( 101 )
Zejména soustavné odsuzování a trestání nespravedlnosti nepůsobí ovšem jen na přímé účastníky, na pachatele a oběti, nýbrž má i významný preventivní dopad na celou společnost . Pokud je důsledně uplatňováno a vedeno srozumitelnými zásadami, dává také všem ostatním najevo, čemu se mají vyhýbat a co by je případně čekalo, kdyby si nedali říci . Toto velmi žádoucí působení by se jistě posílilo, kdyby se podařilo takové zásady jednoduše formulovat a zveřejnit, dát do oběhu a praxí potvrzovat jako závazné . Jedna z nejstarších a nejvíce rozšířených zásad tohoto druhu je takzvané Zlaté pravidlo . Pro západní kulturu byla patrně nejdůležitější formulace biblické (deuterokanonické) knihy Tobiáš: „Co nemáš rád, nikomu nedělej .“ (Tob 4,16)180 Tutéž myšlenku vyjadřují i následující výroky: „Co máš za zlé svému bližnímu, sám nedělej .“ (Pittakos z Mytilény) „Nedělej druhým, co nechceš, aby dělali tobě .“ (Konfucius, Analekta 15,23) „Člověk se nemá vůči druhým chovat způsobem, který je mu samému proti mysli . To je jádro vší morálky .“ (Mahábhárata, Anušasánaparva, 113,8) „Co vytýkám svému bližnímu, sám – i když bych mohl – činit nechci .“ (Menandros ze Samu, podle Hérodota, Dějiny, III, 142) „Cokoli je ti proti mysli, nečiň ani druhým .“ (Zoroastrický spis Šajast-na-Šajast, 13,29) „Co nechceš, aby ti jiní činili, nikomu nečiň . To je celá Tóra, všechno ostatní je jen komentář .“ (Talmud, Šabbat 31a)181 Myšlenka Zlatého pravidla je tak jednoduchá a zřetelná, že nevyžaduje žádný zvláštní výklad, a už samo jeho rozšíření svědčí o tom, jak je pro člověka přirozené . Vychází z prosté a každodenní zkušenosti, že člověk ve druhém rozpoznává člověka a už toto setkání – pokud není překryto předem pojatým nepřátel180 181
Překlad J . Hegera . ČEP překládá: „Co sám nenávidíš, nikomu nečiň .“ Citáty většinou podle Höffe, Lesebuch .
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS169702
( 102 )
stvím nebo strachem – vyvolává jistý emotivní zájem nebo dokonce sympatii . Protože i druhý je na tom – ceteris paribus – podobně, může setkání vcelku přirozeně vést i k jisté vzájemnosti a k oboustrannému uznání . Tato zkušenost, kterou později rozvinuli zejména Martin Buber a Emmanuel Lévinas („setkání s tváří“), není pro praktickou filosofii rozhodně zanedbatelná a dodává Zlatému pravidlu jeho praktickou přesvědčivost . Toto pravidlo tedy předpokládá, že lidé jsou si natolik podobní, že nejlepší účinnou kontrolou jednání vůči druhému je představit si sám sebe na jeho místě .182 K tomu člověk už musí mít jistý odstup vůči svému vlastnímu jednání, aby je vůbec mohl a chtěl nějak kontrolovat, tento požadavek však není nerealistický . I když se lze setkat s jednáním, které „jde přes mrtvoly“, je to spíše výjimka a často se i velmi bezohlední pachatelé snaží přímému setkání se svými oběťmi pečlivě vyhýbat .183 Protože člověk bezpečněji rozpozná křivdu než dobrodiní vůči své osobě, špatné jednání snáze než dobré, není Zlaté pravidlo pozitivním návodem k jednání, ale naopak říká, co se dělat nemá . I když někteří kritikové namítali, že nevyhovuje ve všech případech, šlo často o nedorozumění184 a Zlaté pravidlo lze skutečně s úspěchem uplatnit na velkou část lidských jednání vůči druhým . Mahábhárata i Talmud je proto mohly právem pokládat za jádro a souhrn morálky či Zákona . Přesto se v Novém zákoně objevuje jiná formulace, jejíž odlišnost bychom neměli přehlédnout: „Jak chcete, aby lidé jednali s vámi, tak jednejte vy s nimi“ (L 6,31) . Podobně formuluje Zlaté pravidlo i muslimský právník a teolog 9 . století Ahmad Ibn Hanbal: „Co si přeješ pro sebe, přej i druhým, a co si nepřeješ, nepřej ani jim .“ Ačkoli základní myšlenka i předpoklad lidské podobnosti a vzájemného uznání jsou stejné, je obsah této 182
V současné diskusi se často hovoří o „testu prohozením rolí“ (role-reversal test) před každým jednáním . B . Williams, Ethics and the limits of philosophy, str . 82n . 183 Hitler a patrně ani Stalin sami nevraždili a před Hitlerem se prý o technice vyhlazování nesmělo dokonce ani hovořit . Současní politici svěřují špinavou práci různým agenturám a v moderní technické válce voják vidí svůj terč jen na obrazovce . Tím se vyřazují přirozené zábrany a velmi oslabuje jak možnost právního postihu, tak pocit odpovědnosti u pachatele . 184 Tak E . Wesche cituje námitku, že policista by nemohl uložit pokutu, protože ji sám nechce dostat (http://www .ethik-werkstatt .de/Goldene_Regel .htm) . To je ovšem nedorozumění potud, že Zlaté pravidlo se vztahuje na vlastní svobodné jednání, nikoliv na výkon služby nebo funkce .
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS169702
( 103 )
formulace silnější . Předně proto, že je pozitivní – říká, jak má člověk jednat –, a za druhé proto, že mu jednání vlastně přikazuje . Tento na první pohled drobný rozdíl může mít významné praktické důsledky – jinak by totiž mohla platit trefná poznámka Adama Smithe: „Aby člověk vyhověl všem pravidlům spravedlnosti, často stačí jen tiše sedět a nic nedělat .“185 K ATEGOR ICK Ý IMPER ATI V (K ANT)
Charakteristickým způsobem Zlaté pravidlo kritizoval a rozvinul Immanuel Kant . Vytýkal mu několik věcí, zejména to, že chce morální soudy odvozovat z nereflektovaných pocitů – moderně řečeno preferencí – jednoho každého člověka . Takový soud by se opíral jen o jeho vlastní zkušenost a stával by se tak podle Kanta závislým na nahodilé a partikulární empirii . Přitom zkušenost každého člověka je jiná a během života se výrazně mění, nemůže tedy být spolehlivým a už vůbec ne univerzálním vodítkem mravního hodnocení a rozhodování . Tím může být jedině rozum, podle obecného přesvědčení racionalistů všem lidem nutně společný, který vychází a dedukuje z nepochybných zásad jako předpokladů . Kant na jedné straně pochybuje o tom, že by si všichni lidé byli podobní – jak předpokládá Zlaté pravidlo –, a místo toho postuluje neosobní rovnost, která je racionálním důsledkem základního předpokladu individuální svobody .186 Kantovy obavy plynou ze seznámení s britskou tradicí „mravního citu“, racionálně těžko uchopitelného, která vedla nejprve k sentimentalismu a vyvrcholila Humovou radikální skepsí .187 185
A . Smith, Theory of moral sentiments II .2 .1 (Metalibri 2005, str . 73 . http:// www .ibiblio .org/ml/libri/s/SmithA_MoralSentiments_p .pdf) . 186 Vlastní svoboda člověka, uznání toho, že je původcem svých činů, je myslitelná jen jako obecný zákon . Všichni skutečně svobodní lidé se tedy musí navzájem za takové uznávat . Srv . I . Kant, Základy metafyziky mravů, str . 109nn . 187 Ve snaze vyložit původ všech mravních skutečností z individuálního zájmu o ochranu majetku (Treatise III .2 .2 .) dospěl Hume k názoru, že představa svobody je „fantastická“ a „absurdní“ a že lidské jednání se řídí nutností stejně jako přírodní jevy . „Přírodní a mravní zkušenost (evidence) se navzájem podporují tak dobře, že tvoří jediný řetězec argumentů, takže se neostýcháme připustit, že mají tutéž povahu a odvozují se z totožných principů .“ Hume, Treatise II .3 .1 . Proto se už pro Huma mravnost redukuje na užitečná pravidla morálky, především pokud se týkají majetku . To je asi jediný důvod, proč se právě Hume – radikální popírač svobody – těší takové přízni současných neoliberálů: o svobodu se jim patrně také nejedná .
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS169702