STRÁŽCE NOCI
97
k nosu, zase omdlí, pomyslela jsem si, ale nemìla jsem jinou možnost. Sklonila jsem se nad nìj a umývala mu zpocený oblièej a krk. Pootevøené rty mìl vysušené. Koneènì dlouho a hluboce vydechl a opìt se nadechl. Šla jsem najít ruèníky, pøinesla sklenici, podepøela mu ramena a opatrnì nalila trochu vody do úst. Polkl. Opakovala jsem to, dokud nevypil všechno. Teï nastupovalo pravé pùsobení látky. Odpovìdìl by na každou otázku. Samozøejmì mì napadlo zeptat se ho na dùvod, proè se ho tak úpornì snaží chytit, i na papíry, které úzkostlivì chrání. Ale neudìlala jsem to. Nebyla bych to udìlala, ani kdyby se na mì tak nedíval. „Ty…“ Zvuk se mu zadrhnul v hrdle. Sípavým šepotem pokraèoval: „Co chceš? Co to dìláš? Hraješ si se mnou, abys mì jim pøedhodila osobnì?“ Sáhnul po mnì, ledovými prsty mi sevøel pøedloktí a najednou mì silou, kterou jsem neèekala, strhnul k sobì. „Lízo! Proè, Lízo?“ Jeho oèi byly nìkolik centimetrù od mých. Vøelo v nich nìco, co jsem nedokázala definovat, co jsem ještì nikdy nevidìla. Nevím, jestli to byl hnìv, který se v nìm zvedl, když mne poznal. Nebo to vzniklo z toho hnìvu. Taková divná smutná vášeò. Kolem nás bylo jakési prázdno a Adrián mne nakonec objímal nejen rukama, ale celým tìlem, drtil mne v náruèí a tiskl k sobì. Tak jsi mi nakonec pøece jenom všechno øekl, Adriáne. Posbírala jsem polštáøe a pokrývky z celého bytu, nastlala je vedle nìj a pomohla mu pøekulit se na nì. Ruce mìl studené, byl bezvládný. A strašnì bledý. Lehla jsem si k nìmu a oba nás zabalila do deky. Ale musela jsem zase vstát. Nemohla jsem se dotýkat jeho tìla. Bylo to náhle jiné než pøed chvílí. Zvedal se mi žaludek. Ukázka elektronické knihy, UID: KOS169242
98
SANČA FÜLLE
Šla jsem do kuchynì a vypláchla si ústa nad výlevkou. Ovládla jsem se a opakovala si, že chlap ležící pod dekou je Adrián. Ten, který mì pøed všemi ostatními zachránil. Když jsem se vrátila do pøedpokoje, spal. Nevìdìla jsem, kdy pøijdou majitelé bytu, a musela jsem se postarat, abychom se dostali z mìsta. Podívala jsem se z okna do dvora. Bylo tam nìkolik kol, i jedno nákladní, se zadní plošinou. Jestli by se Adrián vešel do koše, kterým jsem mu podpírala nohy, mohla bych ho odvézt. Vysypala jsem prádlo. Rozhlédla jsem se po bytì, co pøidat, abych tak nápadnì nevezla jen jednu vìc. Domácí mìli v komoøe bedýnky s náøadím a košíky se zásobami. Nìkolik jsem jich vyprázdnila. Chodba byla naštìstí tichá, bydleli tady dost slušní lidé na to, aby chodili pracovat. Trnula jsem, jestli nìjaká hospodyòka, jejíž manžel má dostateènì vysoký plat na to, aby ji nechával doma, nepøeruší svoje polední døímoty a nezaène kontrolovat, jestli nevykrádají ubohé sousedy. Ještì mne èekala nejtìžší èást plánu. Musela jsem dostat Adriána dolù. Potøeboval by spát, ale nemohla jsem ho nechat. Vìdìla jsem, že riskuju, když budu zkoušet vyvézt ho teï z mìsta. Ale èekat tady se rovnalo sebevraždì. Kdybych po návratu domácích vsadila na nìjaké ozbrojené vyhrožování a nutila je, aby mi pomohli, mohli se mi rovnou vysmát a zavolat policii nebo Øád. Teroristka jsem zkrátka nebyla. Adrián se mátožnì posadil, pomáhala jsem mu vstát a vedla ho chodbou a po schodech. Byl zticha, jen tìžce dýchal. Myslela jsem, že nám to potrvá celou vìènost. Postavila jsem kolo tak, aby na nìj nebylo vidìt z oken, a zaèala skládat Adriána do koše otoèeného na bok. Jednu chvíli jsem si už zoufale pomyslela, že se do nìj nevejde, ale nakonec se mi povedlo pøitáhnout víko a zajistit ho háèkem. Díky, Adriáne, že dbáš na štíhlou linii. Ukázka elektronické knihy, UID: KOS169242
STRÁŽCE NOCI
99
Navršila jsem bedýnky a košíky kolem truhly a pøivázala je šòùrou na prádlo, kterou jsem nemilosrdnì odøízla ze stojanu na dvorku. Promiòte, tetièky, že jsem vám tady udìlala takovou spoušť. Ze všech sil jsem vlekla bicykl ven ze dvora. Podpùrná koleèka plošiny se zadrhávala. Nasedla jsem a podaøilo se mi pohnout, ale uvést ho do chodu vùbec nebylo lehké. Aby èert vzal tyhle vehikly. Ale radìji až budeme v bezpeèí. Teï mi nezbývalo nic jiného, než vydržet, trpìlivì šlapat do pedálù a doufat, že mì Øád zburcovaný ke hledání Adriána neodhalí. Pøedpokládají, že leží nìkde v okolí. Vìdí, že jsem s ním. Proè já husa neposlechla a neèekala za rohem? Taky musím u všeho být! Stáhla jsem si do oèí slamìný klobouèek proti slunci, který jsem ukradla mìštce, co nás netušíc a nedobrovolnì spasila, povytáhla si její sukni nad kolena a zamíøila na východ. O pár ulic dál jsem minula dvì mnišky, nesly plaketu nadace na léèbu leukémie a kasièku na vybírání pøíspìvkù. Systematické prohledávání vrcholilo. Sama jsem docela dobøe nechápala, jak se mi podaøilo utéct. Trvalo snad pùl dne, než jsem se dostala k motorce skryté ve zboøeném osamoceném domì. Byla jsem vyprahlá žízní, nemìla jsem však co pít. Tornu s jídlem a vodou jsem ztratila, když jsme s Adriánem utíkali jako o život, a v cizím bytì jsem narychlo nenašla žádnou láhev. Sundala jsem víko koše. Adrián, zkroucený vevnitø, spal. Zaèala jsem ho opìt budit. Protíral si oèi, sedl si na okraj plošiny a díval se na mì. „Lízo.“ Stála jsem nehybnì proti nìmu. „Lízo,“ zopakoval. Natáhl ruku gestem, které jsem už jednou dávno vidìla, øíkalo, pojï sem. Nepohnula jsem se. Spustil paži a zahledìl se do zemì. Vytáhla jsem motorku ze sutin, Adrián mi unavenì poUkázka elektronické knihy, UID: KOS169242