V Náměšti nad Oslavou v roce 2005. Foto Bohdan Holomíček.
Naštěstí, protože když moc dobře víš, co chceš sdělit, přestá vá tě to překvapovat – a nemůže to pak překvapit (tj. zaujmout, vzrušit) ani posluchače. A za druhé – hudební sdělení je svébytné: nelze je přeložit do slov. Jak vlastně poznáš, že housličkami nebo partiturou něco sděluješ? Nevím, ale poznám to. Chápu, že to nevypadá věrohodně, ale – vzpomínám si, jak jsem se kdysi v nějakém rozhlasovém pořadu ptal různých autorů na jejich „tvůrčí metodu“ a Svetozár Stračina, slovenský hudební skladatel, mi řekl: „Vieš, Juri, já proste robim.“ Já zase říkám: Věř mi, že to poznám. Pravda je, že jsem v posledních mnoha letech psal převážně hudbu na text. Tam se samozřejmě na sdělení rovnocenně podílí i slovo. Je potom snazší být srozumitelný. 97
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS169696
Víš, já mám svá tři P, co chci lidem přinášet. To první je pohlazení. Cosi neuchopitelného, ale příjemného, vlídného, co z hudby vyzařuje a co pak vidím lidem na očích. Šokovat měšťáka, to není tvůj styl. Ne. Ale znám takové. Říkal mi kdosi: „Já prostě potřebuju přijít na jeviště a nejdřív ty lidi zprudit,“ doslova tak, „abych pak s nima mohl pracovat.“ Tohle já neumím, já začínám tím pohlazením. Druhé moje P je poznání, ať už instrumentů, zvyků, historických souvislostí apod. To už je uchopitelnější, racionálnější, dá se to vysvětlit a jako informace odnést domů. A třetí P je poselství. To, k čemu odkazuje text, název skladby, její určení, funkce. Když se to jmenuje Oratorium smíru a je to psáno jako dialog, záměr je sice, jak říkáš, předem prozrazen, ale nakonec proč ne, udělal jsem to tak. Jsem zkrátka zakotven v evropském humanisticko ‑křesťanském pojetí života a světa, což se musí promítnout do všeho, co dělám. Dalo by se říct, že jedna z tvých několika cest vede od lidové písně k písni autorské, případně k autorskému zpěvu. K tomu ale jako autor hudby potřebuješ slova. Kdo jsou tvoji oblíbení básníci, ke komu si chodíš pro texty? Ale Skácela si nechme až na konec. Můj tatínek byl takový veršotepec, který skládal texty k různým příležitostem, jako byly svatby a podobně. Do toho já jsem se nikdy nepouštěl, ale myslím si, že pro texty cit mám. I s lidovými jsem hodně pracoval, dotvářel je a obměňoval. Ale původní písňové texty jsem si nikdy nenapsal. Četl jsem básně, oslovovaly mě, vyvolávaly představu. A abych byl upřímný, písničkářské texty mi v porovnání s těmi básnickými vždycky připadaly jednoduché. Tím spíš, že jsem hledal u Holana, Zahradníčka, Skácela, Seiferta… Jak můžeš pak chtít texty od kamaráda. Měl jsem vždycky rád Michala Stránského z Uherského Hradiště, kterého stihla kletba třídního původu: nesměl stu98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS169696
dovat, ačkoli to byl mimořádně talentovaný kluk. Dostudoval až po revoluci, ale od mládí se vzdělával sám a taky psal básně. Napsal pár textů, které jsem zhudebnil. Tehdy to byly protestsongy, které dnes budí úsměv. Ale jeden z nich zpíváme dodnes: „Přejeme vám šťastné a veselé voňavé postele a plný stůl“ atd., s refrénem: Až se nám budíky zastaví, hlupáky nechá si noc, pak se to společně oslaví a pít nikdo nemusí moc. V osmdesátých letech tomu každý rozuměl, dnes ostatně také. Po letech jsme se zase o písničky pokusili v hudebně-tanečním projektu Třikrát je člověk (opět ve spolupráci s choreografkou Laďkou Košíkovou). Dvakrát se sice do téže řeky špatně vstupuje, ale myslím si, že z toho něco zůstane. Spolupracoval jsem také s Jiřím Brabcem, tak řečeným moravským, který píše folkové texty jemně duchovně laděné. Napsal mi tenkrát texty na CD s Dizu Plaatjiesem tak, aby v tom byly zachyceny uzlové body lidského života. S tím úmyslem jsem si už v Africe nahrával obřadní písně ke zrození, svatební, pohřební a jiné. K tomu jsem pak potřeboval jakýsi český protějšek, který mi Jiří tenkrát velmi rychle a dobře poskytl. Za týden přinesl pět textů a všechny se strefily. Recenzenti pak sice napsali, že to není Skácel, ale o to vůbec nešlo. A pak si vzpomínám, že někdy počátkem 90. let, když jsme jezdili s představením Oráč a smrt, tu a tam někdo přišel: „Pane Pavlico, já bych vám nabídl texty.“ A já jsem říkal: „Proč ne.“ A zatím… Jedna z mých špatných vlastností je, že si říkám: „To si přečtu potom.“ Odkládám to, což je špatná cesta. Kolikrát jsem do toho i nahlédl hned, ale zase: „To je dobrý, ale teď to dělat nebudu, protože musím dělat něco jiného.“ Jenže ten první moment, kdy tě to osloví, ten se má prostě chytit za pačesy a udělat to. Ale jak to máš udělat, když přijedeš z koncertu ve dvě v noci? Tak si řekneš: „Udělám to zítra.“ A zítra nemůžeš, protože máš něco odevzdávat 99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS169696