„Víš, co mě napadá?“ zeptám se Kamily, když zaklapnu notebook. Pro dnešek mám dost. Z jejího příběhu mi jde hlava kolem. „Co tě napadá?“ „Není ti líto, že jsi kvůli politice přišla o kamarádku? Myslím o Jiřinu Švorcovou. Nepletu se, když si myslím, že vás osmašedesátý nadobro rozdělil?“ „Dokonale zblbla. Propadla komunismu jako můj táta.“ „To přece není nic ojedinělého. Každý věříme v nějaký vysněný ideál.“ „Zneužití komunistických ideálů je zločin. Komunistická organizace je zločinecká partaj, která by se měla zakázat.“ „A není ti Jiřiny Švorcové spíš líto? Vždyť se nemusíte bavit o politice. Nakonec, říkala jsi, že to byla skvělá kamarádka a že ti vadilo, že jsi o ni přišla.“ Kamila pokrčí rameny. „To víš, že mi to vadilo. Byla to bezvadná holka. Dokonce se mi o ní nedávno zdálo.“ „A nechceš jí zavolat?“ „Jiřině? Blázníš?“ Kamila se na mě dívá opravdu tak, jako kdyby mi přeskočilo. „Co bych jí asi tak řekla?“ Zakloním se v křesle a pobaveně sleduju, jak se Kamila načepýřila. „Normálně bys ji pozdravila a zeptala by ses jí, jak se má. Taky bys ji mohla pozvat na kafe. To tak kamarádky dělají,“ bavím se. „Ale my…“ Kamila se zarazí. Vidím, že usilovně přemýšlí. „A víš, že máš pravdu? Myslíš, že jí mám zavolat?“ „Určitě. Nic jste si přece neudělaly.“ „Ty jsi ale manipulátor, klobouk dolů,“ kroutí hlavou Kamila. „Budu o tom přemýšlet.“
97
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS171837
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS171837
8. Pražské jaro (1968–1969) Politické uvolnění v Československu nastalo už 5. ledna 1968, kdy byl zvolen prvním tajemníkem ÚV KSČ Slovák Alexander Dubček. Dubček chtěl pokračovat v jisté liberalizaci režimu, odstartoval politický proces, který všichni známe jako Pražské jaro 1968. Čelil nejen kritice uvnitř KSČ, ale hlavně ze strany sovětského vedení. Rusům se nelíbilo, co se u nás děje. Podle nich jsme porušovali marxisticko-leninskou ideologii, prý se vracíme zpátky, začínáme inklinovat k západním imperialistům! Dubčekův „socialismus s lidskou tváří“ jim byl trnem v oku. Široká veřejnost však byla nadšená. Český národ se nadechl a roztáhl křídla k novému rozletu. Já a Richard Honzovič jsme na jaře 1968 dokonce dostali státní vyznamenání Za vynikající práci. Když jsem si ho pyšně nesla z Hradu domů, absolutně jsem netušila, že ho v roce 1977 po podepsání Charty půjdu Husákovi hodit na hlavu… 16. května jsem šla přát tátovi k narozeninám. Vzala jsem všechny děti, upekla jsem dort a koupila láhev. Sice jsme se s tátou moc nevídali, ale jeho narozeniny jsem nikdy nevynechala. Oslava začala nevinně. Táta pochválil holky, ze kterých rostly krásné slečny, bavil se s Ondrou, ale nakonec se rozhovor stočil na politiku. Prohlásila jsem, že komunismus je zrůdná ideologie, potvrzená procesy v padesátých letech, řekla jsem, jak si vážím Dubčekovy odvahy, a stalo se něco nečekaného a absurdního. Táta, který sám byl obětí režimu, několik let zavřený, zesinal. Hrozně se rozzuřil. Strašlivě jsme se pohádali, obzvlášť když do diskuze zasáhla Lenka – měla příšerné kecy! Děti mi otráveně naznačovaly, že chtějí odejít. Měla jsem je poslechnout včas, protože náhle otec zařval, že jsem „dubčekovec“, vystartoval po mně a vlepil mi z každé strany facku. „Vypadni a už sem nikdy nechoď!“ chytil mě za košili a vyhodil mě na schodiště. 99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS171837