96
jindy jsme ho museli shánět po bytech brezňanských občanů, zejména těch, kteří měli doma pěkné ženy. Obchodů bylo tehdy ve městě pomálu. Prodávalo se v nich jen to, co tamější obyčejný člověk k životu nutně potřeboval, tj. vínko, chléb, mléko, sýr a nějaký ten salám. Výsekové maso se omezovalo převážně na skopové, zelenina a ovoce byly jen z domácí produkce; pomeranče a citrony jsme viděli výjimečně před Vánocemi. O banánech obchodníci tvrdili, že je vůbec nedostávají, protože je „čehúni“ snědli a na ně už nezbylo. Ve městě nakupovali především venkované, kteří se tam sjížděli ranními vlaky ze širokého okolí. Když nakoupili a uložili si nákupy do nůší a ranců na záda, stavovali se obvykle i v nemocnici anebo u praktického lékaře, aby si nechali na svém těle něco opravit, a pokud se to právě nehodilo, pak alespoň proto, aby jim lékař potvrdil cestovní příkaz, který si většina z nich přivezla s sebou již z vesnic, aby měli cestu vlakem uhrazenou z nemocenského pojištění. V nemocnici jsme se jim nikdy nezdráhali poukázku na cestovné potvrdit, protože jsme věděli, že neuděláme-li to my, vystojí si žadatelé frontu na ONV nebo na sociálním odboru, kde budou tvrdit, že je něco bolí, a tam jim raději buď razítko dají, anebo je pošlou za námi do nemocnice, kde je budeme muset stejně jako ambulantní nemocné přijmout a vyšetřit. I malá částka – dvacet korun – měla pro venkovany velký význam, v době, kdy mnozí z nich žili jen z invalidní podpory nebo jen z penze ve výši 300–500 Kčs měsíčně. Pokud někdo z nich potřeboval častější ošetření, musel dojíždět do nemocnice opakovaně, samozřejmě že na státní náklady. Obyvatelům Horehroní to kupodivu příliš nevadilo, měli alespoň výlet a bavili se. Času měli dost, nakoupili si, co potřebovali pro rodinu, a byla naděje, že dostanou i neschopenku (čili legitimaci PN), o niž jim především šlo. Jejich řeč byla pokaždé stejná: „Pan lekár, len ma vypísajte na chorú a budem robiť všetko, čo třeba, aj do nemocnice budem chodiť kolkorazy prikážete.“ V nemocnici nebyl dostatek lůžek, takže jsme nemohli přijmout všechny ty,
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS170834
kteří by byli hospitalizaci potřebovali. Přijímali jsme jen těžce nemocné s úrazy, lidi v bezvědomí, krvácející a nepohyblivé, jimž jsme například museli přiložit na dolní končetiny sádrové obvazy. Byl to racionální výběr nemocných a často prováděná operativa zcela bez přespávání v nemocnici. Soudím, že by se na Slovensko měli jezdit učit všichni kolegové, kteří pro zavedení péče „one day surgery“ jezdí dnes asi zbytečně až do USA. Bylo-li přesto třeba přespat někdy v nemocnici, kde již nebylo volné ani nouzové lehátko a nestačily matrace naskládané na zem vedle postelí, realizovali to Horehrončané přespáním na nádražní lavici, často i s dětmi v náručí. Když pro kojence nebylo mléko ani čaj, dávali jim do lahví vodou rozředěnou polévku z hospody a Romové i guláš. „Veď pan lekár pomóže, keď dostanú hnačku,“ říkali a tak tomu i věřili. Kromě dvou již zmíněných restauračních podniků, které se dostaly i na seznam turistických zajímavostí Banskobystrického kraje, bylo ve městě ještě několik náleven alkoholických nápojů s nápisem Výčap. Většinou tam bylo tak plno, že nebylo ani na co si sednout a pro hustý dým nebylo téměř vidět. Protáhl-li se náhodný návštěvník až k výčepnímu pultu, mohl si dát něco jen tak „na stojáka“ a pak udělal lépe, když hned zmizel. Židlí bývalo v těchto lokálech málo a ty, které tam byly rozestaveny, většinou dlouho nevydržely – stávaly se bojovými nástroji při častých bitkách. Krčmám bylo radno se raději vyhýbat, protože kolem nich bývalo napliváno, mokro, jak si hosté ulevovali, a pach moči, vína a kořalky se mísil s pachem zvratků. Tyto zatuchlé oázy lidské radosti a zapomnění, v nichž se slovenští otcové radili o budoucnosti svých dětí a obcí, bývaly pravidelnými dodavatelkami našich pacientů. Vznikla-li tam hádka a chlapi nezvládli opilé rváče od sebe včas odtrhnout, přišly ke slovu vystřelovací a kapesní nože, sekerky a již zmíněné židle a jejich odtržené nohy. Naše nemocniční chirurgická ambulance fungovala pak jako smírčí stolice, kde se vyšetřovalo, sepisovaly se policejní protokoly, zašívaly hlavy a údy a ucpávaly se krvácející tělesné otvory.
97
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS170834
98
Kulturu ve městě ještě reprezentovala malá obecní knihovna s čítárnou, která sloužila také jako autobusová čekárna. Vzdělávacím centrem okresu byly dvě národní školy, gymnázium, střední škola výživy pro výuku dietních sester a biograf zbudovaný ze staré kůlny. Hrávali v něm čtyřikrát týdně, o víkendech bývala dvě představení. Navštívil jsem to místní kino jen asi třikrát, protože nabízené programy mě nezaujaly. Pokud promítali nějaký starší český film, většinou jsem ho již dříve viděl. Z kina také lékaře často odvolávali, aby se vrátili do nemocnice k akutním příjmům zraněných, takže bylo ve volných chvílích lepší poslouchat doma rádio, kde jsme si mohli alespoň naladit českou stanici. Televize tehdy sice již existovala, ale žádný lékař v Brezně nad Hronom ji zatím neměl a nebyla ani v restauracích, ani v kulturním domě. Je celkem zajímavé, jak se někteří lidé z hor (tam se říkalo „z lazů“) a vesnic jen málokdy dostávali do města. Na chirurgii pracoval jako sanitář asi čtyřicetiletý muž, který měl doma v Bacúchu početnou rodinu. Bacúch byla středoslovenská dědina asi o tisíci obyvatelích, vzdálená jen 15 km východně od Brezna. Tento sanitář dojížděl denně do nemocnice do zaměstnání, a protože neměl peněz nazbyt, aby někam jezdil kromě cest za prací, přiznal se jednou, že nikdy v životě nebyl v sousedních dědinách, tj. v Polomce ani v Závadce, a nebyl také nikdy v žádném jiném městě než v Breznu. O Banské Bystrici a o Bratislavě jsme si spolu jen vyprávěli, respektive já vyprávěl a on poslouchal. Prahu znal pouze z jedné fotografie Hradčan, ale nic víc o ní nevěděl a ani její další fotografie neznal. Tento muž se v Bacúchu šťastně oženil, měl tam čtyři děti, kozu, pár králíků a slípek a pro život mu to stačilo. Žádné odborné zdravotnické školení neměl, za povstání sloužil v armádě a žil s vojáky v horách, kde si zvykl na přírodu a po městu vůbec netoužil. Když dostala jeho třináctiletá dcera zánět středního ucha a museli ji z Bacúchu poslat k ošetření do Banské Bystrice, odmítl s ní otec jet, aby se prý někde ve velkém městě neztratil. Poslal dcerku vlakem do Bystrice samotnou. Ta si
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS170834