SVĚTLA A STÍNY RESTAURACE (1660–1685)
země a náboženskou toleranci pro všechny protestanty. Vůdce opozice, Anthony Ashley Cooper, hrabě ze Shaftesbury, si uzurpoval roli „národního vůdce“, organizoval nejrůznější petice, určoval tón parlamentních rozprav a hlasování, stylizoval žaloby a připravoval soudní procesy proti svým odpůrcům. George Savile, první markýz z Halifaxu, inteligentní a cynický „politický eskamotér“ stojící v čele „královské strany“, s ním stěží držel krok. Politické boje let 1679–1681 byly velmi urputné. Zatímco tři tzv. „vylučovací parlamenty“ (Exclusion Parliaments) označily vévodu z Yorku za „papežence, jehož nástup na trůn by povzbudil odpůrce protestantského náboženství a ohrozil zemi“, král trval na tom, že je jeho jediným právoplatným dědicem. Whigové proto opakovaně prosadili návrh zákona, jenž Jakuba zbavoval nástupnických práv (Exclusion Bill). Panovník reagoval ve všech případech stejně – rozpuštěním parlamentu. Vzhledem k tomu, že přitom využíval pouze svých legitimních práv, a také proto, že whigové nenašli odvahu k ozbrojenému odporu, skončil střet vítězstvím Koruny. Zda Karel II. dosáhne alespoň na čas „neomezené moci“, o níž celý život snil, zatím nebylo jasné.
V. Léta 1681–1685 historikové s jistou nadsázkou označují jako „poslední záchvěv stuartovského absolutismu“ či jako „období toryovské reakce“. Co se tedy v Anglii v oněch letech událo a jaké důsledky to mělo pro budoucnost země? Poté co Karel II. v březnu 1681 rozpustil třetí „vylučovací parlament“, se situace v Londýně uklidnila. Hrabě ze Shaf97 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS169250
ZROZENÍ VELMOCI
tesbury uprchl do Nizozemí, kde v lednu 1683 zemřel, opozice byla potlačena a toryové vyjadřovali naprostou oddanost Koruně. Postoj krále k nesčetným projevům sympatií se však postupem času změnil. Zatímco zprvu je vítal, neboť v nich viděl zbraň proti whigům, nakonec se postavil proti nim. Dopisy, petice a nejrůznější „prohlášení“ udržovaly vysokou hladinu společenského napětí a pomáhaly formovat „politické vědomí národa“, což bylo z jeho pohledu nežádoucí. Karel toužil po naprosté poslušnosti poddaných. Politika se měla vrátit do starých kolejí – tj. stát se záležitostí panovníka, ministrů, členů Tajné rady a držitelů státních úřadů; Whitehall měl být izolován od „veřejnosti“, aby nepodléhal jejímu tlaku. Karel II. se jen nerad smiřoval se zásahy Viléma III. Oranžského a Ludvíka XIV. do anglických záležitostí, byť byly jejich možnosti menší než na sklonku 70. let. Ve vztazích mezi Londýnem a Haagem došlo k dalšímu ochlazení, k čemuž přispěl hlavně sňatek druhé dcery vévody z Yorku, princezny Anny, s Jiřím Dánským, zaranžovaný s pomocí francouzských vyjednavačů (ve Spojených provinciích chápali manželství vzhledem k nepřátelství Nizozemí a Dánska jako provokaci). Anglický panovník byl nicméně v zásadě spokojen – francouzské subsidie (odměna za výše uvedený sňatek) mu totiž po jistou dobu umožňovaly vládnout bez parlamentu. Zřejmě nejlépe vystihl Karlovu představu o anglické zahraniční politice jeden z jeho dvořanů a zároveň diplomat Sidney Godolphin, který napsal: „Hlavním cílem Jeho Veličenstva je zachovat si co nejvíce klidu a pokud možno nemyslet na okolní svět.“ Na domácí politické scéně šlo v 80. letech takřka všechno podle Karlových představ. Dva protivládní komploty, 98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS169250
SVĚTLA A STÍNY RESTAURACE (1660–1685)
odhalené v červnu 1683 (spiknutí ze City a spiknutí z Rye House; City Plot a Rye House Plot), mezi jejichž vůdce patřili významní aristokraté Arthur Capel, hrabě z Essexu, Thomas Grey, hrabě ze Stamfordu, lord William Russell a Algernon Sidney, nebyly příliš nebezpečné; král je navíc chytře využil ke zničení „tvrdého jádra“ whigů, jež se snažilo obnovit opoziční činnost. Důležité bylo, že přitom nepodlehl tlaku toryů, kteří chtěli rozpoutat hon na své nepřátele (nakonec byli k smrti odsouzeni „jen“ dva whigovští předáci – Sidney a Russell). O panovníkově odhodlání nepřipustit změnu nastoupeného politického kurzu ale svědčilo to, že se ve snaze zdiskreditovat principy, jež whigové hájili, nerozpakoval přirovnat je k vrahům Karla I. z roku 1649. V téže době se znovu upevnilo postavení vévody z Yorku. Jakub se aktivně podílel na vyšetřování obou spiknutí a pravidelně se účastnil jednání Tajné rady; v květnu 1684 ho Karel II. znovu uvedl do úřadu lorda nejvyššího admirála, na který musel v roce 1673 rezignovat kvůli zákonu o zkoušce. Dokladem toho, že Jakub měl v letech 1683– –1685 na krále velký vliv, bylo i jeho rozhodnutí nerespektovat tzv. zákon o tříletém parlamentu (Triennial Act), podle něhož měly být nejpozději na jaře 1684 vypsány volby do Dolní sněmovny. Obavy z bouřlivé reakce „politického národa“ se ukázaly jako zbytečné. Poslední rok vlády Karla II. patřil k nejklidnějším, jaké Anglie v 17. století zažila. Je značnou ironií, že se mu přitom podařilo dosáhnout toho, po čem celý život toužil: v letech 1684–1685 se stal takřka suverénním vládcem, jehož ctila většina poddaných. Důležité ovšem je, že se jednalo pouze o Karlův osobní triumf; z ústavního hlediska zůstávalo postavení Koruny 99 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS169250