o rozhovoru „mezi dvěma ženami“. Přitom jsem se dozvěděla, že největší překážkou dorozumění je neobvyklá žárlivost starší ženy… Žárlivost? Tu mi svitlo. Reinhard je taky velmi žárlivý. S tím je třeba něco podniknout, a tak jsem se rozhodla, že budu Schellenberga „za účelem nápravy jeho manželství“ častěji – a hodně ostentativně zvát. Schellenbergovo manželství se zachránit nedalo, naopak naše přežilo a zase se napravilo. Když paní Schellenbergová svému muži jednou při jeho příchodu domů šplíchla do obličeje kyselinu solnou, byl konec. Manželství bylo rozvedeno. U nás se rodina, pro Reinharda dlouho jen cosi jako jakési „refugium“, opět stala pevně vymezenou součástí společného života. V sobotu v poledne (Reinhard byl o víkendech nejméně do 12 v poledne v práci) přicházíval od té doby vždycky jako „předvoj“ šéfa Gestapa pomocník s obrovskými svazky spisů a naditými taškami a teprve pak se objevil i Reinhard sám – a stal se otcem rodiny. Jedli jsme společně s dětmi. Mezitím teď vždycky zbyla chvilka na hru otce se syny. Teprve nyní získával Reinhard „normální“ vztah k našim synům a teprve nyní poznával i obtíže, jejichž řešení do té doby přenechával jen mně samé. Ale ještě jednou jsem zažila docela jiného otce Heydricha. Bylo to po narození naší dcery Silke o velikonoční neděli roku 1939. Reinhard si vždycky přál jen syny. Možná si představoval, že jejich prostřednictvím se posílí jeho mužská autorita. Podvědomě mohly hrát roli i staré představy o široké rodině, rodu. Když však přišla na svět tahle dcera, pro nás „zcela mimořádné dítě“, svého muže jsem nepoznávala. Tahal ji všude s sebou, později, když už to šlo, jí sám přikládal láhev s pitím a s překypujícím obdivem ji ukazoval každému, kdo chtěl anebo i nechtěl vidět. Nikdo se tomu nevyhnul a každý musel hledat slova obdivu, aby pyšného 97
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS171812
otce trochu uspokojil. Reinhard nyní v rodině zcela vědomě hledal štěstí a naplnění, které mu práce nemohla dát, a někdy jsem měla pocit, že právě dcera byla v tomto směru jakýmsi spouštěcím impulsem. V přírodou daném běhu lidského života nacházel nyní více pravdy než v tezích a politicko-ideologických představách. Začal věřit tomu, že rodina je jedinou přirozenou vazbou člověka. A než roku 1942 zemřel, neřekl, že mám spravovat jeho dědictví nebo se za ně nějak zasazovat, nýbrž: „Vrať se zpátky na Fehmarn“, (tedy do lůna rodiny). V době před narozením dcery, po té komedii se Schellenbergem a jeho ženou, jsem Reinhardovi poradila, že je bezpodmínečně nutné v určité míře pěstovat soukromé kontakty s podřízenými. Náš dům k tomu podle mého názoru postačoval. A na doplnění, navrhla jsem ještě, ujmu se i žen, které musejí stejně jako já vést osamělý život. Reinhard souhlasil.
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS171812
SPORT JAKO KOMPENZACE
Založila jsem tělocvičný spolek. Reinhard dal bez váhání k dispozici jak halu, tak sportovního učitele od nich z práce, kde se sport ve smyslu jeho pokynů už dávno stal služební povinností. Na první hodinu přišly ženy váhavě – a vlastně jen proto, že se domnívaly, že se této „nabídce“ nemohou nijak vyhnout. Všechny byly rozpačité, strnulé a nejisté. Hartnagel, tak se jmenoval ten tělocvikář, musel vynaložit veškerou svou energii, aby dámy uvolnil. Po cvičení jsem šla do sprchy a vyzvala jsem ženy, aby tak učinily též. Nebyly tam kabinky. Asi 30 sprch bylo spojeno potrubím. Žádná z dam se ani nepohnula. Jako bych to před očima všech dělala každý den, jsem shodila cvičební úbor, přistoupila jsem nahá k jedné sprše a zatáhla za šňůru. Zůstala jsem sama. Zprvu se nikdo neodvážil mě následovat. Ale náhle stála vedle mě jedna drobná Berlíňanka. „No co, to můžu taky,“ prohodila po berlínsku – a zakletí pominulo. Osm z těchto žen úspěšně absolvovalo zkoušky na zlatý sportovní odznak, dvacet na stříbrný. Tady jsem se tedy pokoušela vyřešit „společenský problém“. Samozřejmě se to všechno neobešlo bez řečí. Byla jsem obviňována nejen z přehnané potřeby sebeuplatnění, ale i z horších věcí. Ale u sportovního odznaku žen příslušníků Gestapa nezůstalo. Ve spolku jsme měly bývalou tanečnici, ženu úředníka, která nám navrhla, abychom se učily tancovat. Všechny jsme byly nadšené. Nejprve si vyhledala vhodné ženy. To, že jsem byla mezi nimi, nemuselo bezpodmínečně hovořit pro mou tělesnou způsobilost. Brzy jsme se odvážily uspořádat velký družný večer. Manželky, snoubenky a přítelkyně mužů od Gestapa a od SD měly tu čest pozvat 99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS171812