Chtěl přede mnou svého starého soka očernit. Jako by to snad bylo třeba. „Také jsem si povšiml,“ pokračoval Krassus, „že Pompeius mu půjčil pár svých etruských věštců. Ochočení věštci mohou být ctižádostivým mužům náramně užiteční.“ „Nevěděl jsem, že Pompeius nadbíhá i prohlížečům střev.“ V těch dobách pocházeli všichni naši haruspikové z Etrurie. „Ó ano, a jak,“ ubezpečil mne Krassus. „Sám víš, jaké úctě se těší u prostého lidu. Mocenská základna v Tuskulu navíc představuje jistou, řekněme, vojensko-politickou výhodu.“ Starobylý etruský národ nazval hovorovým latinským výrazem. A měl pravdu, uvážíme-li, že Tuskulum se nachází prakticky za rohem, na druhém břehu Tibery. Zátibeří vlastně leží na etruském území. Tuskulum spadá pod nadvládu Říma již velmi dlouho, ale jako v případě mnoha jiných našich spojenců jsou jeho obyvatelé hrdí a nezávislí a nás mají za nafoukance. A Klaudiovcům koluje v žilách etruská krev, přestože ti se odjakživa bránili, že jsou původem Sabinové. Nedávno propukla kolem všeho etruského učiněná mánie. Kdekdo se hlásí k etruské národnosti a tvrdí, že jeho předkové přišli do Itálie před dvěma generacemi jako otroci. Jiní zase platí přemrštěné sumy za pravé etruské umění a obchod s falzifikáty jen kvete. Dnes, když Etruskové téměř zmizeli z povrchu zemského, se kolem nich vznáší romantická aura tajemství, kterou jsme v dobách, kdy nám ještě otravovali život, zřejmě nepostřehli. Leč tenkrát, za časů mého mládí, jsme si stále pamatovali, jak se nad nás povyšovali a vládli nám jako králové a jak jsme je nenáviděli. Dnes se zbylí Etruskové věnují především magii a věštění, což jsem vždy pokládal za obzvláš pozoruhodný způsob, jak si vydělávat na živobytí, aniž by člověk musel hnout prstem. (
103
)
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS170824
Měl jsem ještě několik otázek, ale náš rozhovor přerušil příchod nikoho menšího než Gaia Julia Caesara s celým doprovodem. „Obávám se, že tě budu muset opustit, Decie,“ řekl Krassus. „Mám s nejvyšším pontifikem nějaké jednání.“ Ztišil hlas, jako by mne zasvěcoval do nějakého hlubokého tajemství. „Chystám se jej požádat, aby mi přenechal první volné plebejské křeslo v kolegiu pontifiků.“ „Přijměte tedy předem mé blahopřání,“ řekl jsem. Nepochyboval jsem, že mluví pravdu, ale zároveň mi bylo jasné, že Caesar sem nevážil cestu jen kvůli nějakým kněžským poctám. Caesar měl dluhy. Krassus zase peníze. Člověk nemusel být zrovna Aristoteles, aby si domyslel, o čem budou ti dva jednat. Když jsem se vzdaloval od Krassova sídla, přemítal jsem, co asi svedlo Krassa a Caesara dohromady. Došel jsem k závěru, že potřebuji kvalitní, nezaujatý zdroj klepů, drbů a fám. A já přesně věděl, na koho se v takovém případě obrátit.
7 Cizí velvyslanectví by se mohlo jevit jako poněkud zvláštní zdroj nezaručených informací o vnitropolitických záležitostech Říma, ale já věděl své. Pro velvyslance jsou informace a klepy denním chlebem. Mezi sebou se bez zábran baví o věcech, o nichž Římané raději mlčí. Dozví se o všem, co se kde šustne, a u vlivných Římanů si vždy rádi udělají oko. Egyptským velvyslancem byl tenkrát starý tlustý zvrhlík jménem Lisas. V Římě působil snad odjakživa a znal se úplně s každým. Již jsem se zmínil o vztahu mezi Krassem a Ptole(
104
)
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS170824
maiem, pročež byl Lisas v tomto případě ideálním zdrojem informací. Mimoto jsem měl hlad a Lisas proslul jako vynikající hostitel. Egyptské velvyslanectví sestávalo z rozsáhlého komplexu budov, jenž se rozkládal za římskými hradbami na úbočí Janikula. V jeho architektuře a výzdobě se zračila nezaměnitelná směsice egyptského a řeckého stylu, tolik typická pro Alexandrii. Supěl jsem vzhůru k hlavní bráně a Hermes, který šel za mnou, se vyjeveně rozhlížel, div že mu oči nevypadly z důlků. „Když jsi utíkal z domu, zavítal jsi někdy i sem?“ zeptal jsem se. Zavrtěl hlavou. „Nikdy jsem nevystrčil paty z města.“ „Tos měl štěstí. Když Egyp ané chytí uprchlíka, hodí jej krokodýlům.“ V tu chvíli se zpoza zdi kolem velvyslanectví ozvalo zaryčení jedné z řečených potvor. „Slyšel jsem,“ polkl Hermes, ve tváři bílý jako stěna. „Je to pravda?“ „Do puntíku,“ ujistil jsem ho. U brány stál livrejovaný otrok, jenž měl za úkol zdravit návštěvníky. Když zmerčil mé senátorské insignie, uklonil se tak hluboko, že se nosem málem dotkl kotníků. „Senátor Decius Caecilius Metellus mladší přichází navštívit velvyslance Lisanta,“ prohlásil jsem důležitě. Otrok mne uvedl do prostorného atria a odspěchal vyhledat pána. Uprostřed místnosti trůnila sfinga z bílého mramoru s tváří Alexandra Velikého. O pár minut nato se přikolébal Lisas, samý úsměv a pozdrav. Kromě objemného pasu jej charakterizovala košatá černá paruka a groteskně tlustá vrstva líčidel. Původem to byl Makedonec, jako všichni příslušníci egyptské vládnoucí vrstvy, podlehl však nástrahám faraónské minulosti. Proslul nejrůznějšími zvrácenostmi, které nebyly mimo Egypt vůbec známy, dokud je (
105
)
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS170824