Bývalí průmysloví dělníci v ekonomicky rozvinutých zemích, kteří strávili desítky let vytvářením pracovní kultury, jež jim umožnila vstoupit do středních vrstev, zažili rychlou destrukci své práce, své kultury i svých očekávání ohledně zabezpečené a jisté budoucnosti (Shaw 2001: 293). Nejsou přitom schopni vybojovat si lepší postavení kolektivní akcí. Flexibilizovaná práce rozbíjí pracovní kolektiv a vede k izolaci každého z nich. To prohlubuje jejich podřízenost těm, kdo jim zadávají úkoly (Cingolani 2006: 37). V generačním pohledu se situace dělníků, kterým se zatím ještě daří udržet se v nižších středních vrstvách, s vysokou pravděpodobností dále zhorší. Jak konstatuje Louis Chauvel, potomci dělnických rodin jsou stále častěji vystaveni riziku nezaměstnanosti. Sociální deklasování, které bylo ještě včera okrajové, bude stále častější pro ty, kdo se narodili v sedmdesátých letech. Mnozí z nich najdou jen neplnohodnotné kontrakty a úroveň mzdy nedůstojnou vzhledem k výši svého vzdělání, ale i v porovnání se svými rodiči. Budou závislí na sociálním státu, anebo na své rodině. Práce, která jim bude nabízena, bude často málo motivující jak co do odměny, tak co do statusu, a konečně i co do možností seberealizace. Jejich rodiče jim přitom budou vtloukat hodnoty vzestupné kariéry, kterou prošli oni sami, ovšem za podmínek zcela jiných (Chauvel 2002a: 254). Ti, na které zbyla jen neplnohodnotná práce, se tak ocitají na velmi tenkém ledě. Stačí jakákoliv komplikace rodinného nebo zdravotního stavu, ale stačí také náhlé rozhodnutí kohosi neznámého v nepřehledném terénu globalizované ekonomiky, a oni se mohou stát součástí podtřídy v tom nejobávanějším slova smyslu.
4.2
Na okraji trhu práce
Už třicet let stoupá v ekonomicky vyspělých zemích počet lidí, kteří mají problémy na trhu práce. Jejich věrohodnost klesá, stávají se sociálně podezřelými. Banky jim odmítají poskytovat základní služby, jež poskytují ostatním. Majitelé domů se zdráhají brát je jako nájemníky, a to dokonce i do bytů vyčleněných pro sociální bydlení. Většina z nich vyžaduje takové záruky, které lidé dlouhodobě bez práce prostě nemohou dát (Paugam 2005: 201). Mít nejistou práci neznamená nutně, že dotyčný žije ve stavu bídy. Znamená to pouze, že daný člověk a celá jeho domácnost se stali vysoce zranitelnými. Sebemenší výkyv jejich kupní síly směrem dolů jim může chudobu přinést. Je to situace těch, kdo zatím s penězi ještě vycházejí, žijí však od jedné výplaty ke druhé. V okamžiku, kdy o práci přijdou, nelze jim z níz-
96
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS169710
kého výdělku vyměřit podporu v nezaměstnanosti a odcházejí zpravidla hned na sociální dávky. Křehkost a zranitelnost se neomezuje jen na oblast zaměstnání. Opakovaná nezaměstnanost zvyšuje riziko rozvodu, přičemž ztráta práce bývá pro muže v tomto ohledu nebezpečnější, než když o práci přijde žena. Nejrizikovější pro muže je ztratit práci ve věku mezi 35 až 50 lety. Rozvod zpravidla nenásleduje bezprostředně, ale teprve po určitém období nezaměstnanosti. Pokud má jeden z partnerů dobře zajištěnou práci, pak nejistota zaměstnání druhého ohrožuje souladné manželství více než v případě, kdy oba mají práci nejistou. I když problémy s prací nemusejí vyústit vždy v rozvod, zpravidla snižují míru spokojenosti v manželství. Také to se projevuje více v případě nezaměstnanosti mužů než žen. Nejistota zaměstnání a neuspokojenost z práce zhoršují též vztahy mezi rodiči a dětmi. S příchodem problémů s prací klesá i udržování kontaktů s širší rodinou. Nezaměstnaní mají sice spoustu času, své příbuzné však nenavštěvují. Stahují se do sebe, přičemž kontakty s blízkými přerušují častěji opět muži než ženy, neboť ztráta práce je pokořuje více.119 V pomoc ze strany příbuzných mohou doufat spíše ti, jejichž situace a vyhlídky nejsou nejhorší, a také ti, kteří jsou bez práce teprve kratší dobu. Jednak mají dárci pomoci větší pocit, že jejich přispění může být užitečné, jednak mohou spíše doufat, že se jim kdy vrátí. Zůstane-li někdo bez práce po dlouhou dobu, hrozí mu, že ho příbuzní odepíšou. Ti, kdo jsou v situaci hodně beznadějné, si často netroufají příbuzné o pomoc ani požádat. Neplnohodnotná práce střídaná kratšími, či delšími obdobími nezaměstnanosti vede dříve nebo později k problémům s bydlením. Získat vlastní bydlení, udržovat ho v dobrém stavu a dále zhodnocovat je možné jen při pevném zaměstnání. Sezónní práce je neslučitelná jak s pořízením, tak s udržováním solidního bydlení. Proto vede zhoršování pracovních kontraktů od konce 20. století k opětnému vynoření bytové otázky dobře známé ze století devatenáctého. Nejistá práce umožňuje pořídit si pouze nejisté bydlení. Lidé, kteří jsou nuceni hledat si lacinější byty, se koncentrují ve čtvrtích, jež bývají odříznuty od center měst a mají nevyhovující občanskou vybavenost. To jim zpětně snižuje nejen možnost najít si dobrou práci, ale ohrožuje také rodinný život a komplikuje péči o zdraví i péči o vzdělání potomků. Děti ze znevýhodněného prostředí navštěvují školy, ze kterých potomci vrstev úspěšnějších už odešli.120 119 Výrazně do toho zasahují kulturní zvláštnosti. Na jihu Evropy nejistá práce a nezaměstnanost neizolují člověka od příbuzenstva zdaleka v takové míře, jako je tomu jinde v Evropě. 120 Čtvrti, ve kterých se koncentruje chudnoucí obyvatelstvo, kumulují všechny druhy znevýhodnění. V evropských zemích jsou příliš vzdáleny od centra, bývají od zbytku města odříznuty dálnicí či železnicí, je v nich nedostatečná občanská vybavenost a nízká úroveň služeb, malý počet pracovních příležitostí, horší kvalita bydlení, zvýšená nemocnost i úmrtnost (Bihr, Pfefferkorn 1999: 227).
97
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS169710
Obyvatelé chátrajících čtvrtí se na každém kroku přesvědčují, že úroveň veřejných škol, čistota a bezpečí parků, dostupnost a vybavení místních knihoven a další sociální služby, jejichž financování bývá zajišťováno z místních zdrojů, byly dostupné jen v dobách, kdy bohatí a chudí ještě bydleli vedle sebe (Reich 2003: 403). Ti, kdo žijí na okraji trhu práce uprostřed bohaté společnosti, často strádají více v psychické než v materiální rovině. Média se svými reklamami je vychovávala ke stále vyšším konzumním aspiracím. Nyní prožívají rostoucí napětí mezi svými neutěšenými životními podmínkami a přetrvávajícími očekáváními. V dobách, kdy je sociální výtah vyvážel nahoru, se nakazili aspiracemi středních vrstev i jejich individualismem. Představy o osobní autonomii v nich přetrvávají, i když už nedisponují ekonomickými prostředky, které by jim nezávislost umožňovaly. „Tito lidé vězí nohama hluboko v ekonomické nejistotě, hlavou jsou však stále ještě v kulturním univerzu středních vrstev“ (Avenel 2007: 53).121 Absurdnost jejich situace uprostřed dosud bohaté společnosti se projevuje naplno, když konzumně orientovaní lidé s nízkými a nejistými příjmy jsou v kurzech „vedení domácích účtů“ proškolováni, kde hledat obchody s prošlým zbožím, na čem všem je možno ještě ušetřit a jak lze vyžít s málem. Situace rostoucího počtu těch, kdo nemají prostředky, nemohou se odstěhovat z chátrajících čtvrtí a propadají se stále hlouběji v bludném kruhu neplnohodnotné práce a špatného bydlení, bývá popisována pomocí zcela neadekvátních konceptů. Dochází ke zneužití známého Lewisova pojmu „kultura chudoby“ (Lewis 1966). Tento americký antropolog zkoumal v polovině šedesátých let 20. století městské čtvrti, v nichž docházelo ke zvlášť vysoké koncentraci bídy, ať již to byly slumy v Mexiku, či v New Yorku. Jednalo se o společnosti, jejichž ekonomika byla založena na námezdní práci a na produkci za účelem zisku. Vládly v ní hodnoty úspěchu a vzestupné mobility. Současně se v nich vyskytovala vysoká míra nezaměstnanosti a podzaměstnanosti, která postihovala především málo kvalifikované osoby. Společnost nebyla schopna tyto skupiny znevýhodněných sociálně, politicky ani ekonomicky integrovat. Docházelo naopak k rozkladu nejen širšího příbuzenství, ale dokonce i nukleární rodiny. Neúspěch byl vykládán jako důsledek individuálního selhání a špatné adaptace. 121 Podobně Gilles Lipovetsky (2006) konstatuje, že tlaky konzumu se nezastavují před hranicí chudoby. Šíří se všemi sociálními vrstvami, včetně těch, které jsou závislé na sociální pomoci. Přinejmenším část delikvence mladistvých je výsledkem tlaků privatizovaného konzumu, který vybízí k okamžitému uspokojení i ty, kdo na to nemají peníze.
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS169710