„Jefruf Sofje, tenhle pán přijíždí z Nizozemska,“ upozornil ji Kees Uys. „Přesněji řečeno ze Zeelandu,“ podotkl jsem. „Ze Zeelandu?“ zeptala se. „V tom se tak nevyznám, ale můj tchán odtamtud pocházel. Často tam psával, ale pak mu přestaly přicházet odpovědi. Neznáte v Zeelandu nějaký Storkenbeek?“ „Celý týden jsem tam bydlel u rodiny van Helmersů.“ „U van Helmersů?“ zareagovala tak živě, jak bych při její nemoci a postavě nečekal. „Byl jste tedy u našich příbuzných? Nemluvili také o Lukasoví van Helmers?“ „Hodně často, jefruf! Požádali mne, abych se vás pokusil najít a odevzdal vám tenhle dopis. I oni psali často do Afriky, ale také bez odezvy. Poštovní služba v době anglického vpádu by si asi pochvalu nezasloužila.“ „Máte dopis ze Storkenbeeku? Rychle mi ho, prosím, dejte! Mitje mi ho přečte, zatímco vy se pustíte do jídla. Mrzí mne, že vám nemůžu nabídnout zvěřinu, ale syn je už dva dny pryč z domu – pustil se za levhartem.“ Poslední slova pronesla se zvláštním důrazem. Usoudil jsem z toho, že jde o něco naprosto jiného, než o loveckou výpravu na strakatou kočku. Podíval jsem se tázavě na Uyse a ten prohlásil: „Chtěl jsem jet s ním, ale zdržel jsem se, a tak jsme se minuli. Pustím se za ním hned, jak si můj kůň odpočine a nakrmí se. Před tímhle pánem můžeme mluvit bez obav, jefruf. Není to přítel Angličanů. Jan odešel sám?“ „Ano.“ „Do Klaarfontainu?“ „Říkal to.“ „A nevíte, kdo se toho ještě zúčastní?“ „Všechny neznám, ale jsou mezi nimi van Raal, Zingen, Veelma a van Hoorst.“ „Takže tam budou pohromadě pomalu všichni velitelé. Jak se daří Freedovi up Zoom?“ „Prý tam přijede taky. Měla jsem ti to říct.“ „Opravdu?“ zeptal se rychle. „Tak to konečně přivede i člověka, 97
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS171813
se kterým se nám podaří jednou provždy skoncovat se Sikukunim. Tu schůzku nesmím propást. Jak dlouho na mne chtějí čekat?“ „Ode dneška čtyři dny.“ „To stačí. Abyste rozuměl, mynheer,“ obrátil se na mne, „chceme proti Kafrům podniknout rozhodnou akcí. Je s nimi sice domluveno příměří, ale Sikukuni je člověk nespolehlivý a krvelačný. Porušuje klidně dohody, přepadá osadníky na jejich farmách a pustoší celou zemi svými nájezdy. A Angličané ho v tom všemožně podporují, dodávají mu zbraně, střelivo i potraviny. Ty hlupáky ani nenapadlo, že vlastně posilují vraždící šelmu, která se dříve nebo později vrhne i na ně. Teď mne tak napadlo, nechtěl byste jet se mnou na tu schůzku? Setkáte se tam jen s pravými Afrikánci a možná také s jedním kaferským náčelníkem, který bude jednou tak slavný, jako je dnes Sikukuni. O něm jsme se dozvěděli, že shromažďuje pluky svých vojáků, aby zahájil válečné tažení proti Búrům.“ To pozvání mi přišlo vhod, ale nemohl jsem nic slíbit, dokud se nepodívám na nemocnou. „Kdy budete chtít vyrazit?“ zeptal jsem se proto. „Hned jak se najím.“ „Za tak krátkou dobu nedokážu nemocnou uzdravit. Slíbil jsem jí pomoc a sliby se musí plnit.“ Uznal to pokývnutím hlavy a bez dalšího otálení se pustil do jídla. Všechno mizelo mezi jeho lesklými, zdravými zuby tak rychle, že jsem mu mohl jen tiše závidět. Na jeho místě bych takové tempo při jídle zaplatil životem. Paní domu zatím otevřela dopis a Mitje ho nahlas předčítala. Divil jsem se, s jakou lehkostí četla dopis celkem špatně napsaný. Vždyť neměla žádné jiné učitele než svoje pěstouny. Paní Sofje asi moje překvapení vycítila, protože po přečtení listu prohodila: „Mitje umí číst líp než Jan. A ten je o čtyři roky starší! Naučila se to od mého manžela, který byl chytrý a znal všechno, co lidé potřebují vědět. Ale od té doby, co ho Kafrové zabili, už tady není pokoj. A nebude, dokud se Jan nepřestane mstít a Sikukuniho nepotrestá. 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS171813
Kees Uys dojedl, zvedl se od stolu a popadl ručnici. „Už půjdu, jefruf,“ prohlásil. „Ještě vám poděkuji za jídlo, až se sem vrátím s Janem. A s vámi se, mynheer, taky nebudu loučit. Doufám, že vás tady při návratu ještě najdu.“ „Určitě,“ ubezpečovala ho stařena, a zároveň se na mne prosebně podívala. „Doufám, že tak rychle odtud náš host neodjede. Hodně štěstí, Keesi, a dejte si záležet, ať se vám ta věc se Sikukunim podaří.“ Podala Uysovi ruku a já s Mitje jsme ho doprovodili ven. Dívka pak zůstala na nádvoří, zatímco já jsem se vrátil zpátky do pokoje. Požádal jsem paní Sofjé, aby mi řekla o svých potížích, a brzy jsem dospěl k závěru, že se jedná o zanedbaný katar, který, s ohledem na její vysoký věk, nabýval povážlivého rozsahu. Naštěstí jsem měl v lékárničce potřebné léky, které jsem pacientce naordinoval a zároveň jí nařídil, aby si lehla do postele. Nemocná nedokázala sama k lůžku dojít, a proto jsem vyšel ven, abych sehnal Mitje. Před domem ale nebyla a já tedy zamířil ke stáji, odkud zrovna vyšel nějaký Hotentot. Na můj dotaz ukázal prstem za stavení a řekl: „Mitje tam má školu pro malé děti.“ „Školu?“ divil jsem se. „Školu!“ potvrdil pyšně. „Mitje je moc dobrá učitelka. Učí tam číst, psát a modlit se malé děti i velké Kvekveny.“ Šel jsem dál označeným směrem a brzy jsem zaslechl hlasitý hovor. Uprostřed malého trávníku, obklopeného hradbou z křoví, seděla dívka a kolem ní byla rozsazena černá drobotina, rozdělená do dvou skupinek. Podle vzhledu jsem usoudil, že sedí odděleně proto, že mluví různými jazyky – byli tam totiž Hotentoti i Kafři. Mitje se právě zaobírala hotentotskými dětmi. „Budeme se modlit,“ poručila. „Sepnout ruce!“ Děti bez protestů sepjaly své malé, hnědé ručky. „Teď!“ dala Mitje pokyn a sbor spustil: „Sida tib, homi na hab, sa sons anu, anu, he. – Otče náš, jenž jsi na nebesích, posvěceno budiž jméno tvé.“ 99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS171813