DIALOG
MYŠLENKOVÝCH
PROUDŮ
STŘEDOVĚKÉHO
JUDAISMU
Tento koncept výměny ochrany, dhimmy, náhradou za daň z hlavy, ğizju, vyjadřují kapitulační smlouvy, které Muḥammad uzavřel s Židy v oáze Chajbar a s křesťany v Nağrānu. Po dobytí Chajbaru Muḥammad uznal za výhodnější Židy nevyhánět, nýbrž ponechat je nadále obdělávat půdu s podmínkou, že budou muslimům odevzdávat polovinu úrody.9 Podobně se Prorok zachoval i v případě jemenských Židů, když vojevůdci Muʿādhovi ibn Ğabalovi přikázal, aby je neodváděl od víry, jestliže se uvolí platit tribut.10 Tento přístup sloužil jako precedens pro uzavírání dalších smluv v období prvních islámských výbojů, kdy podmaněné obyvatelstvo počet vládnoucích muslimů několikanásobně převyšovalo a muslimové si ho potřebovali naklonit. Při svých prvních dobyvačných taženích vnímali Araby jako osvoboditele nejen Židé, ale i monofyzičtí křesťané Levanty, utlačovaní oficiální církví. Muslimové na oplátku Židy považovali za přirozené spojence v době prvních výbojů na byzantské a perské území. Byli to právě oni, kdo jim pomohl dobýt Tiberiadu nebo Césareu, a ve Španělsku je muslimský vojevůdce Mūsā začleňoval do armády a svěřoval jim do správy již obsazená města, např. Córdobu, Granadu nebo Sevillu.11 Na druhém konci právě se rodícího islámského světa, v Isfahánu, Židé vítali muslimské osvoboditele od perského útlaku tancem a zpěvem.12 O nadějeplném očekávání Židů vypovídá apokalyptický midraš Nistarot de-r. Šimʿon bar Joḥaj (Tajemství r. Šimʿona bar Joḥaje), obsahující látku z období prvních dobyvačných tažení muslimů a vítězství abbásovské dynastie nad umajjovskou. Anděl Meṭaṭron, hovoře o muslimském záboru byzantského Blízkého východu (malchut ʾEdom ha-rešaʿa), říká: „Neboj se, lidský synu, Požehnaný přivádí království Izmaele <islám> 9 10 11
12
Al-Balādhurī, Futūḥ al-buldān, s. 23. Tamtéž, s. 71. Achbār mağmūʿa fī fatḥ al-Andalus, s. 12, 14 a 16; srov. Ashtor, The Jews of Moslem Spain, I, s. 15 a 20. Wasserstrom, Between Muslim and Jew, s. 52.
96
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS171959
PRÁVNÍ
P O S T AV E N Í
ŽIDŮ
V ISLÁMSKÝCH ZEMÍCH VE STŘEDOVĚKU
pouze proto, aby vás <Židy> zachránil před tímto hříšným královstvím.“13 Status dhimmy může být poskytnut pouze příslušníkům ahl al-kitāb neboli „lidu Knihy“, za něž Korán označuje křesťany, Židy a záhadné Sabejce.14 Výše řečenému odporuje skutečnost, že právníci zoroastrovcům (al-mağūs) sice přisuzují status ahl al-dhimma, nicméně mezi ahl al-kitāb je nepočítají. Již v prvním století svého vzniku byl islám v závislosti na kontinuálním rozšiřování svého teritoria nucen slevit ze svého boje proti polyteismu a pod označení ahl al-dhimma zahrnul i příslušníky dalších náboženství v centrální Asii a Indii, která by jistě před koránským přísným odsouzením polyteismu neobstála.15 Pro jednotlivé komunity v rámci ahl al-dhimma islám nevytvořil zvláštní právo, nerozlišuje mezi nimi a pojímá je jako jednu skupinu.16 13 14
15
16
Nistarot de-r. Šimʿon bar Joḥaj, s. 78. Muḥammad názvem Sabejci patrně mínil židovsko-křesťanskou sektu elchasaitů, kladoucí důraz na křest, jež ještě ve 2. století sídlila v Zajordání. Později si koránský výraz ṣābiʾūn osvojili polyteisté a astrologové ze severoiráckého Ḥarrānu, významní nositelé helénské kultury, jejichž stopy mizí v 10. století. Zahrnutí Sabejců do ahl al-dhimma nebylo mezi muslimskými právníky (kteří si vlastně nebyli jisti, kdo pod tento termín spadá) jednoznačné. Mezi muslimskými autoritami panovalo přesvědčení, že si tento název přivlastnili pouze proto, aby získali postavení „lidu Knihy“. Viz EI2, sub „Ṣābiʾa“, a EQ, sub „Sabians“. Šāfiʿovský právník Abū Saʿīd al-Iṣṭachrī (zemřel 939/940), kterého se ʿabbásovský chalífa al-Qāhir bi-ʾllāh (932–934) zeptal na jeho názor ohledně Sabejců, chalífovi odpověděl, že mají být zabiti, protože nejsou Židy ani křesťany, a má s nimi být naloženo jako s modloslužebníky, neboť věří, že „nebeské sféry jsou živé a hovoří“ a že sedm planet jsou božstva. Od vyplnění tohoto rozhodnutí chalífu odvrátil jen tučný úplatek. Tāğuddīn al-Subkī, Ṭabaqāt al-šāfiʿīja al-kubrā, II, s. 193; Al-Ǧawzīja, Aḥkām ahl al-dhimma, I, s. 84; srov. Friedmann, „Classification of Unbelievers“, s. 186–189. Al-Ǧawzīja, Aḥkām ahl al-dhimma, I, s. 18–20; srov. Friedmann, „Classification of Unbelievers“, s. 180–182 a 189–191. Z pohledu teologie však mezi nimi islám rozdíl činí. Někteří muslimští autoři (např. ḥanbalovský právník al-Ǧawzīja) po islámu jakožto konečném a dokonalém Božím zjevení volí hierarchické odstupňování: křesťanství (protože věří v Mojžíše i Ježíše), judaismus, zoroastrismus a polyteismus,
97
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS171959
DIALOG
MYŠLENKOVÝCH
PROUDŮ
STŘEDOVĚKÉHO
JUDAISMU
Vedle dhimmīho, sídlícího na území podléhajícím islámu (dār al-islām), zná islámské právo dále kategorii ḥarbī, nemuslima žijícího na území nevěřících (dār al-ḥarb), jehož život a majetek jsou islámským zákonem naprosto nechráněny, a mustaʾmin neboli cizince, jemuž byla na stanovenou lhůtu poskytnuta bezpečnostní záruka (amān). Na jejím základě se mu dostalo postavení podobného dhimmīmu, ovšem s tím rozdílem, že nemusí platit roční daň z hlavy a smí vstoupit – nejčastěji jako obchodník nebo vyslanec – na území islámu a svobodně zde cestovat nebo se usadit (vyjma svatých měst v Ḥiğāzu) po omezenou dobu (nejvýše rok). Setrvá-li na islámském území déle, spadá do kategorie dhimmīho se všemi jeho finančními závazky.17 Kapitulační podmínky uzavřené s jednotlivými městy a oblastmi se navzájem lišily a některé jejich body vykazují charakter požadavků okupační armády uprostřed neznámého terénu: podmaněnému obyvatelstvu stanoví povinnost poskytnout muslimským dobyvatelům přístřeší, potravu na tři dny, průvodcovství a zákaz spolupráce s nepřítelem. Základní podmínkou pro poskytnutí ochrany však trvale zůstala povinnost platit daň (ğizja), z níž se časem vyvinula pravidelná daň z hlavy jako hlavní výraz podmanění a sociálního postavení dhimmījů. Povinnost odvádět daň z hlavy nepředstavovala pro podmaněné obyvatelstvo novum, nýbrž jen převzetí praxe panující v Byzantské a Sásánovské říši a její pokračování.18 S postupující islamizací, institucionalizací a nárůstem polemik s křesťanstvím se islám snažil práva nemuslimů postupně omezovat. Proces islamizace státu byl zvláště patrný v období vlády umajjovských chalífů ʿAbdulmalika (685–705), a především ʿUmara ibn ʿAbdulʿazīze (ʿUmar II., 717–720), jemuž
17
18
jiní (např. ḥanafījský právník al-Sarachsī) kvůli víře v Trojici kladou judaismus před křesťanství. Schacht, An Introduction to Islamic Law, s. 130–133; Khoury, Toleranz im Islam, s. 134–138. Bosworth, „The Concept of Dhimma in Early Islam“, s. 37–41.
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS171959