VILÉM O V — O PAT S T V Í S V. PE TR A A P AVLA Klášter byl založen nejspíše kolem roku 1120 nebo spíše až mezi lety 1129—1131 na přirozeném ostrohu obtékaném Babským potokem a chráněném rybníkem Mnichem. Jmenovitě je doložen k roku 1160 a podle Pulkavovy kroniky byl založen roku 1121 z popudu bratří Wilhelma a Hermanna hrabat ze Sulzbachu, kteří byli patrně členy družiny Richenzy (Rejčky), dcery švábského hraběte Jindřicha z Bergu a první manželky knížete Vladislava I. (1109—1117, 1120—1125). Ani osazení kláštera není přesně známo: mohl být osazen z Břevnova, ale pravděpodobněji tam přišli němečtí mniši ovlivnění reformním hnutím v klášteře Zwiefalten. Tomu by nasvědčovalo i původní označení kláštera: Wilhelmszelle (Vilémova cela), snad jako připomínka na jednoho ze zakladatelů Wilhelma von Sulzbach. Původně byl klášter pevně ohrazen a uvnitř areálu stály dva kostely — konventní ke cti sv. apoštolů Petra a Pavla (SS. Petri et Pauli) a farní Panny Marie. Dobrým hospodářstvím klášter vzkvétal, zejména pak po roce 1207, kdy opatství obdrželo právo na výtěžek cla v Habrech. Dne 4. (14.) 11. 1253 vystavil král Přemysl II. Otakar klášteru imunitní listinu a týž panovník potvrdil dne 22. 3. 1276 klášteru všechny svobody a majetek. Obdobnou konfirmaci učinil dne 18. 5. 1278 i papež Mikuláš III., který navíc přijal klášter „pod svou a sv. Petra ochranu“. O tom, jak si klášter dobře vedl, svědčí i skutečnost, že téhož roku 1278 v něm žilo 180 mnichů a 200 kleriků. Konventu však nebylo dopřáno dalšího rozkvětu. Po bitvě na Moravském poli (26. 8. 1278) vtrhla cizí vojska do země a u vilémovského kláštera se sešly šiky Rudolfa Habsburského, Otty markraběte Braniborského a některých polských knížat. Opatství bylo vypleněno a poškození klášterních statků bylo tak značné, že prosperitu vystřídala stagnace. Opatství dokonce nakrátko upadlo do dluhů, takže některé statky buď zastavilo, anebo prodalo. Opat Jaroslav byl však naštěstí dobrým hospodářem, který začal některé statky pronajímat za úrok. Dal si také potvrdit (23. 4. 1289) králem Václavem II. všechna privilegia a také statky. Panovník zároveň zakázal utiskovat klášter a jeho poddané. Nicméně někdy před rokem 1318 byl klášter znovu vydrancován, nejspíše oddílem nějakého odbojného souseda, protože opat Budík odpověděl na plenění svých statků vpádem na škůdcovo území. Nedobré vztahy měli vilémovští benediktini zejména s pány z Lichtenburgu, z nichž Jindřich odňal opatu Jaroslavovi II. bojanovský újezd. Klášter se potýkal se značnými finančními problémy, a proto hledal podporu jinde. V roce 1318 uzavřel opět Jaroslav II. s postoloprtským opatem Janem konfraternitu, která zajišťovala nejenom obvyklé sloužení mší za zemřelé bratry z druhého kláštera, ale především vzájemnou finanční podporu při výstavbě jednoho nebo druhého kláštera. Obdobnou smlouvu uzavřel vilémovský klášter v roce 1348 i s opatstvím sv. Jana na Ostrově. 97 )
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS170646
Dne 20. 12. 1241 potvrdil král Jan Lucemburský klášteru jeho dávné právo vybírat clo v Habrech a ve Vilémově. V roce 1358 udělil papež Innocenc VI. opatu Ondřeji právo pontifikálií, ale jen pro jeho osobu. V letech 1378—1379 byla na vilémovský klášter uvalena klatba. O podstatě sporu není nic známo a lze se jen domýšlet, že šlo o kostel ve Vilémově. Exkomunikací Ondřeje se opatský stolec stal papežskou rezervací. Proto musel nově zvolený opat (Petr II.) žádat papeže o potvrzení, které posléze dostal. Přitom (1378) mu papež Urban VI. udělil osobní právo užívat pontifikálie (mitru, berlu, prsten, rukavice a sandály), které dne 27. 11. 1387 rozšířil tentýž pontifik bullou danou v Perugii i na Petrovy nástupce, a to spolu s právem udílet slavnostní požehnání. Dosti nejasně se před rokem 1386 vynořuje jakýsi Svatomír, profes břevnovský, který se na vilémovské opatství vetřel. Opat Petr zemřel v klatbě (neví se proč), a proto musel i další zvolený opat Mikuláš I. žádat papeže Bonifáce IX. o potvrzení. Svatý otec zrušil (12. 4. 1390) volbu konventem a zároveň Mikuláše jmenoval opatem na základě práva rezervace. V té době (1391) vykonávalo opatství podací právo na 33 farách, což papež Bonifác IX. potvrdil (22. 9. 1400). Přitom se však musel vilémovský klášter nacházet v tíživé hospodářské situaci, protože téhož roku 1400 zbavil král Václav IV. opatství všech berní a platů královské komoře, a to na dobu tří let. Mělo však být ještě hůř. Vilémovské opatství sv. Petra a Pavla bylo po Velikonocích koncem dubna 1421 dobyto husitskými vojsky Pražanů. Mniši včas uprchli a nalezli útočiště na svých moravských statcích, zejména v proboštství v Uherčicích. Kdy bylo toto proboštství založeno, nelze s určitostí tvrdit. Od roku 1267 náležel vilémovskému klášteru patronát nad kostelem sv. Jana Křtitele v Uherčicích, přičemž fara byla roku 1395 klášteru inkorporována papežem Bonifácem IX. Po příchodu mnichů z Vilémova byl uherčický probošt zároveň titulárním vilémovským opatem. Poslední dva opati (Mikuláš IV. a Petr III.) se dokonce psali jako opati vilémovští a uherčičtí. Mezitím ve Vilémově zavládly nové pořádky. Podle pověsti byli mniši, kteří klášter neopustili, pobiti u mohutného jilmu, který se dodnes nachází při cestě za zámeckým parkem, kde pramení studánka. Husité však opuštěné opatství asi zcela nerozvrátili, protože již roku 1427 byl Vilémov spolu s opevněnými městečky Ronovem a Přibyslaví podřízen zakladateli husitského bratrstva Orebitů hejtmanu Janu Hertvíkovi z Rušinova, kterému pak roku 1436 klášterství císař Zikmund dokonce zapsal. Areál kláštera, který ztratil svou vojenskou i správní funkci, rychle propadal zkáze. Z klášterních budov ve Vilémově se toho mnoho nezachovalo. Jde o část vyzděných sklepů a zejména pak o gotickou věž dnešního farního kostela sv. Václava (toto patrocinium je doloženo od roku 1639), která je pravděpodobně zbytkem původního farního kostela Panny Marie, doloženého roku 1355. Tato věž se nachází po severní straně dnešní chrámové lodi. Konečně na severovýchodním svahu ostrohu se nad rybníkem Mnichem nachází zbytek jakési zdi. ( 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS170646
Okolo poloviny 15. století vznikla ve Vilémově sekta, nazývající se „bratři vilémovští“, která se odklonila nejen od všeobecné církve, ale i od učení Rokycanova. Počátkem roku 1469 vpadl Matyáš Korvín do Čech s úmyslem zmocnit se bohaté Kutné Hory. Za silného mrazu a množství sněhu bylo jeho vyčerpané vojsko obklíčeno oddíly Jiřího z Poděbrad nedaleko Vilémova. Dne 27. 2. 1469 byl sjednán mír a Uhrům byl zaručen svobodný obchod. Vilémovský klášter, opuštěný mnišstvem, postupně upadal. Totéž lze říci i o konventu, který pobýval v Uherčicích na Moravě. Před husity si totiž vilémovští benediktini ukryli řadu cenností (kříže, pateny, rámě sv. Jiljí, knihy, privilegia) na nějaké místo, které pokládali za bezpečné. Buď se jich zmocnili husité, anebo byly zničeny jinak. O nouzi vilémovských konventuálů svědčí i skutečnost, že v roce 1435 byl opat Václav nucen prodat dokonce i svou infuli. Opat Martin, který v Uherčicích znovu uspořádal konvent, zemřel v roce 1453 na pohřbu olomouckého světícího biskupa Viléma z Kolína, titulárního biskupa nikopolského. V roce 1470 zastavil Matyáš Korvín Uherčice panu Ladislavu z Boskovic. Opat Mikuláš byl pak postupně oloupen o všechny statky. Musel poprosit o pohostinství v Rajhradě, kde také v roce 1481 zemřel. Proto bratři, z vděčnosti za pohostinství, zvolili opatem rajhradského probošta Šimona, který se na základě smlouvy mezi Jiřím z Poděbrad a Matyášem Korvínem mohl s bratřími vrátit do Uherčic, jež mu, byť ne v úplnosti, musel Ladislav z Boskovic vrátit. Uherčickému konventu bylo opakovaně — 23. 8. 1487 a 21. 6. 1490 (Vladislav II. Jagellonský), 11. 4. 1527 (Ferdinand I.) a 23. 12. 1513 (papež Lev X.) — přiznáno právo na Vilémov. Papež dokonce roku 1515 vyzval každého, kdo něco drží z majetku opatství, aby to pod trestem exkomunikace vrátil. Ani tato hrozba se však neukázala jako účinná, protože protestanti byli příliš silní. Opat Petr III. dokonce podlehl nátlaku svých protestantských sousedů a opustil Uherčice, ač si na ně písemně vyhradil právo, a odstěhoval se do Rajhradu. S tamějším konventem splynuli i poslední vilémovští (uherčičtí) benediktini, byli-li jací. Opat Petr III. byl v Rajhradě zvolen proboštem, ale záhy rezignoval a žil pak v malém domku (poustevně) u brány kláštera až do své smrti roku 1541. Po jeho pohřbu do kaple sv. Ondřeje v Rajhradě se již další volba vilémovského opata nekonala. Definitivní konec všech nadějí na obnovu pak znamenalo rozhodnutí Ferdinanda I. formálně přiřknout Uherčice roku 1560 Vratislavu z Pernštejna. V roce 1581 pak Rudolf II. prohlásil Uherčice za statek svobodně děditelný. Obdobný osud potkal i Vilémov. Roku 1577 prodali z rozhodnutí Rudolfa II. královští komisaři za 6 500 kop grošů pražských klášter se dvorem a vsí, pivovarem, městečkem Vilémovem, osmi vesnicemi a rybníky (Strach a Mnich) Beneši Benedovi z Nečtin, který toto zboží držel od roku 1569 zástavně. V příslušném zápise 99 )
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS170646