vány v ledvinách. Krev se tedy podílí na udržování stálého vnitřního prostředí (homeostázy) a tělesné teploty, hraje rovněž důležitou roli při obranyschopnosti (imunitě) organizmu. Umí se sama bránit svému srážení uvnitř cévního systému a naopak unikání z těla. Složení krve Krev je složena z tekuté složky, kterou představuje krevní plazma, a ze složky buněčné. Ke krevním buňkám řadíme červené krvinky (erytrocyty), bílé krvinky (leukocyty) a krevní destičky (trombocyty). Krevní plazma Krevní plazma (z řeckého slova „plássein“ = tvořit) je z 80% tvořena vodou. Jedná se o koloidní roztok bílkovin, ve kterém jsou dále přítomny cukry, tuky, enzymy, hormony, vitamíny a celá řada anorganických látek. Podílí se na transportu živin, látkové výměně a přenosu informací. Plazma tvoří zhruba 55%–60% celkového objemu krve. Většina jejích složek se obnovuje během několika hodin až dnů. Nejdůležitější součástí plazmy jsou plazmatické bílkoviny. Přibližně dvě třetiny bílkovin plazmy tvoří albumin, který je spoluodpovědný za udržování vody v cévním řečišti, podílí se také na transportu menších molekul krví (např. hormonů nebo některých léků). Druhou skupinu plazmatických bílkovin představují protilátky (imunoglobuliny), které hrají významnou roli při obranyschopnosti organizmu. Třetí skupinu bílkovin tvoří důležité faktory krevního srážení (koagulace), které se podílejí na zástavě krvácení. Červené krvinky (erytrocyty) Červené krvinky jsou nejčetněji zastoupené krevní buňky. V krvi jich je obrovské množství, v každém mikrolitru čtyři až pět miliónů. V těle dospělého člověka s pěti až šesti litry krve jich je tedy neuvěřitelných 25–30 biliónů. Ze všech krevních elementů žijí nejdéle (100 až 120 dnů). Každou sekundu jich nově vzniká (ve dřeni plochých kostí) a současně zaniká (ve slezině) kolem tří miliónů. Den co den se obnovuje přibližně 1 % erytrocytů, což v absolutních číslech představuje asi 300 miliard, které se musí
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS170872
zrodit, vyzrát a z kostní dřeně vyplavit do krve. Během vyzrávání ztrácí buněčné jádro. Zdravý erytrocyt má bikonkávní tvar (dvojitý, dovnitř vyklenutý disk s prohloubeným středem a zesíleným okrajem) s průměrem šest až sedm mikrometrů (tisícin milimetru). Povrch erytrocytů je ve srovnání s koulí stejného průměru asi o 30 % větší. Vezmeme-li v úvahu celkový počet erytrocytů v těle člověka, dostaneme plochu větší než 3 500 m2, čili dvoutisíckrát větší, než je povrch celého těla. Nejdůležitější složkou červených krvinek je hemoglobin, který představuje zhruba třetinu jejich hmotnosti. Molekula hemoglobinu je z 96 % tvořena bílkovinnou složkou globinem, 4 % tvoří červené barvivo (hem). Železo v něm obsažené má hlavní zásluhu na tom, že hemoglobin je dosud nejdokonalejším speciálním přenašečem kyslíku v živých organizmech. Erytrocytům a tím i celé krvi propůjčuje typickou červenou barvu. V každé krvince je 280 molekul hemoglobinu. Celý systém má obrovskou transportní schopnost – každých 24 hodin dopraví z plic ke tkáním až 700 litrů kyslíku. Bílé krvinky (leukocyty) Leukocyty jsou důležitou součástí obranného systému organizmu. Podílejí se na tvorbě protilátek a pomáhají odstraňovat nežádoucí cizorodé látky z těla. Vznikají v kostní dřeni postupnou diferenciací zárodečných kmenových buněk. V krvi člověka je asi pětsetkrát méně bílých krvinek než červených, jejich počet se pohybuje v rozmezí 3 500 až 10 000 v jednom mikrolitru. Nejzákladnější dělení leukocytů je na granulocyty, obsahující aktivní látky účinné při zánětlivých procesech a alergických reakcích, dále na monocyty, které jsou důležitými makrofágy pohlcujícími cizorodé látky v těle, a na lymfocyty. Lymfocyty plní důležité úkoly při imunitních reakcích organizmu. Bílé krvinky přežívají v organizmu různě dlouhou dobu, a to v závislosti na své funkci. Krevní destičky (trombocyty) Krevní destičky jsou ze všech buněk v krvi nejmenší. Tvoří se v kostní dřeni odštěpováním z cytoplazmy obrovských dřeňových buněk, megakaryocytů. Trombocyty jsou asi třikrát menší než erytrocyty, jejich průměr je okolo 2,5 mikrometrů. V jednom mikrolitru krve člověka je jich zhruba
99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS170872
150–400 tisíc. Trombocyty hrají důležitou roli při hemostáze (zástavě krvácení). Jejich životnost je pouze 7–10 dnů. Trocha historie poučí Od nepaměti je krev opředena tajemstvím a nejrůznějšími mýty. Že krev není voda a z cizího že taky neteče, ví dnes už každé malé dítě; význam pokrevního bratrství plně ocení snad jen náruživí čtenáři Mayovek, leknemeli se, krve by se v nás nedořezal a v okamžicích hrůzy nám pro změnu tuhne v žilách; s přáteli jsme jedné krve a taky jsme ji pro ně ochotni cedit do poslední kapky; někdo nám pro změnu krev notně pije a když se nám náhodou zpění v žilách nebo vrazí do hlavy, raději nedomyslet. Nezajímá vás však, koho vůbec poprvé napadlo využít krev k léčebným účelům? Už starověk připisoval krvi omlazující účinky, řecký filozof Empedokles již v pátém století před Kristem ztotožnil krev se životem. Antický básník Publius Ovidius Naso ve svých proslulých Metamorfózách líčí omlazující pokusy Medei, která svému starému muži Iásonovi provedla pravděpodobně vůbec první výměnnou transfúzi krve na světě. Podle dalších dochovaných římských rukopisů není vyloučeno, že již starým Egypťanům, Asyřanům, Římanům i Židům byla známa transfúze krve. Historicky první dokumentovaný převod krve provedl židovský lékař papeže Inocenta VIII. roku 1492. Pokus o omlazení papeže krví tří patnáctiletých chlapců však skončil tragicky. Všichni, včetně papeže, zemřeli. Transfúzní medicína stála v té době na samém začátku dlouhé a křivolaké cesty na poli vědeckého poznání… Přenesme se nyní do 16. století. Všestranně nadaného italského fyzika, matematika a lékaře v jedné osobě, Geronima Cardana (1501–1576), jehož jméno nese známý Kardanův kloub a Kardanův závěs, nenechala v klidu ani problematika transfúze krve. Vymyslel systém dvou trubic, kterými se mohla přivádět krev z tepny dárce do žíly příjemce. Kritérium pro výběr dárce krve bylo jediné – musel to být jinoch dobrých mravů (považte – v době, kdy se ještě nic nevědělo o AIDS!). Na své pouti historií se ocitáme ve století sedmnáctém. Následovník proslulého Paracelsa, německý lékař a chemik Andreas Libavius (1540– 1616), popsal rok před svou smrtí poměrně přesný postup při výměně krve: „Lékař si musí připravit dvě stříbrné trubice, které se k sobě hodí. Otevře pak tepnu zdravého člověka, vloží do ní jednu stříbrnou trubici a připevní ji.
100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS170872