98
tak fakt menoval, ty vole, Alois Kašpar, to je tragédie, měli děcko, tak na něho brali ty dávky, tak sme to ještě nějak lepili. Taky sme chodili na brigády, takle pomáhat někde. Já mám řemeslo, já su montér. Sem chodil na průmku. Sem se na to vysral, na tu maturitu, to pro mě nebylo, to učení, kde se chceš učit, doma jede televize, bráchové řeknou pojď na pivo, tak radši deš na pivo. Já sem využíval toho, že umím svařovat, a tak sem sem tam něco posvařoval, za to sou pěkný prachy, jenže když seš vožralej, tak toho moc neposvařuješ. Kdybych měl prachy, tak si koupím švajcaparát a otevřu si dílnu. Ale, kurva, copak já můžu mít nějakou dílnu, copak já su nějaké podnikatel? Bráchové, rozumíš, vlastní bráchové by mně to rozkradli a rozprodali. Tams měl nejlepší nic nemít, jak ten svatej František, jak říkala babička, pak ses moh klidně ožrat, a když ti obrátili kapsy, stejně tam hovno našli…“ Paloš se hlasitě rozchechtal a vzápětí rozkašlal. Tak je to vždycky, říkal si Kraus, chci se zasmát a rozkašlu se, jako by ty zbědované plíce věděly, že tu není nic k smíchu. „Už musíme jít zpátky, ne?“ zeptal se Paloš. „Ne, nemusíme, času je dost.“ „Já vím, doktorka ti říkala, že máš se mnou mluvit, abych se jako vykecal. To je terapie. Tak já se teda vykecám. Tak sme skončili v té boudě, po smrti rodičů, protože ten novej majitel byl chytrej, to byl výdup zleva, on se s náma nehádal, on nás vlastně přechcal. Že ať se teda vystěhujem, když neplatíme, po smrti rodičů, víš? On nám nabídl prachy, že když mu podepíšem nějakej papír o vyrovnání, že nám dá třicet talířů na dlaň. Napřed sme ho hnali, ten byt má, kurva, nějakou cenu, ne? Ale potom, víš, co sou to hotový peníze, potom sme se málem pozabíjeli, jak sme se báli, že to jeden z nás tajně podepíše a prachy si nechá.
možná že odcházíme
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS170246
Tak Kájoš, nejstarší, říká, kurva, deme za tím hošanem. Pěkně všici, taky s égra s tím děckem a s tím Kašparem. Tak sme to sepsali, pak sme týden chlastali o dušu a pak sme se sebrali a šli sme bydlet ke Kašparovi na chatu od jeho rodičů. To taky nevydrželo dlouho, tak sme za poslední halíře koupili tu boudu. To už měla ségra děcko v děcáku, ono mu je tam asi líp, a Kašpar zmizel, hajzl.“ Na doktora Krause padl těžký smutek. Taky by se chtěl vykecat, ale to on nikdy nedokáže. Co by měl říkat, jak lítá ve stále stejných kruzích — napřed abstinence, potom řízené pití, potom neřízené pití a pád. K tomu není moc co říct. „Takže zmizel, hajzl…“ doktor se snažil zachytit navázaný rozhovor. „No, udělal děcko zas další babě někde v Čechách, ještě nám poslal pohlednicu, kretén. Prej, pozdravujte Evičku. No to víš, půjdem do děcáku od tebe pozdravovat Evičku, blbče.“ „Ale to jsme odběhli.“ „Jo, odběhli sme od tématu, jak se říká, ne? Tak ten den, co sem sem přišel. To sme měli mozky pěkně vymrdaný už od rána. Já teda ne, já sem si dal ráno krabicu červenýho vína, a měl sem hladinu srovnanou dokonale. Kdyby na mně bylo, tak sedím v boudě a poslouchám rádio. Ale Kájoš, starší brácha, ten měl v hlavě ten cypřiš, že bysme ho jako mohli vykopat a prodat.“ „Jaký cypřiš?“ „Já nevím, možná je to cedr, tak to říkal tata, cedr, když ho zasadil babičce na hrob. Taková okrasná dřevina. Pěkně urostlej, tak přes metr, metr a půl. Byl na hřbitově, na babiččiným hrobě, pak už tam pod ním ležel i tata, mama ne, protože maminu urnu sme měli pořád v boudě,
Cedr a kladivo
99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS170246
100
nějak jsme nestíhali tam zajít. Kájoš měl na ten cedr kupca, nějakého hajzla milionářského, co u něho dělal výkopy na fušku. On si postavil barák, ale fakt vilu, takovou si tam k ní udělal cestu a k té cestě sháněl ty dřeviny. Já sem mu říkal, Kájošovi, ten tě pošle do prdele aji s cedrem, ten potřebuje malý sazeničky, a ne takovou sviňu. Ale on ne, že prej vzrostlej bude lepší, dražší, blbec. A že bysme tam rovnou mohli taky zakopat tu maminu urnu. A Peťoš, nejmladší, ten zas zuřil kvůli těm deklům. Fakt jak pominutej. Víš, v těch ulicích, tam pod nemocnicí, tam ty kurvy vyměnily železný dekle na kanálech za betonový. Protože to tam Peťoš s kámošem, co má vozík, chodili krást a prodávali to do surovin. A betonovej dekl si můžou strčit tak do prdele, za ten jim nikdo nic nedá. Tak on zuřil, že tam pude ty nový dekle rozmlátit, aby ty kurvy jako viděly, že to není řešení.“ „Tohle jsem taky zkoušel,“ povzdechl si doktor Kraus. „Taky jsem jim chtěl dát najevo, že to není ř ešení.“ Vzpomněl si na jeden z rozhovorů s paní primářkou: Víte, člověk potřebuje řešení, potřebuje také s někým být, v dobrém i ve zlém. Právě v tom zlém, a to se na vás všichni dívají jako na padlou krávu. Já vám rozumím, pane Krausi, ale pochopte, že člověk musí nést odpovědnost za svůj život a od lidí nic nečekat. Ani od těch nejbližších? Právě od nich ne. Mně se to neříká lehce, ale je to i moje osobní zkušenost, a to jsem trochu mladší než vy. Když zůstanete ležet, tak se vydáváte do rukou… Bestiím! Třeba bestiím, vy je tak v té chvíli budete určitě vidět.
možná že odcházíme
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS170246