Lahoz značně poškozené kamenné kříže z roku 1878. Byly postaveny na místě mylně označovaném za „střed Českého království“. V knížce Zmizelá Vltava od Jana Čáky, ze které jsem tehdy předčítal Vittii, stojí toto: Krátce před hotelem Záhoří se do Vltavy vléval potůček, přitékající sem od Přestavlk. Nad jeho levým břehem – mezi samotou Lahoz a ústím do Vltavy – je místo jmenované jako Střed Království českého. Lidová tradice této krajiny údaji skálopevně věřila. Aby bylo místo na holé stráni výrazně označeno, vztyčili tu tři vysoké dřevěné kříže, které pak po věky obnovovali. Dřevěné kříže v roce 1878 jako dar neznámého mecenáše vystřídaly kříže kamenné, z tvrdého, bílého pískovce. Ty, ač poničené vandaly a hustě zarostlé lesem, zde můžeme při troše hledání objevit ještě dnes. V pátek ráno jsem pracovat nezačal. Sedl jsem do auta a vyrazil k Vltavě. Ve Slapech jsem zastavil a šel po úzké silnici pěšky dolů směrem k potoku. Potkal jsem dvě mladé ženy s dětmi a zeptal se jich, jestli nevědí o místě se třemi kříži. Nevěděly. Došel jsem až k potoku a říkal si, že když půjdu po jeho levém břehu, musím na ně narazit. Jenže to nebylo tak jednoduché. Podél potoka hustě rostly více než metrové kopřivy a místy jsem se propadal do rozbahněné půdy. Když jsem pak urazil kus cesty, zastavil mě plot. Musel jsem se vrátit, odkud jsem vyšel, a pokusit se ploty nějak obejít. Na silnici mě překvapivě čekalo jedno z dětí, které jsem předtím potkal, a hlásilo mi, že si teta vzpomněla. Šel jsem rychle zpátky k autu a obě ženy jsem dohonil. Hezčí a zjevně bystřejší z nich mi poradila, abych vyjel ze Slap, jel kousek směrem k přehradě, na první odbočce se dal doprava a potom jel dolů k řece, až kam mi cesta dovolí. Tam někde, mezi chatami nad řekou, nějaké kříže stojí. Vzpomněla si, že je jednou, ještě jako dítě, viděla. Udělal jsem, co mi poradila. Auto jsem nechal hned u prvních chat, vstoupil jsem do lesa a šel po svažité lesní cestě až ke břehu Vltavy. Chaty tu stojí roztroušeně a ces96
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS170716
tičkami mezi jejich ploty se dá volně procházet. Postál jsem v ústí zátoky, kterou tu slapská nádrž vytvořila zalitím potočního koryta, a pak jsem vykročil proti proudu potoka. Šel jsem, s vodní plochou pod sebou, po cestičce ve svahu mezi stromy, většinou borovicemi a habry, asi deset minut. Pak jsem je v příšeří porostu zahlédl a došel až k nim. Tři kříže, čerstvě natřené na bílo, stojící v řadě, prostřední vyšší, spíše kaplička. Novogotické tvarosloví. Kdo byl ten neznámý mecenáš, kterému stálo za to vyměnit dřevěné kříže za kamenné, kvalitně kamenicky nebo spíš sochařsky zpracované? Nemohl to být Jan Střelba? Nebo třeba sám Josef Mocker? Proč tu vůbec stojí a proč jsou tři, když mají označovat bod? Vzpomněl jsem si na Vittii, na tu jsem ostatně myslel pořád, co by mi o tom asi řekla, a také na svého nového přítele. Ve chvíli, kdy jsem o něm zapochyboval, mi předvedl, co umí. Uvidím ho vůbec ještě někdy? S tou tisícovkou jsem to asi opravdu přehnal. Co když se za ni upil k smrti? Teď už jsem byl schopen na mapě přesně určit místo, kde leží Střed Království českého. Proč ale v textu mapy píší, že je tak označováno mylně? Zjišťoval vůbec někdy někdo, kde ten střed království opravdu je? Filip to zjišťoval, aspoň podle Vittie. Vrátil jsem se domů, našel v Dějinách zemí Koruny české mapku království z poloviny patnáctého století, naskenoval ji, obrys vynesl do projekčního programu a převedl vyplněním do prostorového tvaru. Vynechal jsem Kladsko. Na pokyn „urči střed“ udělal počítač na útvaru křížek. Další kříž, blesklo mi hlavou, když jsem ho přenášel zpět do mapky. Objevil se asi tak tři kilometry vpravo od soutoku Vltavy a Sázavy. Místo s třemi kříži od něj bylo, stejně jak to odhadla Vittie, asi sedm kilometrů jihojihozápadně. Můj podklad není jistě úplně přesný, ale je zřejmé, že zas tak velká mýlka to není, říkal jsem v duchu tvůrcům mapy. A kdo ví, jaké podklady měl ten někdo, 97
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS170716
kdo to místo kdysi stanovil? Jestli to opravdu bylo někdy před pěti sty lety, tak to je naopak překvapivě přesné. Rozložil jsem si mapy na zem, srovnal je, aby na sebe navazovaly, a zatížil je knihami. Pak jsem začal konstruovat čáry podle schématu. Nejdříve linii bodů 1 a 2, Praha–Karlštejn, pak spojnici Karlštejn–Střed a ve stejném směru tutéž vzdálenost od Středu na opačnou stranu. Z tohoto bodu, který už byl mimo mapy, jsem vynesl jihozápadně úsečku, vzdáleností i směrem shodnou s linií Praha–Karlštejn. To byl bod 3. Udělal jsem křížek, kolem něj kruh o poloměru pěti kilometrů a díval se, kam jsem se to dostal. Vypadalo to nadějně. Votická vrchovina, prostor poměrně řídce obydlený, v prostoru několik kopců, jeden z nich dokonce pojmenovaný Králov. Tajemné místo nazvané Balvaniska, podle mapy údajně s kameny připomínajícími menhiry, další nazvané Obětní kámen, o tom žádná zmínka v textu mapy nebyla. Na okraji kruhu pak zřícenina hradu Zvěřince. Ve středověku tu asi muselo být nádherně pusto. Už už jsem tam chtěl vyrazit, neměl jsem sám doma stání, ale pak jsem si uvařil kávu, posadil se a přešlo mě to. Co tam mohu uvidět? Nic víc, než co tam celá léta vidí ostatní lidé, a kdyby něco našli, tak už by se o tom dávno vědělo. Vyšel jsem nahoru do ateliéru, znovu pustil počítač a zabral se do práce. Dělal jsem až do půlnoci a pak od rána i celou sobotu. Dařilo se mi.
Na palubě Andilany, den šestý, nad ránem Když nepočítám Sušac, tak Lastovo je už třetí ostrov Střední Dalmácie, který jsem navštívil. Ještě několik a začnou mi splývat. Musím si je nějak v paměti ozvláštnit. U Hvaru jsme potkali delfíny a měl tam letní sídlo a v kostele hrob Petar Hektorovič, renesanční 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS170716