K A P I T OL A
DVA N ÁC TÁ
Smí chuďas pomýšlet na sňatek s milionářkou?
1 Když se Jerry posléze odpoutal od Barney, šel hledat Jane. Našel ji před domem u jejího auta a byla nějak víc vyšňořená, než když ji viděl naposled. Zarazilo ho to. „Co to,“ zeptal se, „někam jedete?“ „Do Londýna. Můj právník z New Yorku právě přiletěl a chce se mnou mluvit. Volal, abych přijela, je to něco s tím dědictvím. Večer se vrátím. Ale teď hlavně, jak jste dopadl?“ „Neslavně.“ „To jsem si hned myslela.“ Nepotřebovala jasnovidné schopnosti. Známky neúspěchu a pokleslého sebevědomí byly zjistitelné pouhým okem. Musíli vojevůdce ustoupit pro prohrané bitvě, vypadá to vždycky stejně. Napoleon byl v podobném stavu, když se vracel od Moskvy. Nijak se tehdy svým zklamáním netajil a ani Jerry nevyzařoval radost ze života v této fázi svého pobytu na Mellingham Hallu. Na první pohled viděla, že není připraven pochlubit se slavným vítězstvím. Podobal se rytíři, který bude muset přiznat své zbožňované, že ho protivník srazil z koně už v prvním kole turnaje. „Něco se nezdařilo?“ „Nic se nezdařilo.“ „Ale ne, nešťastníče!“ „Přišla a chytila mě při činu.“ „Vždyť řekla, že jde na čaj k vikáři!“ „Asi si to rozmyslela. Svět by byl celkově lepší, kdyby všichni, kdo slíbili, že půjdou na čaj k vikáři, tam skutečně
(101 )
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS170179
šli,“ smutně prohlásil Jerry. Touto myšlenkou se už chvíli intenzivně zabýval. „Vtrhla tam, ještě než jsem měl čas s něčím začít.“ „Co jste jí řekl?“ „Nejdřív nic, protože jsem byl schovaný ve skříni.“ „Cože? Asi jsem vám neporozuměla?“ „Ve skříni jsem byl, schovaný.“ „Ach tak, slyšel jste, že se blíží…“ „Přesně tak.“ „A ona tu skříň otevřela…“ „Přesně tak,.“ „Proč ji otevřela?“ „Slyšela mě kýchnout. Nesmějte se mi.“ „Nesměju se vám, jen jsem se usmála. Vzpomněla jsem si na toho chlapce z Alenky v říši divů. Láli mu a bili ho, když kýchal. Mysleli si, že jim to dělá na potvoru. Také vám lála?“ „Konverzace byla velmi omezená. Natřela mě nějakou soškou a pak se ptala, co tam dělám.“ „Nepříjemná otázka.“ „Velice.“ „Asi vám dalo dost práce jí to nějak vysvětlit?“ „Napřed jsem nevěděl, co bych jí řekl, ale pak jsem si vzpomněl, že při obědě doporučovala nějakou knížku, a tak jsem řekl, že jsem si ji chtěl vypůjčit.“ „A vysvětlil jste jí, že se při vypůjčování knížek vždycky napřed schováváte do skříně?“ „To jsem vysvětlil tím, že jsem slyšel hlasy.“ „Copak hlasy, ty měla i Johanka z Arku a neschovávala se proto do skříně.“ „A že jsem si myslel, že jsou to lupiči, takže se ukryji, abych na ně pak vyrazil a překvapil je.“ „To jste jí opravdu řekl?“ „Ano.“ „A nezdá se vám, že je to hodně nejapná výmluva?“ „Nic lepšího jsem nevymyslel. Nezapomínejte, že můj duševní stav byl ovlivněn tím, jak mě praštila tou sochou. Byla to důkladná socha, prakticky jako Socha svobody. Mentálně jsem byl úplně vedle!“ „A co ona na to?“ (102 )
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS170179
„Reagovala pochybovačně. Nejspíš si myslela, že jsem mentálně vedle už odjakživa.“ Tato poznámka způsobila náhlou změnu v jejím chování. Až dosud se soucitně zajímala, jako milosrdná sestra, o jeho nešťastný pokus vyhovět strýci, ale teď se z ní náhle stala přísná vyšetřovatelka mladíka, který se schovává ve skříních jako dítě přistižené ve spíži, když ochutnávalo džem. „V tom se asi nemýlila, že?“ řekla kousavě. „Co, proč myslíte? Nerozumím…“ „Ale, bodejťže rozumíte. Mluvím o té vaší povídačce, že milujete nějakou, ale nemůžete jí to říct, protože je bohatá a vy nejste.“ „Jo tohle?“ „Ano, právě tohle.“ „To jsou city a pocity, že? S tím nic nenadělám.“ „To chce jen silnou vůli.“ „Copak si nebude stejně myslet, že mě zajímá jen její majetek?“ „Ovšemže ne!“ „Všichni ostatní by si to mysleli.“ „Co vám na nich záleží? Ať jedí koláče! Vám snad sejde na tom, co si myslí banda hlupáků? Proč se taky trochu nezamyslíte nad tou ubohou holkou? Vždyť pro ni je to trápení…“ „Cože, trápení?“ „Ano, a také mučivá úzkost a mizérie.“ Jerryho tato řeč zaskočila. Skromný mladý muž, nikdy si nepomyslil, že po něm někde nějaká touží, láskou se souží. Užasle na ni pohlédl. „To si opravdu myslíte? Že se trápí a zoufá si?“ „Samozřejmě, jinak by to ani nešlo. Chuděra sedí, čeká a říká si: ‚Třeba už dnes konečně přijede na bílém koni, obejme mě a vyjádří se.‘ A vy pořád nic. Ani muk. Dovedu si živě představit, že nejí, nespí, už je kost a kůže, a každou noc pláče do polštáře. To není od vás pěkné.“ Znovu prokázala své řečnické nadání. Právě tak jako se onehdy výmluvně zastala východoanglických sodovkáren, tak nyní přesvědčila Jerryho. Jak prokázaně oprávněný, řekl si, je její názor, že jsem chronicky mentálně vedle a trvale praštěný. Kdokoli, kdo by se takto choval, v podstatě stejně jako (103 )
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS170179