Laura Vuolaová: má životní láska – před dvaceti lety. Živě jsem si pamatoval na naše první setkání, k němuž došlo na vánočním večírku fakulty politických věd ve čtvrtém patře nové univerzitní budovy: Laura ve vínově červeném roláku a s tmavou rtěnkou na rtech; moje rozpaky a posléze radost, když z večírku nakonec odešla se mnou; procházka přes zasněžené centrum k Lauřinu bytu v Loďařské třicet sedm. Pamatoval jsem si také, jak jsem po roce každodenních hádek šel v zimě neutěšeně černým a profukujícím centrem zpátky do Töölö. Laura brzy odhalila pravdu: chyběla mi ctižádostivost, cílevědomost a nestál jsem o kariéru. Kdyby mi někdo chtěl tvrdit, že protiklady se přitahují, vylíčil bych mu svůj příběh s Laurou. Ve vestibulu Porthanie jsem musel projít detektorem kovů. Sundal jsem si opasek i boty, tak jako skoro všude, kam jsem poslední dobou přišel. Všechno jsem dostal nazpátek od strážné se zarudlýma očima, která si mlčky odhodila obarvené vlasy z obličeje, sedla si zpátky na židli a pokračovala v rozehrané střílečce na telefonu. Vystoupal jsem po točitých schodech do druhého patra. Minul jsem kavárnu v prvním patře, kde jsem před dávnými časy v nějakém jiném životě sedával a někdy i celé hodiny prodebatoval nad jedním šálkem kávy. Skleněné dveře ve druhém patře byly zamčené, takže jsem na zdi zmáčkl tlačítko, nad nímž stálo: Zvoňte jen jednou – k porozumění nám stačí málo. Zazvonil jsem jen jednou a zadoufal, že mi někdo skutečně porozumí.
7. Někdy si člověk pamatuje správně. Laura stále měla dlouhé tmavé vlasy, lehce zkadeřené a rozčísnuté uprostřed na pěšinku, rovnoměrně jí splývaly podél světlých, téměř bledých tváří. Vystouplé lícní 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS170299
kosti a plné rty jí do obličeje vnášely cosi středozemského, stejně jako hnědé oči a tmavé dlouhé řasy. Laura pořád vypadala jako hrdá hádanka. Dobře jsem si pamatoval, jak jsem kdysi toužil onu hádanku rozluštit. „Mám říct, že je to náramné překvapení?“ Hlas měla stále hluboký, na tichém schodišti se rozléhal. „Já popravdě nevím, co by se mělo říct.“ „Budem se hádat hned ve dveřích, nebo půjdeš dál a pohádáme se až pak?“ Musel jsem se usmát. „Nepřišel jsem se hádat,“ řekl jsem. „Díky, žes mě neodmítla a udělala sis na mě čas.“ Teď se usmála i Laura. Opatrně a zkoumavě. „Ráda tě vidím, v každém případě.“ Pokynula mi dovnitř a ujistila se, že se dveře za mnou zamkly. Laura byla oblečená stejně nadčasově jako kdysi dávno: stylový šedý svetřík, jehož bohatý límec jí splýval v několika vrstvách na prsa, dlouhá tvídová sukně a vysoké, světle hnědé kožené kozačky. V těch byla vyšší než já. Svou malou pracovnu měla na konci chodby. Police kolem zdí se prohýbaly pod knihami, stohy papírů a novin. Z jediného úzkého okna byl vidět pruh zdiva protější budovy. Těžko se dalo věřit tomu, že by ten výhled dokázal inspirovat i tu nejctižádostivější profesorku literatury. Laura se posadila do pracovní židle, opěradlo zapružilo a vzalo Lauru jako do náruče. Odcouval jsem na druhé místo k sezení, které tu bylo, na plátnem čalouněnou pohovku. V životě jsem tak krátkou pohovku neviděl. Třebaže jsme našíř i nadél byli s Laurou od sebe tak daleko, jak to jen rozměry místnosti dovolovaly, vzdálenost mezi 99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS170299
našimi obličeji činila nanejvýš půldruhého metru. Laura na mě hleděla s doširoka otevřenýma, zvědavýma očima. „Stal se z tebe básník.“ Neodpověděl jsem hned. Díval jsem se na Lauru a zároveň si vybavoval, jak to bylo snadné: ztuhle na ni upírat zrak a čekat, že ochotně pootevře své tajemství. Jestli kdy nějaké tajemství vůbec měla, kromě těch v mých představách. „A z tebe profesorka literatury. Přesně jak se dalo čekat. Vždycky jsi byla o krapítek cílevědomější než například já.“ „Svůj sarkasmus jsi neztratil,“ poznamenala. Nezdálo se, že bych s tím mohl něco udělat. Svými rychlými odpověďmi mě i teď uváděla do rozpaků. Ale stalo se i něco jiného. Při pohledu na bývalou lásku mi došlo, jak hodně se mi stýská po té současné. „Promiň,“ řekl jsem. „Myslel jsem to upřímně, vážně ti to přeju.“ „Díky.“ Odvrátila ode mě zrak. „Nejmladší profesorka literatury v dějinách,“ podotkla. „A ženská k tomu. Nebylo to jednoduché.“ „Určitě ne,“ připustil jsem. „Úplně bez loktů se to neobešlo,“ dodala. „Ačkoliv na to si určitě pamatuješ. Ostré lokty. Doslovně.“ Úsměvem jsem dal najevo, že si pamatuju. Ale ani náznakem, jak bolestně. Na jejím levém prsteníku jsem si už předtím všiml diamantového prstýnku. Kývnul jsem k němu. „Jsi vdaná.“ Laura se na prsten nepodívala. „Samuli zemřel před rokem. Na tuberkulózu.“ „To je mi líto.“ „Máme jednoho syna. Jmenuje se Otto. Je mu třináct.“ „To je skvělé. Gratuluju.“ 100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS170299