Budování paměti ANTONÍN MOKREJŠ/UMĚNÍ: A K ČEMU?
vládu. Paměť má bytostně produktivní ráz, zakládá „přítomnost nepřítomného“ a „současnost nesoučasného“, tj. díky zpřítomnění okamžiku slávy (hanby), intenzity a síly života otvírá výhled na celek. Skutečná vzpomínka znamenající významnou životní funkci neprobíhá v podobě útěku do minulosti, která se kdysi odehrála a přešla do nenávratna. Naopak prezentuje se zpřítomněním právě těch zkušeností, které nesou podstatnou životní orientaci, jinými slovy, které životu umožňují, aby sám v sobě rozlišoval a sám o sobě rozhodoval. Neboť opravdová paměť minulost mechanicky nereprodukuje a vstupuje do hry formou zpřítomnění minulého, které představuje zároveň zamyšlení i rozhodnutí. F. X. Šalda, jenž se uvedenou problematikou v mnoha souvislostech zabýval a stále se k ní vracel (některé motivy Šaldova uvažování charakterizuji ve své knize Duchovní svět F. X. Šaldy, zejména kap. VI., 4 a 5), upozorňuje zejména na následující rysy paměti a způsobilosti vzpomínat. Paměť v pravém smyslu slova neznamená „útěk do minulosti“, neboť k útěku nás motivuje odklon od přítomnosti a nechuť k ní (F. X. Š., Kritické projevy -13, s. 151), kdežto paměť proměňuje minulost v přirozenou složku živé přítomnosti a znovuvytváří ji jako „oslavu tvořivé chvíle“, jako doklad „životní odvahy a plnosti“ (F. X. Š., Kritické projevy -13, s. 159) vyjevující životu jeho vlastní, skrytou, a přece stále přítomnou míru. A tak opravdová paměť nereprodukuje a neprodukuje životní setrvačnost, ani se neodehrává v podobě rozmanitých forem podlehnutí životní rutině a zvyku. Když vzpomínání pouze mechanicky obnovuje pozůstatky a trosky minulosti, pak se vzpomínka jeví jako „věc velmi melancholická, odmocněná, ustydlá“ (F. X. Š., Kritické projevy – 10, s. 273). Paměť a skutečná vzpomínka ve funkci podstatného životního úkonu nás neodvádí z přítomnosti kamsi pryč do přešlosti, nýbrž cosi zpřítomňuje, staví nám cosi v horizontu přítomnosti výrazně a názorně před oči. Obnovuje jakousi zkušenost dů-
97
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS169246
ANTONÍN MOKREJŠ/UMĚNÍ: A K ČEMU?
Budování paměti
98
ležitou pro naši životní orientaci, protože obnovuje „chuť skutečna“, pocit životní radosti a intenzity. Při tomto obnovení zkušenosti a jejím živém připamatování není podstatné, do jaké míry a s jakou přesností je naše dnešní vzpomínka shodná s onou minulou událostí. Rozhoduje spíše okolnost, jakou úlohu obnovená a připamatovaná zkušenost hraje při naší aktuální životní orientaci. Vzpomínka se nutně uskutečňuje jako dvojí zrcadlení, kdy minulost osvětluje přítomnost a přítomnost se zrcadlí v minulosti propůjčujíc jí její charakteristickou viditelnost. Skutečná vzpomínka tedy nutně představuje „pravdu a báseň“ (J. W. Goethe) a „každé vzpomínání je básnění“ (Šaldův zápisník VII, s. 86). Paměť minulou zkušenost zpřítomňuje, uvádí ji do kontextů živé přítomnosti, a proto minulost svou dnešní interpretací znovuvytváří a buduje, a tím také zároveň spoluutváří a formuje přítomnost.
6.4 Úloha vzpomínky Tvořivost paměti a její životní funkce a nepostradatelnost spočívají v tom, že paměť spojuje minulost a přítomnost v organický celek a že se díky ní uchovává i obnovuje pocit integrity a vědomí souvislosti vlastního života. Proto se paměť jako tvořivá moc bytostně váže s obrazností a zároveň svou vazbou určuje pravou povahu skutečné obraznosti. Ta totiž nemá a nemůže mít ráz libovolné a svévolné fantastiky, náhodného a nezávazného spojování či slepování rozmanitých prvků a tendencí, nenabízí pouhé „exotické konstrukce, neorganické a násilné slepence subjektivistických tendencí“ (Šaldův zápisník VII, s. 28), neboť vzpomínka musí být „báseň i pravda“. Každá skutečná poezie znamená školu zraku, vnímavosti a citlivosti, učí nás nově vidět a přesněji rozlišovat, jinými slovy, otvírá před námi nový osobitý svět jako novou volnost a do-
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS169246
Budování paměti ANTONÍN MOKREJŠ/UMĚNÍ: A K ČEMU?
posud netušenou smysluplnost pohybu. Nový prostor nelze získat bez vlastní zásluhy a zadarmo, ten se objevuje, dobývá a staví. Proto nás poezie učí vidět, když nám cosi dosud nespatřeného představuje a nabízí k vidění, když odkrývá doposud nezahlédnuté podoby a tvářnosti světa. Tímto způsobem nás také poezie osvobozuje, učí nás totiž žízni a naznačuje cestu ke studni (A. de Saint-Exupéry). Poezie nabízí a otvírá nový svět, jestliže ho před našima očima buduje a staví a když nás do jeho výstavby zapojuje angažujíc celou naši tvořivost a disponovanost pro tvorbu. Platí, že „poesie musí stavět, stavět v plném smyslu slova a jíti tedy do hloubky a do výšky“ (F. X. Š., Kritické projevy -13, s. 160) a naučí nás vidět jen tehdy, přiměje-li nás, abychom ji při uvedených pohybech následovali. Z vnitřní spřízněnosti paměti a vzpomínky s poezií vysvítá, proč se paměť buduje a rozvíjí právě jako dispozice k zamyšlení a jako způsobilost rozhodovat se. Zkušenost, již nám vzpomínka zpřítomňuje, nás neodvádí a nevytrhává z přítomnosti, naopak přítomnost obohacuje, protože jí nabízí novou perspektivu. A vzpomínka nepředstavuje impulz, který by na nás útočil s takovým důrazem a intenzitou, že bychom se mu trvale nedokázali ubránit. Proti poslednímu zjištění sice zdánlivě hovoří obsedantní ráz některých náhodných vzpomínek, leč tento tik paměti, který jinak leccos prozrazuje o mechanizmech mysli, souvisí s bytostnými výkony paměti jenom okrajově. Skutečná paměť reprezentuje podstatnou životní funkci, protože opravdová vzpomínka se pojí s pocitem intenzity a stavem ostrého vědomí, ať už se jedná o intenzitu radosti nebo o pronikavost úzkosti a ponížení. Potud nás živá vzpomínka vybízí, abychom se na sebe rozpomenuli a doznali se sami k sobě. Paměť stejně jako poezie nás zbavuje spousty „mlžných clon a opon“, nejrůznějších „formulí a klišé“ (F. X. Šalda), všeho balastu slovního, pocitového i myšlenkového, znemožňujícího životu, aby na sebe opravdu pohlédl a skutečně se viděl.
99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS169246