v Toledu zprostředkovala Evropě v překladech z arabštiny do latiny matematické, filozofické a přírodovědné spisy Aristotela, Eukleida, Ptolemaia, Avicenny aj.; v roce 1154 přeložil Ptolemaiovu Optiku. Alexander Neccam (1157–1217), anglický učenec; první Evropan, který se kolem roku 1190 zmiňuje v díle De naturis rerum o využití magnetu k navigaci na moři. (Kousek magnetitu připevněný k dřevěné destičce plovoucí na vodní hladině zachovává trvale severojižní směr.) Jordanus Nemorarius (konec 12. – počátek 13. stol.), středověký učenec italského původu; v roce 1220 vydal dílo Mechanica s popisem zákona páky a zákona skládání sil. Uvedl např., že síla, kterou těleso působí na horizontální rovinu, se zmenší, jestliže rovinu nakloníme. Ve spise Scientia de ponderibus (O závažích) kvalitativně charakterizoval zrychlení při volném pádu. Alessandro Spina z Pisy a Salvino D’Armati z Florencie (přelom 13. a 14. stol.), vynálezci brýlí. První brýle – konvexní čočky zasazené do obrouček – byly zpočátku výsadou učenců (starších osob). Někteří mladší filozofové měli k používání brýlí výhrady: Základním cílem vidění je poznat pravdu. Čočky však umožňují vidět předměty větší nebo menší, než jsou ve skutečnosti, někdy dokonce obrácené či deformované. Pokud tedy člověk nechce být uveden v omyl, a se raději čočkám vyhne. O tom, že takové varování vyznělo naprázdno, svědčí např. obraz patrona překladatelů a optiků svatého Jeronýma (překladatele bible z hebrejštiny a řečtiny do latiny), který namaloval v roce 1480 Domenico Ghirlandaio. Brýle s konkávními čočkami jsou poprvé (1517) zobrazeny na Rafaelově portrétu silně krátkozrakého papeže Lva X. K výrobě čoček se zpočátku používal průhledný beryl nebo křemen.
LÉTA DOSPÍVÁNÍ /
99 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS171682
Pierre de Maricourt (asi 1220 – asi 1270 až 1290), zvaný Peregrinus (poutník), francouzský šlechtic, učenec a voják ve službách Ludvíka IX.; během obléhání italského města Lucera křižáckými vojsky v roce 1269 napsal dílo Epistola Petri Peregrini de Maricourt ad Sygerum de Foucaucourt, militem, de magnete, známé později jako Epistola de magnete. Traktát byl téměř tři století šířen jen v ručně opisovaných exemplářích. Tištěné formy se dočkal až roku 1558. Třetí část Peregrinova pojednání (koncipovaného jako dopis z 8. srpna 1269) obsahuje např. výklad bipolární povahy magnetů (magnetitu nebo zmagnetovaného železa), popis vzájemného působení pólů i vlastní zkušenost, že rozpůlením magnetu vzniknou dva nové magnety, každý opět se dvěma póly. Peregrinus také radí, z čeho a jak dobrý magnet vyrobit a jak ho využít k orientaci. V prvních modelech kompasu byl magnet (magnetit sférického tvaru) vložen do dřevěné lodičky
Spis Iordana Nemoraria Iordani opusculum de ponderositate…, vydaný v roce 1565
100 /
FYZIKA OD THALÉTA K NEWTONOVI Ukázka elektronické knihy, UID: KOS171682
(ve tvaru číše) plující na vodě. Později byla magnetická kulička nahrazena střelkou volně se pohybující v zařízení konstruovaném na principu kardanového závěsu. Doklad, že na přelomu 13. a 14. století nebyl kompas už žádnou novinkou, nám zanechal Dante Alighieri (Božská komedie – Ráj, zpěv XII., překlad O. F. Babler): „…z jednoho z nových světel na úbočí řeč vyšla, a já, ohlédnuv se při ní, byl jsem jak střelka, jež se k hvězdě točí.“
John Peckham nebo Pecham († 1292), anglický filozof a teolog (v letech 1279–1292 arcibiskup canterburský); komentoval díla starověkých filozofů, zabýval se optikou. Erazm Ciołek, také Witellion, Witelo, Vitellio, Vitello, Vitello Thuringopolonis (13. stol.), učený mnich pravděpodobně pol-
Peregrinův traktát o magnetizmu, vydaný tiskem poprvé v roce 1558
LÉTA DOSPÍVÁNÍ /
101 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS171682