Kapitola XLII
Dva poslední sny rytce Meauma. Přistupuje k oknu. Okenní tabule od sebe oddělovaly olověné pruty pokryté šedým mechem. V dálce byl záliv. Pršelo. Před dřevěným pontonovým mostem, který lemuje ústí řeky, kotvily jen čtyři lodě. Trup jedné z nich byl celý modrý. Výrazná modř na temné hladině. Takový je první sen. Barevný. Poslední sen, černobílý: Zasněný muž pozoruje stinné průčelí paláce v Louvru, věž v Nesles, most, černou hladinu. Vše spí. Pojídá oplatku.
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS169385
Kapitola XLIII
Když byl rytec Meaume ještě na tomto světě a v posledních dnech svého života umíral hlady a ztrácel paměť, nepoznával už tváře kolem sebe. Pod pokrývkou dělal zvláštní posunky a promlouval k mouchám. Na sklonku svého života rytec Meaume několikrát padl únavou a trpěl pomatením mysli. Zakoušel návaly smutku následované dlouhým mlčením. Propukal v záchvaty nenávisti vůči okolnímu světu. Říkal, že na něj mluví mouchy a že ho to velice udivuje. Jednou, když mu přinesli večeři, zatímco on odmítal cokoli pozřít, přiletěla moucha a posadila se na okraj misky. Sála masovou šťávu, když vtom zvedla hlavu a zeptala se ho: „Teď jsi člověk, nebo přízrak?“ „Nevím,“ odpověděl jí Meaume. „A ty?“ „Ani já nevím. Ale spíš se přikláním k tomu, že žiju,“ odpověděla moucha a dál olizovala šťávu z masa. Meaume odmítl gestem ruky vidličku, kterou mu podávali, a pak řekl mouše:
99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS169385
„Já myslím, že přestávám být naživu. Navštěvují mě předkové. Uchovávám v sobě ženu, kterou jsem ztratil. Také ona mě navštěvuje. Dokonce se proměnila v mladého muže, který se na mě vrhá ve stínu stromu na Aventinském pahorku. Pohled ostatních mě navštěvuje a rdousí tak, že se cítím zahanben. Vskutku to nejsem já. Znamená snad toto být přeludem?“ „Za těchto okolností zůstanu raději mouchou,“ řekla mu. Dvacátého čtvrtého, na třetí vánoční vigilie, zatímco se všichni postí, Meaume umírá, aniž mohl od srpna cokoli pozřít.
100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS169385