by mohl být alternativou Pax Americana, Habermas proti sobě postavil politické síly dobra spojovaného s civilizací či přítelem a zla spojovaného s útlakem či nepřítelem. Tím ovšem na sebe nevědomky uvalil argumentační kletbu politické filosofie Carla Schmitta, na jejíž fundamentální kritice kdysi vystavěl svou vlastní teorii demokracie a diskursivní etiky. Obdobně jako stoupenci války se i její mnozí kritici a pacifisté dostali do zajetí diskursu a slovníku, který jim vnucuje bůh války Mars. Propagandistická „pravda“ o nutnosti boje za celosvětový mír přesně odhaluje skutečnost, že mír je vždy důsledek určité války. Jestliže Michel Foucault v narážce na slavnou Clausewitzovu definici války tvrdil, že politika je pokračování války jinými prostředky, potom mír můžeme považovat za její momentální stav.
Nahodilost násilí, organizovanost války Válku spojujeme především s násilím, smrtí, destrukcí a úpadkem. Ve skutečnosti je ovšem válečný stav něčím, co se od prostého násilí podstatným způsobem odlišuje, ačkoli ho v sobě nepochybně zahrnuje. Násilí může být zcela nahodilé a neorganizované. Původní neukotvenost násilí je například oslavována ve známé Bretonově představě o náhodné střelbě do lidí jako aktu surrealistického osvobození se od banálního světa konvencí a zotročujícího rozumu. Možnými důsledky tohoto spojení svobody s násilím a neudržitelností celé koncepce se později zabýval například Luis Buňuel ve svém filmu Přízrak svobody, v němž dokonce v jedné scéně Bretonovu fantazii ironicky parafrázuje, když nechá z výškové budovy ostřelovače střílet do davu náhodně kolemjdoucích lidí. Jestliže násilný akt může být projevem absolutní libovůle, potom se válka jeví téměř jako jeho protiklad navzdory tomu, že je od násilí odvozena. Válka je totiž vysoce organizovaný proces, který se řídí svými vlastními pravidly. Každá válka 96
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS169714
tedy kromě násilí a teroru předpokládá i zákonitosti, na jejichž základě by měl válečný proces probíhat. Není jistě náhodné, že Ares, bůh války v řecké mytologii, nebyl ve starověkém Řecku dominantním a mezi obyvatelstvem oblíbeným božstvem, zatímco římský bůh války Mars měl pro Římany libující si v právu a pravidlech politického života význam zcela ústřední. Podle legendy byl Mars dokonce otcem Romula, a tím vlastně i celého římského národa, od něhož současná západní civilizace převzala představu společnosti podřízené právním pravidlům.
Válka a síla zákona Význam boha války v římské mytologii i symbolice politické společnosti jednoznačně odhaluje úzký vztah mezi válkou, právem a politickou stabilitou. V moderní době si jako první význam tohoto vztahu uvědomil Thomas Hobbes, když přirozený stav popsal jako válku všech proti všem, z níž vyrůstá společenská smlouva jako základ dalších pravidel politického života, k jejichž prosazení je zapotřebí svrchované moci. Hobbes tedy není ani tak ideologem absolutní monarchie jako spíše prvním myslitelem, který byl schopen válku pochopit jako předpoklad existence politické společnosti. Anarchické násilí přirozeného stavu je nutné delegovat beze zbytku na politického suveréna, který jediný může vydávat zákony pro celou společnost. Válka všech proti všem se transformuje v sílu zákona, jehož svrchovanost je nezpochybnitelná a vůči němuž musí existovat absolutní poslušnost. Válka tedy potřebuje ke svému průběhu jistá zákonná pravidla, ale současně všechny zákony – abychom o nich vůbec mohli jako o zákonech hovořit – závisejí na schopnosti transformovat logiku války do imperativu občanského míru a politické stability. V takové společnosti se přirozený stav války neustále doplňuje s politickým požadavkem míru a stability, který má být 97
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS169714
zajišťován a vynucován systémem pozitivního práva. Tyto zákony jsou ovšem vynutitelné jen za předpokladu, že původně anarchické násilí bude monopolizováno v rukou politického suveréna. Přirozené násilí se tak nakonec vždy propojuje s fungováním politických institucí. V liberálně demokratických společnostech je tato základní vlastnost politiky mnohem patrnější než v jiných politických režimech, protože svrchovaná moc je předmětem neustálého, byť demokratickými pravidly regulovaného politického boje a její obsah nelze nikdy předem zcela určit. Největší hrozbu v takových společnostech představují ti, kdo slibují nastolit jednou provždy absolutní a totální politický mír, protože tento slib je současně slibem totální a absolutní války.
Válečný stav a veřejné mínění Politický boj může mít v demokracii různé formy, od pevné struktury vláda-opozice přes nejrozmanitější podoby politického protestu až po krajní možnost občanské války, která ovšem znamená rozpad samotného politického režimu. Protiválečné protesty v mnoha městech celého světa, které se konaly před vypuknutím iráckého konfliktu, nebyly ani zdaleka omezenou akcí levicových aktivistů a islamistů žijících v západních společnostech. V Londýně například vedle sebe kráčeli anarchisté, váleční veteráni i konzervativní obyvatelé anglického venkova, aby vyjádřili pochyby o oprávněnosti zásahu. Šlo především o vyjádření nesouhlasu s válkou, pro kterou chybí bezprostřední důvod. Zbraně hromadného ničení? Jak je možné, že Spojené státy přistupovaly doposud k této skutečně mimořádné hrozbě tak ledabyle, že dnes mají jaderné zbraně státy jako Severní Korea nebo Pákistán, jejichž míra vnitřní nestability je přímo úměrná možnosti, že se jejich jaderný arzenál dostane do rukou teroristů? Terorismus? Jak je možné, že v minulých letech byla Sadámova podpora pales98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS169714