pracuje v Ústavu pro literaturu, folklor a umění (původně pro jazyk a literaturu) Lotyšské akademie věd, v němž se v roce 1972 stal doktorem věd a v roce 1989 akademikem, v letech 1983–99 byl jeho ředitelem. Jako vysokoškolský profesor (od roku 1987) přednáší dějiny lotyšského divadla a dramatiky. Byl vědeckým redaktorem ¦Rainisových sebraných spisů (1977–86), dnes je hlavním vyda vatelem a znalcem děl exilových dramatiků, především ¦ M. Zī vertse a ¦Anšlavse Eglītise. Je autorem řady zásadních monografií a studií o lotyšském divadle, dramaticích (zejména o J. Rainisovi, H. Gulbisovi, R. Blaumanisovi, Ā. Alunānsovi, M. Zīvertsovi a Anšlavsu Eglītisovi, všichni ¦) a herečkách, je uznávaným divadelním kritikem. Napsal studie o Rainisově vztahu k české kultuře (1982, Rainis un čehu kultūra; ve sborníku Latviešu-slāvu literatūras un mākslas sakari, Lotyšsko-slovanské literární a umělecké styky), články o českých hrách na lotyšských jevištích publikoval i v našich Divadelních novinách. pš Hellat [hellat] Henn-Kaarel, * 5. 4. 1932 Viljandi, estonský básník, prozaik a kritik. Studoval na Tartuské univerzitě práva, ale studia nedokončil. Pracoval jako technik a později se stal redaktorem různých listů. Do literatury vstoupil jako básník. Psal intelektuální ironické verše a knižně vyšla jeho sbírka Vanad fookused (1974, Staré pokusy). Jako prozaik debutoval knihou Fuugad paradoksidele (1973, Fugy paradoxů), která obsahuje krátké prózy a román s kriminálními prvky Harduse tagamaad (Země zbožnosti). Z oblasti fantastiky čerpal námět pro román Naiste maailm (2 díly, 1976–78, Svět žen), v němž varuje společnost před korupcí a zneužíváním moci. Kriminální prvky obsahují psychologické novely Armastusest surmani a Kaks Jaak Lõmme lugu (1987, Láska až za hrob, Dvě historky Jaaka Lõmmeho). Jaak Lõmme se stal i hlavním hrdinou novely Tühiasjad (1989, Marnosti). Kritiky psal H. už od 60. let. Knižně vyšlo několik sbírek jeho kritik, např. Raamatu sisse minek (1991, Kniha v minulosti). ns Herbačiauskas [herbačauskas] Juozapas Albinas, 20. 10. 1876 Lankeliškiai – 3. 12. 1944 Krakov (Polsko), litevský prozaik a kritik, psal litevsky a polsky. Po nedokončených studiích na gymnáziu v Marijampolė studoval v Krakově, Itálii i Čechách, v letech 1911–24 přednášel na krakovské univerzitě litevský jazyk, 1925–32 na kaunaské univerzitě polský jazyk a literaturu, v roce 1933 se přestěhoval do Polska, kde poté zemřel. Počátky jeho vstupu do litevské kultury a literatury připadly na dobu zrušení zákazu latinky v litevském jazyce a zároveň i formování národní literatury. H. byl jedním z nejaktivnějších literátů, orientoval litevskou literární tvor bu moderním reformním směrem podle západoevropských tradic a jeho kniha esejí Erškėčių vainikas (1908, Trnový věnec) je pova98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS170700
žována za literární manifest (a sám autor za zakladatele esejistiky v litevské literatuře) modernismu, který ovlivnil celou generaci litevských spisovatelů. V další H. knize Dievo šypsenos (1929, Boží úsměvy) se projevuje zaujetí satanismem, spiritismem, halucinačními obrazy apod. H. próza XIII kapinynų simfonija (1925, XIII. hřbitovní symfonie) je příkladem dekadentního mysticko-vizionářského textu parafrázujícího F. Nietzscheho, de Sada aj. vlč Hindrey [hindrej] Karl August Hermann, pseud. Hoia Ronk, 15. 8. 1875 Abja (kraj Pärnu) – 9. 1. 1947 Iru, estonský prozaik, žurnalista a karikaturista. Studoval na různých gymnáziích, studium však nedokončil. Poté navštěvoval malířskou uměleckou školu v Petrohradu, v Mnichově a v Paříži. Stal se redaktorem různých listů, v nichž uveřejňoval své karikatury. Debutoval autobiografickou povídkou Kunstikool (1929, Umělecká škola). Pozornost vzbudil svými memoáry a svéráznými novelami. Za sbírky novel Välkvalgus (1932, Světlo blesku) a Armastuskiri (1933, Milostný list) obdržel státní cenu. Následovala celá řada sbírek, např. Hukatus Mälaril (1939, Zkáza Mälarilu). Napsal také několik historických románů, např. dilogii z estonské historie Urmas ja Merike (2 díly, 1935–36, Urmas a Merike), za niž byl odměněn státní cenou, několik psychologických románů, např. Sündmusteta suvi (1937, 1953, 1996, Neskutečné léto). Vydal také pětidílný cyklus memoárů, několik cestopisů, ale byl i velmi plodným a úspěšným dětským spisovatelem. Pro děti vydal např. Loomade mäss (1920, 1995 Vzpoura zvířat). Před sovětskou mocí se skrýval pod falešným jménem v iruském starobinci, kde pokračoval v literární práci. Svérázným osobním a kulturněhistorickým dokumentem je např. jeho Iru päevik. Sügis 1946 (1996, Iruský deník. Podzim 1946). ns Hint Aadu, 10. 1. 1910 Külasema (ostrov Muhu) – 26. 10. 1989 Tallinn, estonský prozaik a dramatik. Původním povoláním učitel na základní škole. Vyučoval na ostrově Saaremaa a potom v Tartu, kde se sblížil s levicí a roku 1940 vstoupil do komunistické strany. Evakuoval do Tádžikistánu, roku 1941 tu založil družstvo estonských rybářů a později řídil až do konce války Svaz estonských rybářů v Jegorjevsku. Od roku 1955 se věnoval pouze literatuře. Pozornost vzbudil svým románem Pidalitõbi (1934, Malomocný). V románu Kuldne värav (1937, Zlatá brána) nastolil psychologické problémy. Později v jeho novelách a ve sbírce Metsahaned (1945, Lesní husy) převažuje sociální tematika. Jeho stěžejním dílem je tetralogie Tuuline rand (1951–56, Větrné pobřeží) o osudech dělnické rodiny Tihuových, ovlivněné událostmi let 1905–40. První dva díly byly přeloženy do češtiny (1957). Z řady divadelních her vyniká důvěrnou znalostí prostředí estonských rybářů drama Tagaranna meeste kalakuunar (1947, Člun rybářů ze Zadního pobřeží). ns 99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS170700
Hurt Jakob, 22. 7. 1839 Põlva (kraj Võru) – 13. 1. 1907 Petrohrad (Rusko), estonský jazykovědec a folklorista. Studoval na Tartuské univerzitě teologii a v roce 1865 obdržel titul kandidáta teologických věd. Působil jako gymnaziální profesor v Kurressare a v Tartu, kde vyučoval antické jazyky a zeměpis. Od roku 1872 byl pastorem v Otepää a později v Petrohradu. Jako jazykovědec na sebe upozornil brožurou Lühikene õpetus õigest kirjutamisest parandatut viisi (1864, Stručná příručka správného psaní). Za vědeckou práci Estnischen nomina auf -ne purum (1886, Estonská nomina na -ne) dostal na Helsinské univerzitě titul doktora filozofie. S F. J. Wiedemannem spolupracoval na Estonsko-německém slovníku. Od mládí se zabýval sbíráním estonských národních písní a vydal obsáhlý sborník Vana Kannel (1. díl 1875–86, 2. díl 1884–86, Starý kannel). Napsal také populárně naučnou knihu Eesti astronoomia (1899, Estonská astronomie), v níž shromáždil bohatý materiál. ns Husovianas [husovjanas] Mikalojus, latinsky Hussovianus, Hussoviensis, Ussovius Nicolaus, polsky Hussowski, 1475–85 snad Bílá Rus – po roce 1533, humanistický básník Litevského velkoknížectví píšící latinsky, katolický kněz. Kolem roku 1492 přijel studovat do Vilniusu, byl tajemníkem biskupa v Plocku, jako kněz působil v Krakově, v letech 1588–22 žil v Římě. Na žádost papeže Lva X. napsal poemu Carmen de statura, feritate ac venatione bisontis (1523 v Krakově, 1702 veršů, Píseň o zubrově mohutnosti, divokých způsobech a lovu), jež je oceňována jako první poetické dílo opěvující Litvu, lesy, jejich bohatství, život lidí, zvyky i odvahu, a také současného litevského panovníka, velkoknížete Vytautase. H. byl představitelem křesťanského humanismu a v katolicismu viděl základ silného státu a občanských ctností odrážející se v ódě na oslavu vítězství Nova et miranda victoria de Turcis mense Iulo (1524, Nové a obdivuhodné vítězství nad Turky v měsíci červenci), v hagiografické poemě De vita et gestis Divi Hiacinthi carmen (1525, Píseň o životě a díle svatého Hyacinta) a ve sbírce drobných poetických útvarů – panegyriky, epitafy, dedikace apod. – Carmina minora (Krátké básně). vlč
CH Churginas Aleksys, 7. 6. 1912 Jonava – 4. 5. 1990 Vilnius, litevský básník a překladatel. V letech 1931–36 studoval na fakultě humanitních věd na kaunaské univerzitě, 1936–39 na univerzitách v Paříži a Grenoblu, 1945–48 přednášel na kaunaské univerzitě zahraniční literaturu. Debutoval roku 1929 a v letech 1946–86 vydal 10 poetických sbírek vycházejících z klasických tradic. Množstvím citátů, parafrází, obrazů, asociací, spojujících jeho verše se 100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS170700