98
Rok 1938
konference čtyř západních mocností… Zdejší obyvatelé říkají: Předpokládejme, že by bylo referendum dokonce akceptováno a Sudety by přešly pod Německo; pan Chamberlain by jim jako kompenzaci jistě poskytl záruku proti agresi, slavnostně podepsanou Velkou Británií, Francií, Německem a Itálií. Kladou si však otázku: Jakou cenu by opravdu měla tato další dohoda?“ POZDĚJI Hurá! Z odposlechu byl dnes v noci New York slyšet bezvadně a také mě slyšel New York čistě. Po čtyřech dnech, co jsem byl odříznut – a jaké to byly čtyři dny! Runciman se vrátil do Londýna, potichu, nemilován, bez poct, bez fanfár. PRAHA, 18. září S tím, jak začíná být jasné, že je Chamberlain připraven podpořit Hitlerovy sudetské požadavky – a tím vlastně i nároky na Československo –, se Češi zatvrzují. Premiér Milan Hodža dnes světu představil definitivní zamítavé stanovisko k návrhu referenda. „To je nepřijatelné. Nic by to nevyřešilo,“ řekl. Na rozdíl od většiny Slováků mi připadal napjatý a nervózní, když jsem ho viděl v budově rozhlasu po skončení jeho projevu. Hektičnost posledních dnů na něm byla patrná. Napadá mě, zda jen silně nemluví – zatímco ve skutečnosti ochabuje. POZDĚJI Musím jet do Německa. O půlnoci volal Murrow z Londýna. Britové a Francouzi se rozhodli, že za Československo bojovat nebudou, a žádají Prahu, aby se Hitlerovi bezpodmínečně podvolila a předala Sudety Německu. Namítl jsem, že Češi to nepřijmou a budou bojovat sami… „Možné to je. Doufám, že máš pravdu. Mezitím však Chamberlain odjíždí ve středu do Godesbergu92 na setkání s Hitlerem a my chceme, abys tam jel. Jestli vypukne válka, můžeš se vrátit do Prahy.“ „Dobrá,“ řekl jsem. Je mi jedno, kam pojedu teď. Konečně jsem se sebral a vytáhl Maurice Hinduse z postele, abych mu tu novinku sdělil – on jí však odmítl uvěřit. Zavolali jsme dvěma nebo třem našim známým na ministerstvu zahraničních věcí. Podle tónu jejich hlasu o tom již slyšeli, ačkoliv tvrdili, že ne. Říkali, že je to zpráva příliš „fantastická“ – což je samozřejmě pravda –,
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS170836
Rok 1938
99
než aby se jí dalo jen tak věřit. Šli jsme s Mauricem na procházku. Lidé se vraceli domů z kaváren, ale nezdáli se nějak zvlášť rozčilení; bylo zřejmé, že zprávy z Londýna neslyšeli. V mé nepřítomnosti bude vysílat Maurice. Ráno odlétám do Berlína. Do postele ve čtyři ráno, unavený a znechucený. BERLÍN, 19. září Nacisti právem jásají nad tím, co považují za Hitlerův dosavadní největší triumf. „A bez krveprolití, stejně jako ty předtím,“ neustále mi dnes připomínali. Pokud jde o ty dobré občany na ulicích, nesmírně se jim ulevilo. Válku si nepřejí. Nacistický tisk je plný hysterických titulků. Samé lži. Pár příkladů: ŽENY A DĚTI SKOSENY ČESKÝMI OBRNĚNÝMI VOZIDLY nebo KRVAVÝ REŽIM – NOVÉ ČESKÉ VRAŽDY NĚMCŮ. Nejpodařenější je titulek v Börsen Zeitung: ÚTOK JEDOVATÝM PLYNEM NA ÚSTÍ NAD LABEM? Hamburger Zeitung je taky dost dobrý: VYDÍRÁNÍ, RABOVÁNÍ, STŘELBA – ČESKÝ TEROR V SUDETSKÉ NĚMECKÉ ZEMI NARŮSTÁ KAŽDÝM DNEM! Dnes v noci žádná zpráva z Prahy, jestli Češi akceptují Chamberlainovo ultimátum. Já se stále ještě nevzdávám naděje, že budou bojovat. Pokud ano, vypukne evropská válka – a tu Hitler nemůže vyhrát. A tak jsem své dnešní vysílání zakončil slovy: „Jedna věc je jistá: Panu Chamberlainovi se nepochybně dostane v Bad Godesbergu vřelého přijetí. Skutečně jsem dnes v Berlíně nabyl dojmu, že je v těchto končinách dost oblíbený.“ VE VLAKU BERLÍN – BAD GODESBERG, 20. září Právě jsme odvysílali dost zvláštní reportáž. V šest večer, zrovna když jsem balil, volal z New Yorku Paul White. Řekl jsem mu, že dnes bude muset zrušit moji pravidelnou rubriku o půl jedenácté večer, neboť ve stejný okamžik nám odjíždí vlak do Godesbergu. Navrhl vysílání z vlaku, kde bych dopisovatele zpovídal z toho, co si myslí o šancích dojednat tam mír či válku. Telefonát na Reichs Rundfunk. Z vlaku to je nemožné. A co kdyby se to udělalo na nádraží Friedrichstrasse, zeptal jsem se. To by šlo, řekl dr. Harald Diettrich, mladý a podnikavý prozatímní vedoucí německého krátkovlnného oddělení. Telefonát do New Yorku. White potěšen. Když jsem pět minut před desátou dorazil na zmíněné nádraží, tedy v okamžiku, kdy mělo vysílání začít, mikrofon tam byl a fungoval. Jenže tam nebyli žádní američtí dopisovatelé. Nástupiště zelo prázdnotou. V deset jsem začal improvizovaně hovořit. Jedinou novinkou, kte-
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS170836
100
Rok 1938
rou jsem mohl poskytnout, byla zpráva, že do Berchtesgadenu přijeli během dne i Maďaři a Poláci, aby se jako hyeny hlásili o svůj podíl na české kořisti. Když jsem toto téma vyčerpal, jal jsem se číst titulky večerních novin. Běžné lži, ale kdybych to řekl naplno, nacisté by mě odřízli. Například: ČEŠTÍ VOJÁCI ÚTOČÍ NA NĚMECKOU ŘÍŠI! Rozhlédl jsem se kolem sebe. Pořád žádní korespondenti. Doufal jsem, že aspoň všichni zmeškají vlak. Myslím, že jsem pokračoval úvahou na téma českých minorit. Konečně se objevil Huss. Popadl jsem ho za šosy – a než se stačil vzpamatovat, byl ve vysílání. Pak konečně dorazil zbytek dopisovatelů, ale zdáli se zaneprázdněni svými zavazadly. Huss začal dělat zoufalá gesta. Bůh ví, jak vypadal zbytek pořadu. Postupně jsem dostal k mikrofonu dva nebo tři Angličany, pak Sigrid Schultzovou, Webba Millera, Ralpha Barnese. Pak mi naznačil Philippo Boiano z Popolo d’Italia, že chce do mikrofonu taky něco říci. Věděl jsem, že nacisty tajně nenávidí, ale jeho angličtinou jsem si jistý nebyl. Dopadlo to skvěle. Žádný předstíraný přízvuk by nebyl ani z poloviny tak dobrý. Jouve z Havasu chtěl taky promluvit. Než jsem ho stačil požádat, aby mluvil anglicky, Jouve už řečnil – ve francouzštině. Začal jsem jeho slova překládat, když tu jsem náhle koutkem oka spatřil, že se vlak začíná rozjíždět. Větu jsem nedokončil zrovna uhlazeně, ale stihl jsem to. Obávám se, že pořad byl doma asi propadák, ale na mysli mám teď důležitější věci. BAD GODESBERG, 22. září Svastika a britská vlajka vlají v tomto rozkošném městě na Rýnu bok po boku – což považuji za velmi příhodné. A rovněž je velice příhodné konat toto setkání ve wagnerovském městě, neboť je to údajně právě zde, kde se Wotan, Thor a další teutonští bozi kdysi bavili. Dnes ráno jsem si všiml něčeho velmi zajímavého. Snídal jsem na zahrádce hotelu Dreesen, kde je ubytovaný Hitler, když se ten velikán náhle objevil, prošel kolem mě a pokračoval dolů k břehu Rýna na obhlídku své jachty. X, jeden z předních německých redaktorů, jenž režimem tajně pohrdá, do mě šťouchl: „Podívejte se, jak chodí!“ Když jsem se pozorně podíval, byla to opravdu podivná chůze. Jednak si vykračoval delikátními krátkými kroky jako nějaká lady a za druhé mu každých několik kroků nervózně zaškubalo v pravém rameni a ve stejném okamžiku vždy cukla i levá noha. Když se kolem nás vracel zpět, znovu jsem si ho bedlivě prohlédl. Stejný nervový tik jako předtím. Pod očima měl ošklivé černé kruhy. Myslím, že ten muž je na pokraji nervového zhroucení.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS170836