nutně předem či až na základě zkušenosti s okolím. Počítat s vlastní smrtí nikoliv jen na základě pravděpodobnosti vyplývající z případů podobných, nýbrž zcela jistě, totiž předpokládá schopnost získat takto bezpečné poznání něčeho vůbec318. Východiskem nechť jsou pojmy; pojmy se obvykle a odedávna ztotožňují se jmény a má se za to, že se k nim dospívá dalším zpřesněním toho, čeho se týkají. Do jmenné podoby se pak již od Aristotela převádějí v logice běžné věty se slovesem coby jejich jádrem. Avšak toto je zavádějící. Ukazuje se totiž, že je třeba dělat přesný opak toho: poněvadž sloveso je základem každé věty a poněvadž jen větě lze přičíst pravdu či její opak, zbývá leda vytvářet pojmy na základě sloves s tím, že určitá slovesa zvláštního rázu, totiž slovesa pomocná (‚být‘ a případně i ‚mít‘) čili spony, zbavené veškerého obsahu a takto prázdné, nesou v jazyce zvláštní funkci spočívající v jejich vazbě na jména podstatná či přídavná. Vyjádřeno jinak, až výraz ‚být trojúhelník‘ či ‚mít rychlost‘ a nikoliv jen výraz ‚trojúhelník‘ či ‚rychlost‘ je třeba pokládat za základ pojmu; pojmy se tudíž tvoří díky slovesům s tím, že u některých z nich, totiž u těch, jež vyjadřují spíše stav, se vyčlenilo cosi všem společného (‚být‘ a případně i ‚mít‘) v podobě spony, zatímco u jiných, plnovýznamových, tomu tak nebylo319. Vlastní tvorba pojmů pak spočívá v tom, že každé sloveso vyjadřující určitou představu se vybaví trsem rozmanitých soudů v podobě vět tak, aby mezi tím, co zachycuje sloveso dané a kterékoliv jiné, vedla ostrá hranice. Díky takto vymezenému pojmu lze pak kdykoliv (přesněji po projití všech soudů vážících se k němu) zase mínit či žádat totéž čili mít prožitek (fainomenon) s prožitkem (fainomenon) dřívějším úplně shodný. Ovšem takto vykreslené pojmy nabývají nutně trojí podoby, poněvadž předchozí rozbor ukázal nutnost počítat se třemi druhy fakticity; fakticita reálná, normativní a dignitivní jsou totiž různé a nelze je potud, pokud se k nim s pojmy přistupuje, zahrnout pod pojem jediný (jde o to, že ono rozdělení bylo provedeno jen díky pojmům a že se tudíž bez pojmů vytratí). Důsledkem této okolnosti je pak to, že se nabízejí tři skupiny prožitků (fainomena) a že tyto skupiny prožitků (fainomena) vlastně nemají nic společného (společné mají snad jen to, že jsou všechny předmětného rázu). Zdá se být tudíž nasnadě sledovat ony tři okruhy prožitků (fainomena) odděleně, přičemž je třeba pokusit se najít u každé z těchto tříd prožitků 318 319
Podrobně výše § 5 (Rozvržení postupu). V moderní logice budované na funkci lze totéž vyjádřit tak, že jméno se sponou je jednomístný predikát a proti tomu predikáty vícemístnými jsou slovesa plnovýznamová. Srov.: Frege (1879−1892) pp 21−41.
97 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS169234
(fainomena) pro ně charakteristické vlastnosti toho rázu, že díky nim se otázka klade nutně a stále. Takto trvale přítomná otázka totiž prolamuje hradby ‚subjektivních‘ vzdušných zámků a alespoň částečně proniká k ‚objektivnímu‘ základu čili fakticitě v její nahotě. Tudíž: lze takovou cestu k fakticitě zaručit pro každý případ? Dospět k oněm zárukám lze jen tak, že se pečlivě rozebere každá z oněch třech intencí a že se najde zdroj jejího přesahu, přičemž jeho pozadí tkví v tom, že intence je souběžně vždycky dvojí. 1. Amfibolie Po provedení první epoché získáme ryzí noema čili původní prožitek (fainomenon) zbavený úvah o tom, zda se něčeho týká či nikoliv. Nyní je třeba se ptát po povaze onoho prožitku (fainomenon) či přesněji, po rozdílu mezi takto pročištěnou představou a představou původní v její naivní podobě. Jde vlastně o onen dávný test každé naší zkušenosti snažící se určit, kdy ta která zkušenost je pouhým sněním a kdy již nikoliv. Tudíž: čím se liší snění ve spánku od ponětí o něčem hmatatelném?320 Zde se nabízí docela prosté řešení: když se probouzíme a necháme onu podivnou podívanou ze spánku doběhnout, vytane nám jeden zvláštní rys našich prožitků (fainomena) spočívající v tom, že postrádají spojitost. Obvykle totiž prožitky (fainomena) následují po sobě ve skocích a případně se některý z nich postaví ‚napříč‘ či ‚kolmo‘ k těm zbývajícím. Postupně s přechodem k bdění se pak tato roztříštěnost vytrácí a jednotlivé prožitky (fainomena) na sebe již těsně navazují. Naproti tomu při upadání do spánk potud, pokud není příliš rychlé, lze postřehnout cosi podobného, avšak v opačném pořadí: dochází k tomu, že se plynulý tok prožitků (fainomena) trhá a jednotlivé ‚skici‘ se seskupují náhodným způsobem. Ovšem zpřeházení oněch ‚skic‘ není rysem pouze oslabené vigility po proběhlém spánku či před jeho příchodem; dochází k němu totiž též při každém duševním výkonu spočívajícím v myšlení něčeho, což je bez zpřetrhání plynulosti zcela vyloučeno. Předpokladem myšlení je přece to, že se postihnou i hodně vzdálené souvislosti na úkor souvislostí bezprostředních. Zbývá tudíž jen proniknout k povaze onoho propojení dílčích prožitků (fainomena) mezi sebou. Takto svázané prožitky (fainomena) jsou pro nás dokladem toho, že náš obraz fakticity se fakticity samotné určitým způsobem dotýká (pochopitelně i v tomto případě se lze mýlit, avšak máme za 320
Srov.: Descartes (1641) pp 24 (meditace první).
98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS169234
to, že naše zkušenost je zkušeností s něčím mimo nás). Ono svázání jednotlivých částí zkušenosti do zkušenosti celkové ovšem není nic jiného než čas321; čas je tudíž tím, co nás vytrhuje z našeho snění a co našim prožitkům (fainomena) propůjčuje hmotnou podobu322. Avšak v čem ona vazba mezi prožitky (fainomena) tkví? Jde o to, že čas přímo myslet nelze: každý pokus myslet ho nutně troskotá na tom, že je třeba ho převést do prostorové podoby, čímž ovšem již přestává být tím, čím je323. Ony prostorové představy času jsou pak dvojí povahy: zatímco některé následují po sobě, jiné je protínají napříč a dávají jim společného jmenovatele. Kdybychom dbali pouze na ony prožitky (fainomena) průřezové, zachytili bychom sice kromě prožitků (fainomena) nynějších i ty dřívější, avšak všechny by byly bez rozdílu přítomné ve stejné chvíli a v tom případě by naše zkušenost byla naprosto strnulá. Naproti tomu v případě zkušenosti sestávající z prožitků (fainomenon) následujících jeden po druhém s tím, že každý další prožitek (fainomenon) svého předchůdce vytlačí pryč, by přítomnost též ztuhla. Zbývá tudíž jediné řešení: onen sukcesivní i perpendikulární prožitek (fainomenon) máme ve stejné chvíli324. Avšak z toho vyplývá přímo, že máme stále prožitek (fainomena) dvojí. Toto lze připustit jen potud, pokud počítáme s dvojí intencí působící zároveň325, přičemž zde se každá intence vztahuje k některému z obou druhů prožitku (fainomenon) a tím mezi nimi udržuje pevnou vazbu. Jinak vyjádřeno, zatímco jedna z nich dosavadní prožitek (fainomenon) stále rozšiřuje tím, že k němu přidává všechny prožitky (fainomena) další, ta druhá minulé prožitky (fainomena) nahrazuje čerstvými. Jde tudíž vždycky vlastně o dvojí přítomnost: přítomnost ‚krátkou‘ a ‚dlouhou‘ se zachovanou vzájemnou vazbou mezi nimi (mimo jiné i z tohoto důvodů je tak těžké stanovit pro ‚nyní‘ dobu jeho trvání), když to, zda ono ‚nyní‘ má ‚dlouhé‘ či 321
322
323
324
325
Zde je třeba uvést, že výraz čas má řadu významů a že toto je jen jeden z nich; jiné je pojetí času ve fyzice a jiné zase při výkladu dějin. Zde se uvažuje čas pregnantně zachycený Henri Bergsonem coby ‚durée‘ čili trvání plynoucí v přítomnosti. Srov. např.: Bergson (1903) pp 172−220. Ono vlastně tradiční pochopení času pokládá Martin Heidegger za „vulgární“ a odmítá ho, když nabízí pojetí rozepjaté mezi budoucností a minulostí v dějinném rozvrhu. Srov.: Heidegger (1927) pp 15−19 (§ 5). Z této pozice lze kritizovat i Martina Heideggera: Heideggerovy ‚dějinné‘ úvahy o tom, co je „před“ či „za“ námi jsou totiž již ve vleku prostorového výkladu. Srov.: Bergson (1889) pp 65−111. Na Henri Bergsona navázal Eugen Minkovwski; Minkowski ovšem vyjádřil závěry svého učitele přesnějším způsobem. Srov.: Minkowski (1933) pp 32−41. Podrobně výše § 12 (Důsledky, a/ Intentio duplex).
99 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS169234