Prokop Drtina (Ukázka, strana 99)

„Mni­chov sám byl pře­ce prv­ní a nej­vět­ší ile­gál­nos­tí ne­jen pro­ti na­ší ústa­vě, ale i pro­ti ce­lé­mu do­sa­vad­ní­mu ev­rop­ské­mu řá­du a pro­ti všem pra­vi­dlům psa­né­ho a ne­psa­ né­ho me­zi­ná­rod­ní­ho prá­va. Do­vo­lá­vat se tu­díž prin­ci­pu le­gál­nos­ti o čem­ko­li, co se sta­lo v na­šem ústav­ním ži­vo­tě po Mni­cho­vě, je na­pro­s­to ab­surdní.“99 Pro­ti plat­nos­ti pre­zi­dent­ské vol­by Emi­la Há­chy uvá­děl, že par­la­ment ne­byl svo­lán v sou­la­du s ústa­ vou, pro­to­že ne­by­la po­zvá­na té­měř tře­ti­na zá­ko­no­dár­ců. Na­víc ne­by­la po Be­ne­šo­vě ab­di­ka­ci do­dr­že­na sta­no­ve­ná lhů­ta čtr­nác­ti dnů, ne­boť Ná­rod­ní shro­máž­dě­ní zvo­ li­lo Há­chu až 30. lis­to­pa­du 1938. Drti­na zdů­raz­nil, že Be­neš re­zig­no­val pod ná­tla­ kem ze stra­ny Ně­mec­ka, a je­ho de­mi­se je tu­díž ne­plat­ná. Há­cho­vo pre­zi­dent­ství se mů­že do­vo­lá­vat pou­ze na­cis­tic­ké le­ga­li­t y. Po­zna­me­nal, že „pre­zi­dent pro­tek­to­rá­tu ne­ní pre­zi­den­tem z vů­le če­s­ko­slo­ven­ské­ho li­du, nýbrž z vů­le ně­mec­ké­ho Fü­hre­ra“.100 Ty­to Drti­no­vy vý­kla­dy po­va­žo­va­li ně­kte­ří exi­lo­ví po­li­ti­ci, ze­jmé­na La­di­slav Feier­ a­bend, Ja­ro­slav Strán­ský a Hu­bert Rip­ka, za zby­teč­né.101 Drti­no­vo po­je­tí kon­ti­nu­i­t y funkce pre­zi­den­ta Be­ne­še je z po­hle­du dneš­ní­ho od­bor­né­ho hod­no­ce­ní po­ně­k ud spor­né, ne­boť Be­ne­šo­va ab­di­ka­ce v říj­nu 1938 by­la práv­ně plat­ná. Na dru­hé stra­ně je ne­po­chyb­né, že se Edvard Be­neš cho­pil v lé­tě 1940 pre­zi­dent­ské funkce ja­ko ši­ro­ ce uzná­va­ná hla­va za­h ra­nič­ní­ho i do­má­cí­ho od­bo­je. Drti­nou tra­do­va­né kon­ti­nu­i­tě Be­ne­šo­va pre­zi­dent­ství lze tak při­sou­dit pře­de­vším po­li­tic­ký či pro­pa­gan­dis­tic­ký – a ni­ko­liv čis­tě práv­ní – výz­nam.102 V je­ho ar­g u­men­ta­ci se již ote­v ře­ně pro­je­vil roz­chod lon­dýn­ské­ho exi­lu s pro­ tek­to­rát­ní vlá­dou. Za je­di­né pra­vé před­sta­vi­te­le ná­ro­da pro­hlá­sil Šrám­ko­v u vlá­du a pre­zi­den­ta Be­ne­še, kte­r ý „bu­de zdů­raz­ňo­vat, že od zá­ří 1938 vše­ch­no, co nám by­lo kým­ko­li vnu­ce­no, by­lo ne­le­gál­ní, ne­kon­sti­tuč­ní, a tu­díž ve všech po­drob­nos­ tech a dů­sled­cích na­pro­s­to ne­plat­né“.103 V práv­ním ná­zo­r u o kon­ti­nu­i­tě pre­zi­dent­ství pod­po­ř il Be­ne­še i Eduard Tá­bor­ský, kte­r ý se však vy­ja­d ­řo­val ve srov­ná­ní s Drti­nou po­ně­k ud od­bor­ně­ji a práv­ně pře­svěd­či­vě­ji.104 Usta­ve­ní Práv­ní ra­dy Drti­na vel­mi oce­ňo­val. Po vál­ce na­psal, že tím Be­neš pro­ je­vil „v nej­úpl­něj­ším a nej­jas­něj­ším svě­tle svůj smy­sl pro vlá­du prá­va“. Pre­zi­dent se po­sta­ral, „aby i v té­to mi­mo­řád­né, re­vo­luč­ní a prá­vem tak těž­ce kon­t­ro­lo­va­tel­ né do­bě by­la za­bez­pe­če­na co nej­vět­ší ob­jek­ti­vi­ta roz­ho­do­vá­ní na­ší ad­mi­ni­s­t­ra­ti­v y a co nej­plněj­ší zře­ní k prá­vu a aby ani v té­to mi­mo­řád­né do­bě če­s­ko­slo­ven­ští ob­ča­ né ne­zůs­ta­li bez při­mě­ře­né ochra­ny pro­ti pře­hma­tům a ne­zá­kon­ným roz­hod­nu­tím vlast­ních na­šich úřa­dů“.105 Výz­nam Práv­ní ra­dy umoc­ni­la sku­teč­nost, že se ve­dle kon­k rét­ních stíž­nos­tí vy­ja­d ­řo­va­la i k obec­ným práv­ním otáz­kám za­h ra­nič­ní­ho Pro­kop DRTINA, Prá­vem re­pu­b­li­k y, s. 7. Tam­též, s. 10. 101 Ja­n a ČECHUROVÁ a kol. (ed.), Vá­leč­né de­ní­k y Ja­n a Opo­č en­ské­h o, s. 185. 102 K té­t o otáz­ce viz ze­jmé­n a Vá­c­lav PAVLÍČEK, O de­k re­t ech pre­z i­den­t a re­pu­b­l i­k y. In: Do­bro­slav MATĚJKA (ed.), Práv­ní as­pek­t y od­su­nu su­det­ských Něm­ců. Sbor­ník. Pra­ha 1996, s. 41 an. 103 Pro­kop DRTINA, Prá­vem re­p u­b­li­k y, s. 8. 104 Drti­no­v u te­o­r ii hned po vál­c e zpo­chyb­n i­l i mno­z í práv­n í te­o­r e­t i­ci ja­ko ci­v i­l is­t ic­kou, sou­k ro­mo­p ráv­n í a ne­pa­t ­ř í­cí do sfé­r y ve­řej­né­ho prá­va. J. Hoffmann na­psal, že šlo o „na­zí­rá­ní čis­tě po­li­t ic­ké“, viz Slov­ník ve­řej­ né­ho prá­va. Sv. 5, s. 788. Drti­no­vo sta­no­vi­s­ko se od­ra­zi­lo ve vlád­n ím us­ne­se­n í č. 3/1942 Úř. věst. čs., o vý­ko­ nu pre­zi­dent­ské funkce, z 3. 12. 1942. Exi­s­t u­je však i svě­dec­t ví, že na Drti­nu dě­la­ly v ro­ce 1942 ve Stát­n í ra­dě „so­lid­ní do­jem“ i ar­g u­men­t y Š. Osu­s­ké­ho. Po­z na­me­nal teh­dy, „že čle­no­vé Ná­rod­ní­ho vý­bo­r u udě­la­li chy­bu, když se s Osu­s­k ým pus­t i­li do spo­r u o ce­lé řa­dě otá­zek, při nichž je těž­k é dát za prav­du jed­né ne­bo dru­hé stra­ně…“ – La­d i­slav Ka­rel FEIERABEND, Po­li­t ic­k é vzpo­mín­k y II, s. 173–174. 105 Pro­kop DRTINA, Prá­vo v po­je­t í a dí­le pre­si­den­ta dr. Edvar­da Be­ne­še. Pra­ha 1947, s. 21. 99

100

L O N ­D Ý N ­S K Ý E X I L

| 101 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS170180

od­bo­je. Je­jí po­sud­ky in­ter­pre­to­va­ly např. otáz­k u práv­ní kon­ti­nu­i­t y ne­bo ne­plat­nost Mni­cho­va.106 Již po roč­ní bi­lan­ci hod­no­til mi­nis­t r spra­ve­dl­nos­ti Ja­ro­slav Strán­ský je­jí čin­nost vel­mi po­zi­tiv­ně. Pro­hlá­sil, že „se Práv­ní ra­da osvěd­či­la ja­ko in­sti­tu­ce nej­v yš­ší kva­li­t y a ne­mů­že na­jí­ti pří­liš vře­lých slov, aby vy­slo­vil uzná­ní je­jí čin­nos­ ti“.107 Pů­so­be­ní Práv­ní ra­dy umož­ni­lo od­stra­nit mno­ho ad­mi­ni­s­t­ra­tiv­ních po­chy­be­ní a práv­ních ne­dos­tat­k ů stát­ní­ho zří­ze­ní. Drti­na se si­ce stal mís­to­před­se­dou Práv­ní ra­dy, ale kvů­li své vy­tí­že­nos­ti v pre­ zi­dent­ské kan­ce­lá­ř i mnoh­dy na je­jích schů­zích chy­běl. Aby sou­stav­ně ne­ohro­žo­val svou ne­pří­tom­nos­tí ak­ce­schop­nost Práv­ní ra­dy, uva­žo­val o od­stou­pe­ní. „Čle­nům Práv­ní ra­dy a mi­ni­s­ter­stvu spra­ve­dl­nos­ti však zá­le­že­lo na tom, aby k re­sig­na­ci ne­do­ šlo a aby dr. Drti­na zůs­tal Práv­ní ra­dě za­cho­ván, aniž by mu­sil se zú­čast­ni­ti všech schů­zí.“108 Za těch­to pod­mí­nek by­lo nut­né, aby se po­čet čle­nů Práv­ní ra­dy zvý­šil na šest. Roz­hod­nu­tím pre­zi­den­ta re­pu­b­li­ky z 27. břez­na 1943 se do­sa­vad­ní sbor roz­ ší­ř il o Fran­tiš­ka Ha­vlíč­ka, kte­r ý byl jme­no­ván dru­hým mís­to­před­se­dou. Na­dá­le se mě­lo roz­ho­do­vat v pě­ti­člen­ném se­ná­tě, za pří­tom­nos­ti jed­no­ho z obou mís­to­před­ se­dů. Před­sta­vi­te­lé Práv­ní ra­dy, kte­ř í ne­po­chá­ze­li z úřed­nic­ké­ho apa­rá­t u stát­ní­ho zří­ze­ní, ne­smě­li být ma­jo­ri­zo­vá­ni čle­ny – úřed­ní­ky. Po těch­to opa­t ­ře­ních již Drti­ no­va ob­čas­ná ne­ú­čast na jed­ná­ních ne­způ­so­bo­va­la Práv­ní ra­dě žád­né pro­blé­my.109 Na­pro­s­tá vět­ši­na stíž­nos­tí, ji­miž se Práv­ní ra­da za­bý­va­la, se tý­ka­la roz­ho­do­vá­ní vo­jen­ských úřa­dů. Jed­na­lo se vět­ši­nou o otáz­ky man­žel­ství vo­jen­ských osob, důs­toj­ nic­ké hod­nos­ti či ne­při­zná­ní so­ci­ál­ních dá­vek. Po­dle ná­zo­r u vo­jen­ských před­sta­vi­ te­lů há­ji­la Práv­ní ra­da pří­liš­ný for­ma­lis­mus, kte­r ý ne­byl v mi­mo­řád­ných po­mě­rech an­g­lic­ké­ho exi­lu udr­ži­tel­ný. Obá­va­li se po­dla­mo­vá­ní ar­mád­ní au­to­ri­ty, ne­kli­du a pří­ pad­né ne­káz­ně. Práv­ní ra­da se tak br­zy do­sta­la do na­pja­t ých vzta­hů s mi­ni­s­ter­stvem ná­rod­ní obra­ny, kte­ré ji po­va­žo­va­lo slo­v y mís­to­před­se­dy Stát­ní ra­dy Já­na Ča­plo­vi­če „jak­si za své­ho ve­řej­né­ho ne­pří­te­le č. 1“. Mi­ni­s­ter­stvo do­kon­ce od­mí­tlo vy­sí­lat své­ ho zá­stup­ce na ří­ze­ní Práv­ní ra­dy, ce­lá věc se ale na­ko­nec urov­na­la.110 Již před usta­ve­ním Práv­ní ra­dy se Drti­na po­dí­lel ja­ko po­li­tic­ký re­fe­rent KPR na ses­ta­vo­vá­ní pre­zi­dent­ských de­k re­t ů. Po jme­no­vá­ní do funkce mís­to­před­se­dy Práv­ní ra­dy se však je­ho vliv na je­jich zně­ní ješ­tě zvět­šil. Práv­ní ra­da se to­tiž za­po­ji­la do pří­ pra­v y všech zá­važ­ných de­k re­t ů vy­dá­va­ných v exi­lu. Ústav­ním de­k re­tem o ob­no­ve­ní práv­ní­ho po­řád­k u se čle­no­vé Práv­ní ra­dy za­bý­va­li od po­čát­k u ro­k u 1943 až do led­na Klí­čo­v ým do­k u­men­tem se sta­lo roz­hod­nu­t í Práv­n í ra­dy č. j. 4/1942 ve vě­ci plat­nos­t i roz­lu­k y man­žel­ství de­sát­n í­ka čs. ar­má­dy ve Vel­ké Bri­t á­n ii, kte­rá by­la pro­hlá­še­na sbo­ro­v ým sou­dem v Mos­tě v led­nu 1939. Vo­ják žá­d al sou­hlas k uza­v ­ře­n í no­vé­ho man­žel­ství, ov­šem Práv­n í ra­d a ne­u zna­la roz­hod­nu­t í ně­mec­ké­ho sou­du, pro­ to­že se jed­na­lo o oku­po­va­né úze­m í. Práv­n í ra­d a vy­u ži­la práv­n í ar­g u­men­t a­ci E. Tá­bor­ské­ho o ne­plat­nos­t i Mni­cho­va a je­ho ná­sled­k ů. Viz Jan KUK­LÍK, Práv­ní ra­da, s. 41–42. 107 AÚTGM, f. 38 (Kle­can­d a), sign. 42/2, zá­pis 13. schů­z e po­l i­t ic­ké­ho vý­b o­r u ve III. za­se­d á­n í Stát­n í ra­dy, 5. 4. 1943, s. 141. Vzhle­dem k výz­na­mu Práv­n í ra­dy je zvláštní, jak má­lo pro­s­to­r u Drti­na vě­no­val té­to své exi­lo­vé čin­nos­t i ve svých pa­mě­tech. Srov. Pro­kop DRTINA, Če­s­k o­slo­ven­sko můj osud. I/2, s. 601–602. 108 AÚTGM, f. 38 (Kle­can­d a), sign. 42/2, zá­pis 13. schů­z e po­l i­t ic­ké­ho vý­b o­r u ve III. za­se­d á­n í Stát­n í ra­dy, 5. 4. 1943, s. 141. 109 Do­k u­men­t u­je to mj. sku­teč­nost, že po svém odle­t u s vlád­n í de­le­ga­cí na osvo­bo­ze­né úze­m í v ro­ce 1944 ne­byl z Práv­n í ra­dy od­vo­lán. Viz AÚTGM, f. 38 (Kle­can­d a), sign. 44/2, zá­pis 39. schů­ze po­li­t ic­ké­ho vý­bo­r u ve IV. za­se­d á­n í Stát­n í ra­dy, 19. 9. 1944, s. 331–332. 110 AÚTGM, f. 38 (Kle­can­d a), sign. 42/2, zá­pis 15. schů­ze po­li­t ic­ké­ho vý­bo­r u ve III. za­se­d á­n í Stát­n í ra­dy, 15. 4. 1943, s. 193. 106

102

|

K A P I T O L A Č T V RTÁ

Ukázka elektronické knihy, UID: KOS170180

1944. Pů­vod­ní osno­va, kte­rou na­vrh­la Práv­ní ra­da ve spo­lu­prá­ci s vlá­dou, však by­la na zá­kla­dě od­liš­ných sta­no­vi­sek mos­kev­ské­ho ve­de­ní KSČ výz­nam­ně po­z­mě­ně­na.111 Dal­ší výz­nam­ná před­lo­ha se tý­ka­la re­tri­buč­ní­ho de­k re­t u. Práv­ní ra­da za­há­ji­la pří­ prav­né prá­ce již v lis­to­pa­du 1942. Za tím úče­lem zří­di­la tři sub­ko­mi­se: pro ma­te­ri­ál­ ní trest­ní prá­vo, soud­ní or­ga­ni­za­ci a ří­ze­ní a pro otáz­ky sou­vi­se­jí­cí s me­zi­ná­rod­ním sty­kem, ze­jmé­na pro otáz­ky ex­t ra­dič­ní. Svůj návrh Práv­ní ra­da pře­dlo­ži­la mi­nis­t ru spra­ve­dl­nos­ti Ja­ro­sla­v u Strán­ské­mu 11. úno­ra 1943. Ná­sled­ně vzni­kla sa­mo­stat­ná před­lo­ha mi­ni­s­ter­stva spra­ve­dl­nos­ti, kte­rou Strán­ský pře­dlo­žil pre­zi­den­t u Be­ne­ šo­vi v červ­nu 1943. O té­to osno­vě se jed­na­lo na ně­ko­li­ka mi­ni­s­ter­ských ra­dách od zá­ř í do lis­to­pa­du 1943. Před­se­da vlá­dy Jan Šrá­mek na­ko­nec ne­dal o tom­to le­gis­la­ tiv­ním ná­vr­hu ani hla­so­vat a vrá­til jej mi­ni­s­ter­stvu spra­ve­dl­nos­ti k pře­pra­co­vá­ní. Ta­ké Práv­ní ra­da se za­bý­va­la tou­to osno­vou ně­ko­lik mě­sí­ců. Vě­no­va­la jí cel­kem 34 svých za­se­dá­ní od zá­ř í 1943 až do led­na 1944. Dne 2. lis­to­pa­du 1943 za­slal pre­ zi­dent Be­neš osno­v u de­k re­t u před­se­do­vi Stát­ní ra­dy a po­žá­dal, aby mu Stát­ní ra­da zpra­co­va­la po­rad­ní zprá­v u. Stát­ní ra­da pak tu­to osno­v u pro­jed­ná­va­la na šes­ti bouř­ li­v ých schů­zích od pro­sin­ce do za­čát­k u úno­ra 1944. Na ja­ře 1944 pře­dlo­žil mi­nis­t r spra­ve­dl­nos­ti upra­ve­ný text osno­v y re­t ri­buč­ní­ho de­k re­t u, kte­r ý se stal no­v ým pod­kla­dem pro jed­ná­ní vlá­dy a Stát­ní ra­dy. Od zá­mě­ ru, aby ko­neč­nou ver­zi re­t ri­buč­ní­ho de­k re­t u pro­hlé­dla z od­bor­né­ho hle­di­s­ka Práv­ní ra­da, by­lo na­ko­nec z ča­so­v ých dů­vo­dů upuš­tě­no. O ně­kte­r ých pa­sá­žích se jen ra­dil mi­nis­tr spra­ve­dl­nos­ti s ně­ko­li­ka čle­ny Práv­ní ra­dy. Stát­ní ra­da schvá­li­la vý­sled­ný text své po­rad­ní zprá­v y 28. zá­ř í 1944, pro­ti hla­so­va­li zá­stup­ci ag­rár­ní­k ů a slo­ven­ských de­mo­k ra­t ů. De­k ret pre­zi­den­ta re­pu­b­li­k y o po­t res­tá­ní na­cis­tic­k ých zlo­či­nů, zrád­ ců a je­jich po­ma­ha­čů a o mi­mo­řád­ných li­do­v ých sou­dech Be­neš na­ko­nec po­de­psal až 1. úno­ra 1945.112 V dlou­hé pro­dle­vě me­zi fak­tic­kým do­kon­če­ním před­pi­su a je­ho pod­pi­sem pre­zi­den­tem se­h rá­la svou ro­li pa­t r­ně Be­ne­šo­va ne­o­cho­ta ak­cep­to­vat re­t ri­ buč­ní de­k ret v je­ho ko­neč­né po­do­bě. Ze­jmé­na se mu ne­lí­bi­la „li­do­vost“ re­t ri­buč­ních sou­dů. Po osvo­bo­ze­ní byl na­ko­nec ten­to lon­dýn­ský před­pis stej­ně na­h ra­zen no­v ým de­k re­tem z 19. červ­na 1945, kte­r ý se li­šil od své­ho před­chůd­ce ze­jmé­na ome­ze­nou pů­sob­nos­tí pro če­s­ké ze­mě a no­vou skut­ko­vou podsta­tou trest­né­ho či­nu uda­vač­ství. V zá­ř í 1944 by­la Práv­ní ra­da po­žá­dá­na o vy­já­d ře­ní k ná­vr­hu ústav­ní­ho de­k re­ tu o ná­rod­ních vý­bo­rech a Pro­za­tím­ním ná­rod­ním shro­máž­dě­ní, na tom se však Drti­na kvů­li své ne­pří­tom­nos­ti v Lon­dý­ně ne­po­dí­lel. De­ba­ta o ná­rod­ních vý­bo­ rech při­tom pa­t ­ř i­la v ro­ce 1944 me­zi hlav­ní po­li­tic­ké spo­r y v za­h ra­nič­ním od­bo­ji. Ten­to ústav­ní před­pis měl to­tiž zá­sad­ním způ­so­bem ovliv­nit po­do­bu po­vá­leč­né­ho po­li­tic­ké­ho sy­sté­mu. Ko­mu­nis­té pře­dlo­ži­li 5. květ­na 1944 svůj vlast­ní návrh, kte­r ý vy­chá­zel z kon­cep­ce ná­rod­ních vý­bo­r ů ja­ko ob­do­by so­vě­t ů. Na­o­pak návrh mi­nis­t ra vni­t ra Ju­ra­je Slá­vi­ka od­mí­tal, aby ná­rod­ní vý­bo­r y pře­vza­ly funkci po­li­tic­ké sprá­v y,

K to­mu viz Ka­rel JECH – Ka­rel KAP­LAN (ed.), De­k re­t y pre­zi­den­ta re­pu­b­li­k y, dok. 4.1.–4.4., s. 97 an.; Jan KUK­LÍK, Práv­ní ra­da, s. 43. 112 De­k ret pre­zi­den­t a re­pu­b­li­k y č. 6/1945 Úř. věst. čsl. K pří­pra­vě té­to zá­kon­né úpra­v y viz Ka­rel JECH – Ka­rel KAP­LAN (ed.), De­k re­t y pre­zi­den­ta re­pu­b­li­k y, dok. 8–8.4., s. 168 an.; Ben­ja­m in FROMMER, : Národ­ ní očista. Retribuce v poválečném Československu. Praha 2010, s. 103–109. Me­či­slav BORÁK, Spra­ve­dl­nost po­dle de­k re­tu. Re­t ri­buč­ní soud­nic­t ví v ČSR a Mi­mo­řád­ný li­do­v ý soud v Os­t ­ra­vě (1945–1948). Os­t ­ra­va 1998, s. 21–27; AÚTGM, f. 38 (Kle­can­d a), sign. 17/1. 111

L O N ­D Ý N ­S K Ý E X I L

| 103 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS170180