vnímal a vychutnával si ji. Venkovské uši slyší v našich souzvucích jen hluk. Když se přirozené proporce změní, není nic udivujícího na tom, že se obvyklé potěšení nedostavuje. Zvuk s sebou nese všechny své průvodní harmonické zvuky v těch vztazích pronikavosti a intervalů, jichž je mezi nimi zapotřebí, aby vydaly co nejdokonalejší harmonii onoho zvuku. Přidejte k němu tercii, kvintu anebo jiný souzvuk a hle, místo připojení jej zdvojujete: vztah intervalu ponecháváte, ale měníte vztah pronikavosti. Posílením jednoho souzvuku na úkor ostatních rozbíjíte proporci; chcete přírodu vylepšit, a naopak ji kazíte. Váš sluch a váš vkus jsou rozmazlené nevhodně pochopeným uměním. Od přírody neexistuje žádná jiná harmonie než unisono. Pan Rameau1 tvrdí, že svrchní tóny jistého 1/ Jean-Philippe Rameau (1683–1764), jeden z nejvýznamnějších hudebních skladatelů a hudebních teoretiků období baroka. V roce 1722 vydal vlivný spis Traité de l’harmonie réduite à ses principes naturels (Pojednání o harmonii, převedené na své přirozené principy). Rameau a Rousseau se stali protivníky ve sporu, jenž má aspekty obecně kulturní i čistě osobní a týká se jak skladatelské praxe (Rousseau je též autorem opery), tak hudební teorie. Významnými mezníky jsou muzikologická
99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS169883
stupně jednoduchosti od přírody sugerují své basy a že člověk vybavený vnímavým a necvičeným uchem příslušný bas přirozeně
hesla, která Rousseau připravil pro osvícenskou Encyklopedii (zveřejňovanou od roku 1751), pařížské uvedení Pergolesiho komické opery La serva padrona v roce 1752, Rousseauův List o francouzské hudbě z roku 1954 a Rameauovo pojednání Omyly Encyklopedie ohledně hudby z roku 1755. Rameau prohlásil hudbu za fyzikálně-matematickou vědu, která odhaluje vlastnosti znělého tělesa, a proniká tak k samotnému principu ostatních přírodních věd. Podstatou hudby jsou harmonické vztahy; melodie je jen doprovodným fenoménem a je z harmonie odvozena. Rameauovo pojetí hudby odpovídá celkové tendenci novověké vědy: účinky na člověka jsou odsunuty stranou, proniká se k podstatě, která se vymyká naivnímu pozorování. Rousseau hájí morální a psychický ráz hudby oproti Rameauově fyzice, obrací vztah harmonie a melodie, zavrhuje intelektualizaci hudby. Ve sféře operní skladby je Rameau reprezentantem klasicismu, tradice francouzské opery a žánru lyrické tragédie. Rousseau si cení italské opery, hájí sentimentalitu i komičnost a předjímá romantismus. Rameau se řadí k estetice exemplarity, Rousseau napomáhá k prosazení estetiky dojetí. Podrobnější údaje lze najít v řadě pramenů; dobrý přehled nabízí např. Jean Ferrari, „La Querelle Rousseau – Rameau“, v: Musique et philosophie, ed. J. Ferrari, Actes du Colloque de Dijon 1983, Dijon 1985, str. 67–86, dostupné na http://centre-bachelard.u-bourgogne.fr/Z-Ferrari-M.PDF. Pozn. překl.
100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS169883
zaintonuje.1 To je ale předsudek hudebníka a veškerá zkušenost ho vyvrací. Kdo nikdy neslyšel ani spodní bas, ani harmonii, sám od sebe tuto harmonii ani tento bas nikdy nenajde – a navíc, pokud mu je zahrajeme, nebudou se mu líbit a mnohem raději bude mít prosté unisono. I kdybychom po tisíc let propočítávali vztahy mezi zvuky a harmonické zákony, jak by člověk z tohoto umění kdy vytvořil umění napodobovací? V čem tkví princip onoho údajného napodobení? Čeho je harmonie znakem? A co mají akordy společného s našimi vášněmi? Když si stejnou otázku položíme ohledně melodie, odpověď vyvstává sama od sebe a už předem je uložena v duši čtenáře. Melodie napodobuje různá rozvlnění hlasu, čímž vyjadřuje nářky, výkřiky bolesti či radosti, hrozby a vzdechy; všechny hlasové znaky pro vášně patří k melodii. Melodie napodobuje jazyková zdůraznění a ony výrazové obraty, jichž se v každé jednotlivé řeči užívá při 1/ O údajném experimentu Rameau referuje mimo jiné v Pojednání o harmonii. Pozn. překl.
101
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS169883