vyšetřování se sice doznal k ukrývání zbraní, ale Bezpečnost se následně přesvědčila, že jeho výpověď není pravdivá. Proto měly být dle Josefa Čiháka učiněny takové kroky, které by prověřily jeho psychický stav. To se však nestalo. Ve stížnosti se rovněž vyjádřil k osobě zemřelého Josefa Faltyse, který byl při hlavním líčení označen za přímého pachatele založení požáru. Ten nebyl dle Josefa Čiháka fyzicky schopen tuto věc udělat. Trpěl velkou záduchou a v kruté zimě (−20 °C), která tehdy panovala, by na vzdálené místo činu ani nedošel.379 Dále k celé trestné činnosti uvedl: „Rovněž kázání jsem nemohl zaměřovat proti lidově demokratickému zřízení, neboť jsem zcela určitě věděl, že v kostele poslouchají udavači, kteří budou hlásit, co jsem mluvil. Proto také nikdy jsem nebyl napomínán církevním tajemníkem ani nikým jiným. Nikdy bych neriskoval takovou trestnou činnost, zvláště když nešlo o věci náboženské, neboť jsem si byl dobře vědom, že bych byl přinejmenším zbaven státního souhlasu a staral jsem se o matku a sestru, a neměli jsme ani kde bydlet v případě odejití z duchovní správy a ani finanční prostředky.“ 380 Ještě se snažil ministerstvo spravedlnosti upozornit na jednu logickou nesrovnalost v odsuzujícím rozsudku. Pachatelé nemohli dopředu vědět, že v době plánovaného založení požáru bude v obci vypnut elektrický proud, a tak počítat s tím, že požár svedou na ošetřovatelku telat. Oni ani dle rozsudku nevěděli, že v teletníku se vždy svítí lampou, a ne elektřinou. Po předložení všech argumentů Josef Čihák doufal, že jeho případ bude znovu otevřen. Nedovedl si představit, že by nejvyšší soud i po několika letech od vynesení odsuzujícího rozsudku a po předložení věcných námitek mohl stát za rozsudkem, který byl postaven na nevěrohodných výpovědích. To se však stalo. Dne 16. prosince 1965 zaslal Josefu Čihákovi v zastoupení promované právničky A. Podzimkové předseda Nejvyššího soudu v Praze vyjádření k celému trestnímu řízení. V něm uvádí: „Vaše námitky, které uplatňujete, nemohou odsuzujícími rozsudky otřást, neboť jejich zjištění není opřeno jen o Vaše doznání. (…) Pokud tvrdíte, že Vaše doznání bylo podmíněno přeludy, kterými jste tehdy trpěl v důsledku Vaší choroby, pak by museli něčím podobným trpět i ostatní obvinění i svědci, kteří vypovídali o Vašem chování přímo před soudem u hlavního líčení. Vaše doznání nebylo
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS169396
osamoceno a Vaše vyjádření před soudem v žádném směru nevykazovalo náznaky nějaké poruchy zdraví, která by Vám bránila chápat celý průběh trestního řízení.“ 381 Jen těžko si dnes můžeme představit, co Josef Čihák po přečtení těchto slov prožíval. V době sílícího reformního úsilí v zemi v roce 1968 svitla Josefu Čihákovi nová naděje na znovuotevření jeho případů. Proto dne 30. března 1968 zaslal generálnímu prokurátorovi v Praze žádost o povolení obnovy soudního řízení. V ní naléhavě prosil o prosazení nového vyšetření obou jeho případů. Stejně jako v minulých žádostech znovu popisoval svůj psychický stav v průběhu vyšetřování a rovněž poukázal na případ kněze Františka Říhy, který vypovídal jako svědek při hlavním líčení. Stejně jako Josef Čihák i on věřil, že zločiny, z kterých byl obviněn, skutečně spáchal. Můžeme se domnívat, že impulzem pro napsání této žádosti mohlo být interview předsedy Nejvyššího soudu v Praze dr. Jiřího Hübnera, uveřejněné v Lidové demokracii dne 16. března 1968. To Josef Čihák v žádosti doslovně citoval. Dr. Hübner v interview uvedl, že největší chybou tehdejšího postupu byla dlouhá vyšetřovací vazba, která průměrně trvala celý rok. U Josefa Čiháka necelých jedenáct měsíců. Vazba podle něj i podle právní teorie sama o sobě znamenala psychologický nátlak. To vedlo k tomu, že se obvinění někdy přiznávali ke zločinům, které nikdy nespáchali. Další chybou, kterou připustil, byla ta skutečnost, že doznání obžalovaných byla často vynucována nepřijatelnými metodami a samo doznání se považovalo za dostačující důkaz k vynesení rozsudku. Tato praxe v době vydání článku již neplatila. Na základě novely trestního řádu byl soud povinen doznání obviněného přezkoumat všemi dosažitelnými prostředky a ověřit všechny okolnosti případu.382 V usnesení ze dne 26. srpna 1970, dva a půl roku od napsání žádosti, zamítl Krajský soud v Hradci Králové přezkoumání rozsudku 1 T 1/57 ze dne 26. února 1957. Odůvodněním tohoto kroku bylo tvrzení, že rozsudky po 31. prosinci 1956 se nepřezkoumávají. Josef Čihák byl vyrozuměn, že jednotlivé jeho kauzy jsou vedeny krajským soudem odděleně. Proto se domníval, že alespoň rozsudek 1 T 5/56 ze dne 10. srpna 1956 se stane předmětem nového šetření.383 Tím se začal Krajský soud v Hradci
99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS169396
Králové zabývat téměř po třech letech od napsání žádosti o povolení obnovy soudního řízení pro oba procesy. Neveřejné jednání proběhlo dne 26. ledna 1971 za účasti předsedy senátu JUDr. Josefa Ptáčka, přísedících JUDr. Josefa Racka, JUDr. Vladimíra Brotana, Josefa Pávka a Ivany Hejrové. Návrh Josefa Čiháka na přezkoumání rozsudku soud rovněž zamítl s odkazem na ustanovení § 8 zák. č. 82/1968 Sb. a čl. 3 odst. 1 zák. č. 70/1970 Sb., o soudní rehabilitaci. V odůvodnění svého usnesení uvedl, že je možné přezkoumávat pouze takové odsuzující rozsudky krajského soudu, na které zákon stanovil trest smrti, trest odnětí svobody na doživotí nebo trest dočasného odnětí svobody, jehož dolní hranice činila nejméně deset let. U trestného činu sdružování proti republice podle § 79 zákona č. 86/1950 Sb. byla sazba odnětí svobody tři měsíce až pět let a týž trestný čin podle § 80 odst. 1 téhož trestního zákona byla sazba jeden rok až pět let. Na základě těchto ustanovení soud žádost zamítl.384 Proto dne 28. ledna 1971 podal v zákonné lhůtě krajský prokurátor JUDr. František Vašek stížnost Nejvyššímu soudu v Praze proti usnesení krajského soudu ze dne 26. ledna 1971. Odůvodnění této stížnosti zaslal Nejvyššímu soudu v Praze až po obdržení písemného rozhodnutí krajského soudu dne 4. února 1971.385 V něm argumentoval ustanovením § 2 písm. c) zákona č. 82/68 Sb., o provádění rehabilitace, podle kterého měly být přezkoumány odsuzující rozsudky v trestných věcech, v nichž v původním řízení rozhodoval v prvním stupni krajský soud. Vzhledem k tomu, že Josef Čihák byl žalován pro trestný čin velezrady podle § 78 odst. 1 c a odst. 2 a trestního zákona, projednával tento případ Krajský soud v Pardubicích. Podle JUDr. Františka Vaška skutečnost, že soud ve svém rozsudku posoudil činnost Josefa Čiháka jako trestný čin sdružování proti republice podle § 80 odst. 1 trestního zákona, nemohla změnit věcnou příslušnost krajského soudu. Proto nebylo možné dle mínění JUDr. Františka Vaška dovozovat věcnou nepříslušnost Krajského soudu v Hradci Králové jen z faktu, že původní rozsudek Krajského soudu v Pardubicích kvalifikoval jednání Josefa Čiháka jako trestný čin, jehož dolní hranice trestní sazby byla nižší jak deset let. Z těchto důvodů navrhl, aby se pokračovalo v přezkumném řízení ve veřejném zasedání.386
100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS169396