1971). Kammerer už před C. G. Jungem formuloval princip synchronicity (v jeho pojetí „zákona sérií“), tj. prostorového či časového hromadění jevů, žádajících si společnou interpretaci (kniha Das Gesetz der Serie – Zákon série, 1919). Všestranným a originálním biologickým myslitelem první poloviny 20. století byl i Jakob von Uexküll (1864–1944), zastánce holistického pohledu na živé organismy a autor pojmu Umwelt, i ve filosofii hojně užívaného označení pro subjektivní svět živého organismu, který s vnějším světem interaguje, vnímá jej a tím zároveň i konstituuje (např. kniha Umwelt und Innenwelt der Tiere – Vnitřní a vnější svět zvířat, 1909). V meziválečné době pracovala v Německu i řada badatelů pohlížejících na evoluci z raně neodarwinistických koncepcí, například Bernhard Rensch (1900–1990) – například Neuere Probleme der Abstammungslehre (Novější problémy nauky o evoluci), 1921 –, Willi Hennig (1913–1976), teoretik systematiky, či Ernst Mayr (1904–2005), žijící od roku 1937 v USA, jeden z průkopníků „syntetické“ evoluční teorie a pojmu biologického druhu (např. spis Animal species and evolution – Živočišný druh a evoluce, 1963). Je rovněž autorem obsáhlých dějin biologie z pohledu syntetické evoluční teorie The growth of the biological thought (Růst biologického myšlení), 1984, přecházející mlčením všechny z jeho pohledu „irelevantní“ autory a koncepce. Takto postupuje v zásadě každá historiografie, ale autor se zde příliš nápadně jeví jako výústění růstu světového biologického myšlení vůbec. Vznik etologie
Z kontinentálního základu vyrostly i kořeny etologie jakožto samostatné disciplíny. Toto odvětví se zformovalo v zásadě na myšlenkovém odkazu Oskara Heinrotha (1871–1945), německého ornitologa a dlouholetého ředitele berlínské zoo, jenž se po tragicky končící expedici na Novou Guineu, které se zúčastnil, nadále věnoval bedlivému sledování chování evropských ptá-
100 /
MALÉ DĚJINY BIOLOGIE
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS171798
ků, z nichž většinu druhů vychoval od vajíčka do dospělosti a navázal tak na „protoetologická“ pozorování darwinovsko-brehmovská. Pro etologii byl, zejména v jejích počátcích, typický důraz na sledování zvířecího chování za víceméně přirozených, pokud možno nikoli laboratorních podmínek. Na Heinrothovy výzkumy navázal rakouský biolog Konrad Lorenz (1903–1989), známý zejména svými pracemi o možnosti homologizace chování příbuzných druhů (stejně jako např. u morfologických znaků) a díly o vzniku a původu agrese, již viděl jako endogenní a za přirozených podmínek biologicky smysluplnou (u člověka věřil pouze v možnost její sublimace, ne potlačení či vymizení, což mu vyneslo intenzivní nenávist marxistických autorit zemí východní Evropy). Zajímavé jsou i Lorenzovy práce o tzv. autodomestikaci člověka. K hlavním dílům patří Das sogenannte Böse (Takzvané zlo), 1965, česky 1992, a Die Rückseite des Spiegels (Rub zrcadla), 1973. Lorenzův současník a obdivovatel Otto Koening (1914–1992) se zabýval homologizací vývojových řad biologických objektů a lidských artefaktů (uniformy, kočáry atd.), a tím založil tradici dívat se na kulturní jevy a kulturní evoluci jako na fenomény korespondující s evolucí biologickou – kultura jako „pokračování přírody jinými prostředky“ (např. v knize Kultur und Verhaltensforschung – Kultura a etologie, 1970). Z dalších Lorenzových žáků je třeba jmenovat Ruperta Riedla (1925–2005), propagátora tzv. evoluční teorie poznání (evolutionäre Erkenntnistheorie), a Irenäa Eibla-Eibesfeldta (*1928), zakladatele lidské etologie přenesením metodiky etologie živočišné na „materiál“ nejrůznějších etnik. Společně s Lorenzem obdrželi roku 1971 Nobelovu cenu coby zakladatelé etologie jako oboru i Karl von Frisch (1886–1982) z mnichovské univerzity, který na základě mnoholetých výzkumů rozpracoval podrobně etologii a způsob orientace včel (zejména tzv. včelí tance), a Holanqan Nikolaas Tinbergen (1907–1991), později působící v Anglii, jehož klasické studie na ptácích a hmyzu ovlivnily další etologické myšlení, zejména v Americe, kde se etablovala celá řada jeho žáků. OBDOBÍ „NÁRODNÍCH ŠKOL“ V BIOLOGII /
101
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS171798
Genetika Genetika se jako samostatná disciplína vyvíjela v poněkud menší závislosti na národních kontextech než například morfologie či evoluční biologie, a proto je lépe ji pojednat zvlášk. Nelze samozřejmě říci, že genetika začíná teprve Mendelem. Již předmendelovští autoři (např. Koelreuter, Gärtner, Naudin) si povšimli intermediarity kříženců a uniformity první filiální generace (hojně prováděné křížení různých rostlinných druhů bylo pochopitelně pro omezenou plodnost mnoha kříženců metodicky méně štastné než křížení různých odrůd téhož druhu). Rovněž bylo známo, že v druhé filiální generaci se část potomků opět podobá rodičům, popřípadě dokonce vzdálenějším předkům (Darwina šokovalo vyštěpení jedinců s kresbou holuba skalního při křížení dvou zcela jinak zbarvených holubích plemen). Obecně vzato se badatelé před všeobecným uznáním Mendelových prací (tj. zhruba do roku 1900) soustředili na víceméně podrobný popis živočichů či rostlin v jednotlivých generacích bez aplikace statistických metod vyhodnocování (popř. je aplikovali jiným způsobem, např. na vyšetřování dědivosti kvantitativních znaků, jako F. Galton). Rovněž nebylo zvykem chápat jeden znak či jeho vlohu jako diskrétní jednotku, ale spíše jako kontinuum, ke kteréžto představě kvantitativní znaky a jejich distribuce velice napomáhaly. Bylo také zřejmé, že se nedědí znaky jako takové, ale nějaký jejich základ (u Mendela vloha – Anlage), vnímaný ovšem jako neomezeně mísitelný. Mendelovský obrat
Z hlediska svých objevů byl Johann Gregor Mendel (1822 až 1884) asi nejvýznamnějším biologem, který kdy žil a působil v českých zemích. Samozřejmě nebyl Mendel etnickým Čechem či Moravanem, jak někdy ve starší populární literatuře probleskuje, ale moravským Němcem (dva další nejvýznamnější Moravané, S. Freud a E. Husserl, pocházeli ze
102 /
MALÉ DĚJINY BIOLOGIE
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS171798