aby se o ni někdo trochu staral, že by v ní mohla tikat časovaná bomba a ta by mohla každou chvíli vybuchnout. „Je to rakovina?“ zašeptal Scott. „Ne tak docela,“ řekla Christina a zadívala se na ruce sepjaté v klíně. „Je to takový… bujení. Doktor tvrdí, že mi ho může vyndat a ono se to už nikdy nevrátí. Ale znáš mámu, tomu by ona nikdy neuvěřila.“ Oba se pohodlně opřeli a jejich rozhovor potáhla slupka úzkosti, která nepropouštěla slova. Tahle čekárna se nepodobala žádné lékařské čekárně, ve které kdy Scott seděl; byl tu koberec se vzorem a recepční měla tmavě rudé nehty. Zavolala komusi, kdo byl podle všeho její kamarád; mluvila jakoby šifrovaně a říkala „Ježíši“ a ještě horší věci, byť tlumeně. Christina se na něj divně dívala, jako by chtěla, aby něco udělal, ale pak co chvíli zkřížila ruce na prsou a odfrkla si jako vždycky, když ji něčím štval. Scott zvedl magazín, který se s několika dalšími povaloval na prázdném sedadle. Byl to jeden z těch ženských časopisů o pleťovém mléku, rtěnkách a píchání. Prolistoval jím, jestli někde třeba nenarazí na stydké ochlupení, ale všechno to bylo schované pod plážovými ručníky, mycími houbami a velkým nóbl písmem. Našlo se tam pár bradavek, pár jich dokonce vyloženě trčelo, jenže on se tím nějak moc nedokázal nadchnout. Možná už je na to moc starý: teď byl připravený na to, co má v kalhotách. A navíc, kdyby ho recepční přistihla při tom, jak se snaží vytrhnout stránku z jejich časopisu, umřel by hanbou. Po pár dalších minutách si Christinu zavolal hluboký mužský hlas za dveřmi. Výraz na její tváři, když vstávala, byl prostě hrozný, asi jako ve filmových hororech, když se lidé usmívají a tvrdí, že jim nic není, ale ve skutečnosti se v nich pod kůží skrývá vetřelec. „Počkáš na mě, že jo?“ poprosila ho. Přirozeně na ni počkal.
96 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS169227
Byla pryč tak půl hodiny. V čekárně zavládlo mrtvolné ticho, protože recepční došly kamarádky, kterým by mohla zavolat. Scott si přečetl všechny ženské časopisy; tedy alespoň útržkovitě. Kim Basingerová, už dávno ne blbá blondýna, po třicítce vyspěla a muži se za ní stále otáčejí. Aramis zažehne plamen vášně. Rod Stewart ujišťuje, že svůj banán už do mísy na ovoce nikdy nestrčí. Camille Pagliová posměvačně tvrdí, že většina mužů ani netuší, co to znamená „cunnilingus“. Scott si vryl do paměti, že se na to bude muset po návratu domů podívat. Konečně Christina vyšla z ordinace. Vypadala stejně jako předtím, zcela oblečená, neměla na sobě žádný bílý operační plášť a Scott neviděl ani žádné obvazy. Všiml si jedině toho, že teď dělá hodně opatrné malé krůčky, jako by kráčela mezi vejci. „Pojďme,“ řekla chraplavě. Venku na ulici pár minut šla vedle něj a pak musela zastavit a opřít se o cihlovou zeď. „Ještě nemůžu jít domů,“ zalapala po dechu. „Musíme jít nejdřív někam jinam. Někam, kde bych si mohla lehnout.“ „Tak co kdybys zašla ke svému klukovi?“ navrhl Scott. „Tam nemůžeme.“ „Proč ne?“ „Prostě nemůžeme a hotovo.“ Rozplakala se. Sestřina bolest Scotta dojala a vystrašila, vůbec se nepodobala jejím záchvatům vzteku, na které byl z domova zvyklý, když se s mámou hádaly, co Christina smí a nesmí dělat. Překvapilo ho i to, jak o nich dvou mluví v množném čísle – to předtím ještě nikdy neudělala. Vždy byl její komplic, záminka, nástroj, s jehož pomocí se vystřelila daleko do společnosti někoho jiného. Nevzdal se bez boje; odmítl nechat se odložit v zoo či v kině, odmítl jí prozradit, v jakých obchodech bude, zatímco ona bude dělat, „co chce“; požadoval dvě libry místo jedné. Jak se teď ale sesula na
97 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS169227
zeď, vypadala křehká a malinká, úplně se v tom velkém bílém svetru ztrácela. Odkašlal si a pokusil se jí vyjít vstříc: „Co kdybychom šli do kina?“ Zasmála se a z bledého nosu se jí rozprskly kapičky čisté, nevinné nudle. Utřela si to do rukávu a zavrtěla hlavou. „Nemůžu se posadit na tvrdé sedadlo,“ vysvětlila mu unaveně. „Potřebuju si lehnout.“ „Co takhle pikniková zóna v zoo?“ „Někam do tepla a pohodlí, ty blbče.“ Vzala ho do galerie výtvarného umění, kde ještě ani jeden z nich předtím nebyl. Máma Richieho Fullera tam pracovala jako šatnářka. „Tu bundu si nech v šatně,“ nakázala mu Christina, ale on odmítl. Časopis v jeho kalhotách byl už teď docela zprohýbaný, zvláčnělý teplem a pohybem, a on se bál, že kdyby si bundu sundal, lidi by si všimli, jak mu vystupuje přes fotbalové tričko. Christina na něj upřela prosebný pohled, ale on jí v tom nemohl pomoct a ona mu to vyčetla ze tváře. Místo toho zašla za paní Fullerovou, pozdravila ji a pětačtyřicet sekund s ní bodře rozprávěla. Když se ale Christina zase připojila ke Scottovi, byla bílá jako mramorové sochy hlídající vchod do Devatenáctého století. „Vezmi mě za ruku,“ zašeptala úzkostně. „Všechno černá…“ Vyděšený Scott zaváhal. Nebyl dost velký ani silný, aby sestru chytil, kdyby spadla, a nechtěl, aby omdlela a zhroutila se mu k nohám a aby se kolem shlukla horda lidí, kteří mu budou klást otázky. „Vezmi mě někam, Scotte, do prdele práce!“ Popadl ji za studenou a vlhkou ruku a zavedl ji do Devatenáctého století, kde uprostřed síně stála čalouněná lavička. Posadil se na okraj a navedl Christinu, která se složila na její zbytek; se zasténáním se ho chytla kolem pasu. Jak-
98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS169227