v posledních letech zatím omezenou, ale sílící vlnu etnického cítění a z toho plynoucích vnitrostátních konfliktů. Etnické konflikty jsou zdánlivě všude kolem nás, a protože moderní zpravodajství nám je každý večer přináší téměř až do našeho obývacího pokoje, dokážeme je vnímat jako něco, co se nás může bezprostředně dotknout. Období válek po pádu komunismu rámují dvě velké mezistátní války – první (1991) a druhá (2003) válka v Iráku, mezi nimiž se odehrály jen tři další mezistátní války, zato probíhalo více než 40 válek uvnitř hranic jednoho státu (někdy i více válek v jednom státě) – a ve většině z nich se jednalo o konflikt, v němž hrály podstatnou roli etnické faktory. Musíme si však také uvědomit, že většina etnických konfliktů je nenásilných, k násilí eskaluje jen omezený počet a k válce jen některé z nich.
Etnický konflikt, střet civilizací a globalizace Etnických konfliktů se kdekdo bojí. Pro mnohé ztělesňují boření a chaos, hrozbu pro vesmírný řád. Není divu. Bývají násilnější než běžné války, některé jsou přímo genocidní. Poněvadž mnohé z nich jsou vedeny pod praporem sebeurčení, za požadavek odtržení či alespoň autonomie, představují hrozbu pro moderní stát, základ stability současného světového politického systému. Hrozbou jsou tím spíše, že jen málo států světa je dostatečně etnicky homogenních – shodou okolností hlavně ty, které mají největší politickou nebo ekonomickou moc; převažují však státy, které jsou úžasně heterogenní: největším a etnicky nejsložitějším státem Afriky je Nigérie, druhým největším a etnicky nejsložitějším státem Asie je Indie. I když pomineme Brazílii, největší a vzhledem k počtu indiánských kmenů etnicky nejsložitější stát Latinské Ameriky, jehož stabilita však kvůli naprosté početní dominanci Brazilců není touto složitostí ohrožena, pak nemůžeme přehlédnout, že etnické konflikty významně ovlivňují vnitropolitickou situaci i v tak relativně homogenních, velkých a vlivných státech, jako je Rusko a Čína. V Evropské unii je etnická otázka spojená s kulturně výrazně odlišnými přistěhovalci stále palčivější, a jak vidno například ve Francii, zemi hostící nejvíce těchto přistěhovalců a jejich potomků, intenzita střetů mezi policií a mladými přistěhovalci se od osmdesátých let 20. století stále zvyšuje. Přestože mnohá etnopolitická hnutí začínají požadavkem spravedlivějšího rozdělení politického vlivu nebo národního bohatství, spirála roztáčejícího se konfliktu naopak často vede k upevňování autoritativních systémů na obou stranách konfliktu. Jsou proto nebezpečím pro demokracii, která je považována za neoddělitelnou podmínku masového blahobytu. Ohrožení národního státu vyvolává zvýšenou obavu na Západě, kde je národní stát základem mezinárodního systému, ohrožení demokracie ještě víc, protože
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS170290
ohrožuje relativní bohatství Západu, a nejvíc konflikty spojené s dekolonizací, které vrhají nepříjemný stín na jeho vlastní dějiny. Není tedy divu, že etnické konflikty přitahují na Západě značný zájem, kromě jiného i proto, že některé z nich probíhají v hlavní světové ropné oblasti nebo jsou spojovány s islámem, počítaným nyní na Západě mezi hlavní bezpečnostní hrozby. Mnohé etnické konflikty skutečně probíhají na tzv. civilizačních zlomech, často spojovaných s náboženstvím a nejčastěji právě s islámem, jako je Bosna a Hercegovina, Čečensko, Kašmír nebo Izrael. Podle pesimistického vidění, jež dokázal nejlépe prodat Samuel Huntington (1993, 2001), je osudem lidstva stále sílící střet civilizací, jakýsi gigantický metaetnický konflikt, s důrazem na konflikt mezi Západem a světem islámu. Empirické poznatky naštěstí tento pohled nepodporují. Jonathan Fox (2003), který zkoumal 233 etnických konfliktů v období 1985–1990 a 275 v období 1990–1998, zjistil, že za civilizační je možné označit o něco více než třetinu z nich (zhruba 37, resp. 38 procent). Za separatistické jich lze považovat ještě méně (zhruba 30, resp. 33 procent). Zásadní ohrožení panujícího systému tedy etnické konflikty nepředstavují, i když nejspíš zůstanou i do budoucna všudypřítomným jevem. Počet a intenzita konfliktů vzrůstá zejména v obdobích krize mezinárodního systému, jakým byl v moderních dějinách konec druhé světové války, konec studené války a podobně, poté opět klesá. Růst je tedy dočasný, pokles však v období, pro něž máme dostatek empirických poznatků, nikdy nebyl zásadní. Někteří autoři argumentují, že dějiny vstoupily spolu s globalizací do nové fáze, v níž bude etnických konfliktů přibývat. Takzvaní teoretici chaosu (Kaplan, 1993; Huntington, 1993, 2001; Moynihan, 1993) oprášili – zejména pod dojmem rozpadu Jugoslávie – někdejší argumenty primordialistů (viz částech 1.2 a 2.3) a obvinili postupující ekonomickou integraci z rozšiřování pole pro střet tradičních identit. Svým způsobem by se tedy dal srovnávat nárůst konfliktů spojený s érou kapitalismu a nacionalismu s předpokládaným nárůstem konfliktů spojovaných s érou globalizace a hypotetické „etnizace“ světa. Jiný přístup (Appadurai, 1998) zase spatřoval příčinu údajně rostoucí intenzity konfliktů v éře globalizace v odporu proti zasahování do tradiční identity, jež globalizace přináší. John Ishiyama (2004) proto srovnal 102 etnických konfliktů ze 34 států Asie, Afriky, Latinské Ameriky i Evropy. Zjistil, že mezi intenzitou konfliktů a intenzitou zapojení dané země do globálních ekonomických a politických toků ve skutečnosti neexistuje žádná závislost.
99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS170290
Stručný přehled etnických konfliktů I když nám tedy nehrozí globální etnický chaos nebo civilizační střet, přesto zůstávají etnické konflikty významným globálním problémem. Můžeme přitom rozlišit několik základních vzorců opakujících se v mnoha analogických vydáních, které mají často určitý regionální nebo civilizační základ. V Evropě jde o starý problém s vytvářením národního státu. Etnická (hlavně jazyková) homogenizace státního území znamenala asimilaci menšin. Nacionalismus a kapitalismus boural tradiční společenství a tradiční identity, se zvýšeným důrazem však tyto změny dopadaly na etnické menšiny, které tím ztrácely přístup k politické moci. Státy v západní Evropě měly většinou dlouhou a poměrně stabilní politickou tradici i etnicky více homogenní obyvatelstvo; etnické menšiny byly zpravidla koncentrovány na určitém území. Státy a oblasti ve východní Evropě měly tradici slabší, obyvatelstvo různorodější a často rozptýlenější, takže snahy o etnickou homogenizaci v hranicích státu nabývaly mnohem drastičtějších forem: v Uhrách, stejně jako později v Polsku a Československu. Na Balkáně, na bývalých územích osmanské říše, byla situace pro vytvoření národního státu ještě méně příhodná. Na menšiny se zde navíc vzhledem k tomu, že prakticky každý stát měl menšiny svého státního národa v okolních státech a na svém území menšiny státních národů okolních států, pohlíželo jako na pátou kolonu. Albánci žili v Řecku, Řekové v Turecku, Turci v Bulharsku, Bulhaři v Srbsku, Srbové v Bosně, Bosňáci v Černé Hoře a Černohorci v Albánii – podobných uzavřených smyček můžeme vytvořit velké množství. Etnické konflikty zde periodicky ústily v nucené masové asimilace, deportace, nebo dokonce genocidy. Ještě o krok dále je prostor bývalého Sovětského svazu s jeho uměle vykonstruovanými hranicemi federálních i autonomních republik a autonomních oblastí. Etnickými konflikty trpí většina postsovětských republik: výrazné jsou zvláště v pobaltských státech, v Rusku, na Ukrajině, v Moldavsku, Kazachstánu, Gruzii, Ázerbájdžánu. Etnicky téměř homogenní Arménie je zatažena do etnického konfliktu mezi místními Armény a státem v sousedním Ázerbájdžánu. Libanon i postsovětské republiky můžeme zjednodušeně shrnout pod hlavičku koloniálních výtvorů. Takových států je však celá řada, hlavně v Africe a na Blízkém východě. Zdejší hranice nejsou hranicemi přirozenou cestou budovaných politických celků, a nejčastěji ani etnických společenství. Irák, Alžírsko či Libye jsou umělými výtvory a naprostá většina států subsaharské Afriky rovněž. V Iráku došlo k přímému, násilnému konfliktu mezi státem a Kurdy, v Alžírsku sílí nepřímý konflikt mezi státem a Berbery, Libye je klidná. V subsaharské Africe představují zbytek domácí politické tradice
100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS170290