mácku, tam člověk nikdy neví, co se uvnitř skrývá, jaký je tam rozněcovač, jestli časový na určitou dobu nebo nastavený na manipulaci či je to připraveno na odpal elektronicky. Dnes je v elektrotechnice nepřeberné množství možností. Pokud šlo například o kufřík umístěný někde v hale banky nebo obchodního domu, který prokazatelně obsahoval nálož, pak nezbývalo než riskovat. My jsme dříve nebyli nějak zvlášť vybaveni. Dnes už jsou na tom kolegové lépe. Zkrátka a dobře, člověk musel nějakým primitivním způsobem kufřík zaháknout a přes kladku se s tím škublo, aby se zjistilo, zda tam není otřesový spínač, no a když to nebouchlo, kufřík se vzal a odnesl na střelnici. Při práci si člověk čas neuvědomuje. Soustředí se plně na daný problém a snaží se ho co nejodborněji vyřešit. Také jsme jezdili po školách a dělali přednášky. Cílem těchto přednášek bylo, aby děti viděly, jak vypadá munice, jak vypadá granát, jak vypadá náloživo, aby na to nesahaly. Jenomže to brzy začalo mít obrácený efekt. Najednou se mezi dětmi, zejména mezi chlapci, počaly ve škole objevovat náboje. Chlapci si začali hrát na pyrotechniky, což jsme vlastně vůbec nechtěli. Následky neodborné manipulace mládeže s výbušninami jsou převážně tragické. Vzpomínám na případ dvou chlapců, kteří se ve sklepě chtěli podívat do vnitřku dvacítkové protiletadlové střely. Jeden z nich ji upnul do svěráku a snažil se ji rozříznout pilkou na železo. Při prvním pokusu se dostal na prostředek, nic se nestalo, tak začal řezat o kus dál, narazil na detonátor a ono to bouchlo. Ten jeden byl schovanej pod ponkem, zrovna tam něco hledal, takže dostal jen nějakou střepinku, ale tomu druhýmu jedna střepina vlétla pod krkavici, a než vyběhl labyrintem sklepení ven, tak vykr99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS169245
vácel. Sedmnáctiletej kluk. Zbytečně zmařenej život. Kdyby alespoň trošku o tom něco věděli, tak z toho měli strach a nemuselo se to stát.“
Vzpomínka na srpen 1968 Vzpomínám si dodnes živě na týden po 21. srpnu 1968, kdy k nám nečekaně vtrhla vojska států tehdejší Varšavské smlouvy a kdy nikdo nevěděl, co bude dál. Hlavní třídou Písku, Kollárovou ulicí, tehdy projížděla vojenská auta plná ozbrojených vojáků včetně tanků ne v jednom, ale ve dvou pruzích a jejich pásy ulamovaly obrubníky chodníků s takovou silou, že kousky kamene létaly až do výše druhého patra. Strach a nejistota ovládly město. Nedaly lidem spát. Kdo nemusel, raději nevycházel. Ani v tehdejších Potravinách v Písku nebyla situace snadná. Nikdo z řidičů v prvních dnech okupace nechtěl vyjet. Všichni se báli. Až na jednoho. Pana Františka. Otce čtyř dcer. Jezdil se starým nákladním autem značky „RN“ a měl vždycky pro strach uděláno. Sháněl se závozník. Bylo mi osmnáct a s panem Františkem jsem se dobře znal, vždyť jsem s ním jako závozník až do srpna jezdil. Ze zdravotních důvodů jsem tehdy musel přerušit studium na vysoké škole, a tak jsem šel na půl roku dělat závozníka. Na výzvu jsem reagoval okamžitě. Neváhal jsem. 23. srpna ráno jsme poprvé vyjeli. „Erena“ naložená až po plachtu těžce supěla do serpentin za Pískem. „Co vám to kouká zpod sedačky?“ ptal jsem se pana Františka. „To nic, to je jen doutnák.“ 100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS169245
„Doutnák?“ řekl jsem udiveně. „Doutnák, od dynamitu.“ „Dynamitu?“ vyvalil jsem na pana Františka oči. „Jasně, jakmile nás zastaví Rusové, tak ten doutnák zapálím, nedostanou ani pralinku,“ pravil s klidem a dal si do úst cigaretu. Krve by se byl ve mně tehdy nedořezal. Neměl jsem důvod mu nevěřit, vždyť jsem s ním jezdil řadu měsíců a moc dobře jsem věděl, že co řekne, udělá. Co jsem však mohl dělat, jeli jsme a lidé na nás čekali. Kdykoliv jsem uviděl nějakého vojáka, bylo mi nanic. V podniku ale správně předpokládali, že kdybychom vezli zboží v nákladním automobilu „V3S“, mohli bychom mít problémy. S náklaďáky „V3S“ totiž jezdila také naše Československá lidová armáda. Staré „ereny“ si naštěstí nikdo valně nevšímal. Faktem bylo, že kdyby mi byl někdo předem řekl, co mě během onoho srpnového týdne čeká, že bych asi závozníka dělat nešel. Vždyť sedět v autě s dynamitem a jet s řidičem, který je schopný čehokoli, to mohl buď blázen, nebo sebevrah. Ale mně bylo osmnáct a v osmnácti je každý tak trochu blázen. Pamatuji se, že než jsme dojeli do první vesnice a než nás přivítala vedoucí místního pohostinství, bylo mi strašně. Strach mi svazoval ruce i nohy. Její nefalšovaná radost z našeho příjezdu, její upřímná vděčnost za naši odvahu a statečnost, kterou si tehdy z nás dvou nikdo neuvědomoval, můj doslova panický strach citelně oslabila. Znal jsem ji z dřívější doby. Moc přívětivá nikdy nebyla. Co dokázal strach, co dokázala okupace? Tohle všechno jsem pochopil daleko později. Skutečností ovšem bylo, že s každou další vesnicí, do níž jsme přijeli se zbožím, mě hrůza postupně opouštěla. Druhý den jsem se dokonce do práce těšil. 101
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS169245