jádrem naší Země, čili spinové stáčení gravitační vlny Slunce–Země je základem rotace gravitonového jádra Země. To znamená, že je to trvalý příkon gravitonů prostřednictvím gravitační vlny z nitra Slunce do nitra Země, který gravitonovým jádrem naší Země otáčí. Přesněji řečeno: logaritmická spirála gravitační energii do nitra naší Země svými závity s geometrickou posloupností dopravuje a trvale tlačí gravitonové jádro před sebou po oběžné dráze Země kolem Slunce a spinové stáčení gravitační vlny způsobuje vlastní točivý pohyb gravitonového jádra Země, takže gravitační vlna Slunce–Země spinovým stáčením přímo gravitonovým jádrem rotuje. Vzhledem k četným podobnostem s gravitační vlnou Země–Měsíc proto již můžeme zobecnit: gravitace se vždy nutně přímo a prvotně převádí na vnitřní pohyb ovládaného tělesa, a protože je s ním existenčně spojeno spinové stáčení, není možný žádný přenos gravitační energie bez koncového rotačního pohybu. O síle toku či proudu této gravitační vlny Slunce–Země, tedy o její energii, mohutnosti ani rychlosti, však zatím nic konkrétního nevíme. Víme již, že tato rotace gravitonového jádra, tedy našeho žloutku, a následná, od něho odvozená pomalá a protisměrná rotace společného pohybového nitra Země–Měsíc, tedy našeho vajíčka, se dvěma tíhovými centry, geocentrem a barycentrem, jsou dva směrově a rychlostně zcela odlišné pohyby. Proto se nám ošidně a nadmíru podezřele jeví, že sama rychlost rotace gravitonového jádra Země by neměla ničím vzbuzovat náš zájem či pozornost, žádné indicie nenasvědčují tomu, že by se zde dělo něco mimořádného. I v tom se ovšem můžeme převelice mýlit, a připomínáme to především proto, že zde předpokládáme setkání s fyzikálními jevy, skutečnostmi a ději, které mohou vzbuzovat řadu nejasností a pochybností. Proto musíme vždy přesně doložit, co z čeho pochází, co z čeho odvozuje-
99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS169864
me, jakými směry se ubírá naše uvažování, co všechno bereme, ale také nebereme v úvahu. Záhada rychlosti rotace gravitačního jádra Země, našeho žloutku, se nám s troškou trpělivosti velice rychle ozřejmí. Tím, že uvnitř gravitonového jádra vzniká nepřetržitý, soustavný a nijak nekolísající nárůst, příjem či dodávka stále stejnoměrně spinově stáčené gravitační energie, dochází k tomu, že se obrovskou silou, především z mohutnosti jeho trvalého vnitřního energetického přetlaku, od rotujícího rovníku na jeho dvou protilehlých stranách oddělují dvě gravitační vlny Země, které jsou zdrojem neustálého vytváření gravitačního pole naší Země, tedy té gravitace, v jejímž vlivu či působení se trvale nacházíme. Pokud známe východoasijský kruhový grafický znak symbolizující takzvaný ženský princip jin a mužský princip jang, nalezneme v jeho výtvarném zpodobení názornou vizuální pomůcku k představě o způsobu vzniku anebo počátku těchto dvou gravitačních vln Země i s jejich vyústěním na obvodu či na rovníku našeho žloutku. Můžeme si je názorně představit jako dva protilehle vyvěrající mohutné proudy, prameny či toky gravitonů, které se trvale odvíjejí, tryskají, vyrážejí kolem dokola podél rovníku gravitonového jádra Země, tedy kolem našeho žloutku. Oba dva tyto proudy mají prostorový, trojrozměrný, objemový tvar či podobu, a jejich počátky jsou proto velice nápadně obdobné, či dokonce „nějak“, „něčím“ shodné s počátkem gravitační vlny Země–Měsíc v barycentru, s jedním zásadním a velevýznamným rozdílem. Ten spočívá v jeho umístění, čili v tom, že barycentrum je excentricky vysunuto co nejdále od rovníku našeho žloutku, což je důležité pro zachování či udržení odlišného tvaru či formování gravitační vlny Země–Měsíc již od samého jejího pramene, počátku či výtrysku.
100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS169864
Oba dva rovníkové proudy gravitonů právě naopak tento svůj prvotní, počáteční, původně objemový vyvěrající tvar ovšem velice rychle ztrácejí, neboť také ony podléhají stejnému spinovému stáčení, tedy dvojímu vrutu na každém svém „závitu“. Upřímně řečeno, nepodařilo se nám najít žádný názorný příklad z běžně vnímané smyslové skutečnosti, který by nám toto spinové stáčení gravitačních vln Země připodobnilo tak, aby bylo naprosto jasné a snadno pochopitelné. A to prostě proto, že se oba tyto dva rovníkové proudy gravitonů navíc ještě k tomu všemu okamžitě rozprostírají, zplošťují se, zplacatí a tuto jejich plochost neustále ještě více a více rozprostírá a zplošťuje obrovská, pro nás nepředstavitelně mocná gravitační přitažlivá síla gravitonového jádra Země. Gravitony těchto dvou tryskajících toků či proudů protilehlých gravitačních vln totiž samy rovněž nutně podléhají působení gravitační přitažlivé síly gravitonového jádra Země, které proto také zcela logicky, vlastně jako první a ze všeho nejvíce postihuje právě tyto dvě gravitační vlny, neboť samy již nejsou součástí gravitonového jádra, ale naopak jsou jeho vlivu vystaveny v nejtěsnější blízkosti, v přímém kontaktu s tímto gravitonovým jádrem, od něhož se mají silově oddělit, takže se okamžitě po svém vzniku či zrodu, anebo dokonce už při něm, nacházejí v jeho nejextrémnějším možném silovém působení. Můžeme si to docela dobře názorně představit jako odvíjení dvou protilehlých, nekonečných, nepřetržitých tlustých špon od nože soustruhu, které mají zprvu značně objemný tvar, vřetenovitě se stáčejí, což je právě ono jejich spinové stáčení, avšak zároveň se velice rychle zplošťují do podoby pruhů, pásů, či dokonce plátů, a ty pak stále více a rychleji placatí do podoby plechu až tenké fólie. Při tom, jak se rozprostírají, se zároveň se svým stáčením nutně vyboulí, vyklenou, zaoblí až do velice tenoučké, sférické, zakulacené plo-
101
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS169864