Ukázka elektronické knihy, UID: KOS170154
Kapitola čtvrtá Zlomyslné slunce 1. Den po tripu obdržel Mariani od Wua zprávu, že Číňan bude ještě jednou intervenovat v úřadu ministerského předsedy sousedního státu, což znamenalo zdržení. Odložil tedy návrat a přijal nabídku jiné univerzity vést jednorázový seminář. Nemusel se zabývat prací a o to víc myslel na Marinu. Souběh nečekaných zážitků vymazal banalitu služební cesty a probudil v něm zapomenutou intenzitu moskevských dnů. Ruský příběh frustrované pomsty, nad nímž neměl kontrolu, ho vedl do neznáma a ta nejistota ho perverzně lákala. Večer vyhledal na bulváru Charlotte. Seděla na stejné lavičce jako poprvé. Oslovil ji: „Dlužím vám omluvu.“ „Nemusíte se omlouvat. Nejste první.“ Přisedl si. „Jsem zvyklá na horší reakce.“ Pozval ji na večeři do hotelové restaurace pod umělým vodopádem. Mluvili otevřeně, jako by se znali delší dobu. Vyprávěla mu o dětství. Narodila se v provinčním městě komunistické Číny jako chlapec jménem Tchung. Zvídavost a studijní nadání, jež se u něj záhy projevilo stejně jako vytříbenost gest, mu komplikovaly dospívání. Éra uličních komun už sice skončila, stejně ale od mateřské školy zakoušel ostrakizaci. Na střední školu šel o tři roky dřív. Když se v šestnácti, v prvním ročníku univerzity, doma rozmluvil o své homosexualitě, otec, americký radikál usazený v Číně, ho vyhnal z domu. „Od té doby jsem rodiče neviděla,“ řekla s tichou lhostejností. S pomocí známých v uměleckých kruzích přešel na Pekingskou univerzitu. Ve druhém ročníku se ve světě literárního undergroundu seznámil se starším chlapcem, do něhož se zamiloval. Mladík měl za sebou interesantní minulost. Přišel na univerzitu jako student dějin a ihned začal vydávat studentský časopis a organizovat diskusní salony. Když publikoval článek o potřebě svobodných voleb, děkan školy s ním zahájil kárné řízení. Dřív než je však stačil dovršit, přišlo jaro 1989 a s ním studentská revolta. Subtilní mladík s tichým hlasem a plachým úsměvem nedělal Ukázka elektronické knihy, UID: KOS170154
dojem revolucionáře, přesto se stal vůdčí osobností stávky na náměstí Nebeského klidu. Komunisté na studenty poslali tanky, stovky aktivistů postříleli a tisíce pozavírali. Rebel šel na čtyři roky za mříže. „Potkali jsme se hned po jeho propuštění. Režim mu důrazně domlouval: žádná podvratná činnost proti straně a státu! Jejich varování mělo opačný účinek, v práci ho ještě povzbudili. Začal znovu vydávat časopis, který mu v progresivních kruzích koncem osmdesátých let udělal jméno. Kontaktoval všechny své vrstevníky z demokratického hnutí, kteří nebyli za mřížemi nebo v exilu, a chystal se založit politickou stranu. Upnul se k organizování svobodných voleb. Tentokrát nejen studentských, ale pro celou zemi. Byl skoro o deset let starší. Povídali jsme si o literatuře, hudbě a historii. Zbožňoval květiny. Na nočním stolku měl často čerstvé růže nebo tulipány. Navrhl, abychom spolu žili, ale převážil strach z politické policie. Bydleli jsme každý zvlášť, on ve svém bytě v centru, já na univerzitní koleji, kam za mnou často chodil. Myslím, že nejen kvůli mně, ale také, nebo možná hlavně, ze sentimentu, kvůli vzpomínkám na revoluční aktivitu.“ Mariani zpozorněl, neboť chlapce, o němž hovořila, osobně znal. Šlo o mezinárodně známého disidenta, jenž studoval na Harvardu. O jeho homosexualitě neměl tušení a byl si jist, že nebyla veřejně známá. „Dopadlo to, jak muselo. Znovu ho zavřeli. Mě si pozvali k výslechu. Tehdy jsem poprvé poznala, jaké to je být zbita a nemít sebemenší možnost se bránit. Ponižující bezmoc. Nabídli mi vyhoštění. Přes Hongkong jsem se dostala sem, na Ostrov. Jeho po několika měsících pustili a dali mu jednosměrnou letenku Peking–Tokio–Detroit. Když jsem o tom četla v novinách, byl to můj nejšťastnější den. Americký prezident se chystal do Číny a po zákulisním vyjednávání režim vyhnal několik disidentů. Oficiálně je poslal na léčení.“ Mariani ji netrpělivě přerušil: „Poslyšte, Charlotte, on je známý člověk a policie o vašem poměru věděla. Nejde mi do hlavy jedna věc. Pokud jsem správně informován, komunisté si tehdy nenechali ujít žádnou šanci diskreditovat disidenty.“ Věděla, kam míří, ale neříkala nic. „Vládní propaganda o studentských lídrech rozšiřovala řadu očerňujících lží. Jak je tedy možné, že právě o jeho homosexualitě režim mlčí?“ Připadal si hloupě ve vteřině, kdy to vyslovil. Jako šťourající reportér. Charlotte se v očích objevily slzy. Ukázka elektronické knihy, UID: KOS170154