univerzální svobodnou teokracii, přestává věřit, že by se mohla historie ubírat jiným směrem. Začne si myslet, že dějiny končí, že nemají žádnou budoucnost, že se vše vyčerpalo. Píše svou Legendu o Antikristu, v níž prorokuje antikristův brzký příchod. Sociální uspořádání lidstva na světě už nebude záležitostí křesťanství, nebude křesťanskou teokracií, bude to dílo antikristovo. Solovjov předvídá roli, kterou bude hrát panmongolismus, i nebezpečí, jež od žluté rasy hrozí Rusku a Evropě. Ani u Solovjova, stejně jako u Leonťjeva, neznamenají apokalyptické nálady a tušení konce nadcházející konec světa, ale konec historické epochy, předtuchu historických katastrof. Je to apokalypsa v nitru historie. Všichni cítí, že Rusko stojí nad propastí. Pro ruské apokalyptické nálady má ohromný význam Nikolaj Fjodorov, který žil ještě na konci 19. století, ale význam a věhlas získal až ve 20. století. U Fjodorova se charakter apokalyptických nálad mění. Z náboženských myslitelů nejvíce směřuje do budoucnosti a apokalypsu chápe aktivně, nikoli pasivně. Nikolaj Fjodorov byl dlouhou dobu zcela neznámý a nedoceněný, a to navzdory tomu, že ho neobyčejně vysoko hodnotily největší ruské osobnosti, jako byli Lev Tolstoj, Dostojevskij a Solovjov. Fjodorov byl ruský podivín, originální člověk. Nebyl to žádný profesionální spisovatel ani filozof. Patřil k těm Rusům, kteří hledají spásu před zlem a utrpením, hledají Boží království a mají svůj plán spásy. Fjodorov věřil, že knihy se nemají prodávat, že je třeba je rozdávat, což velmi bránilo šíření jeho myšlenek. Ale teď, po revoluci, je mezi všemi ruskými náboženskými mysliteli 19. století populární jedině Fjodorov a v sovětském Rusku existuje celé fjodorovské hnutí. Je to pochopitelné. Nikolaj Fjodorov se považoval za pravoslavného křesťana, ale má velmi mnoho společných rysů s komunismem, 101
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS169881
je předchůdcem moderního aktualismu. Ruské apokalyptické nálady byly dvojaké, byl v nich přítomen revoluční i reakční prvek, bezpochyby ale převládalo pasivní chápání apokalypsy. Ruský člověk cítil, že jím proniká mystický závan blížícího se konce, předvídal neodvratnou nadvládu antikrista, byl ve stavu očekávání, budoucnost v něm vyvolávala hrůzu. To, co prorokuje apokalypsa, dokoná se nad člověkem, nad národem, avšak člověk není při uskutečňování proroctví aktivním činitelem. Apokalypsa je chápána jako božské fátum, lidská svoboda tu nehraje žádnou roli. U Nikolaje Fjodorova se chápání apokalypsy dramaticky mění. Apokalyptická proroctví o antikristově říši, o konci světa a o posledním soudu Fjodorov chápe podmínečně, jako hrozbu. Nic fatálního v tom není. Pokud se lidé spojují pro „společný úkol“ vzkříšení, aby skutečně realizovali křesťanskou pravdu v životě, pokud v bratrském svazku budou bojovat proti živelným, iracionálním, smrtonosným přírodním silám, pak nevznikne říše antikristova, nenastane konec světa ani poslední soud, pak lidstvo bezprostředně vstoupí do života věčného. Vše závisí na aktivitě lidí. Také Fjodorov hlásá neslýchanou aktivitu člověka, která by měla zvítězit nad přírodou, uspořádat vesmírný život, zvítězit nad smrtí a vzkřísit mrtvé. Tento „společný úkol“ předpokládá jako nezbytnou podmínku bratrské vztahy mezi lidmi, konec vzájemných třenic, sblížení lidí, ale k jeho uskutečnění může také přispět věda a technika. Nikolaj Fjodorov věřil, že technika, pokud ji ovládá bratrsky sjednocené lidstvo, dokáže dělat zázraky, dokonce i křísit mrtvé. Filozofii chápe projektivně. Vrstva vědců a akademiků, kteří představují čisté, z praktického života abstrahované znalosti, by neměla existovat. Rozdělení teoretického a praktického rozumu přináší zlo. Fjodorov se stejně jako Marx a Engels domnívá, 102
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS169881
že filozofie by neměla svět jenom poznávat, ale také ho měnit, měla by vytvořit projekt záchrany světa před zlem a utrpením, především před smrtí jako pramenem veškerého zla. Samozřejmě, formulace problému smrti zásadně odlišuje Fjodorova od marxismu a komunismu. Život na světě je v moci iracionálních, živelných přírodních sil. Tyto síly je třeba regulovat, podřídit je rozumu a poznání, člověk je musí ovládnout. Nikolaj Fjodorov vyzývá k tomu, aby lidé přestali bojovat mezi sebou a spojili se v boji proti živelným silám přírody. V tom se nepopiratelně shoduje s komunismem, třebaže na jiném duchovním základu. Fjodorov nenávidí kapitalismus daleko více než marxisté, považuje ho za výtvor marnotratných synů, kteří zapomněli na své zemřelé otce. Je také zastáncem kolektivismu, tudíž nepřítelem individualismu. Od komunismu však Fjodorova vzdaluje jeho křesťanská víra a vědomí dluhu vůči zemřelým otcům, s komunismem ho naopak sbližuje krajní aktivismus, víra ve všemocnost techniky, hlásání kolektivního, společného úkolu, nenávist ke kapitalismu, projektivismus, totalismus ve vztahu k životu, tendence k regulaci a plánování v celosvětovém měřítku, popírání teoretického myšlení, spekulace odtržená od praxe, přesvědčení, že základem života je práce. Nikolaj Fjodorov byl svérázný komunista s pevnými náboženskými kořeny a s prvky nevyhraněného slavjanofilství. V jeho učení se realistické prvky mísí s prvky utopickými. Byl to typický ruský myslitel. U dnešních Fjodorovových žáků jsou křesťanské prvky oslabené, a naopak jsou posílené prvky technické, blízké komunismu. Ruská literatura a ruské myšlení dokládají, že v imperátorském Rusku neexistovala jednotná celistvá kultura, že mezi kulturní vrstvou a lidem zela propast a že starý režim 103
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS169881