Životní svět HUDLIČKA / PROŽÍVÁNÍ – ZKUŠENOST – ŽIVOTNÍ SVĚT
výše věnovali celou kapitolu II.3 a i dále v textu jsme učinili mnoho poznámek týkajících se běhu životního času. Shrňme nyní čtyři základní charakteristiky tohoto času: 1. Životní čas není jeden, ale trojí – minulý, přítomný a budoucí. Všechny tyto tři dimenze, ač různé, jsou vzájemně provázané, jak jsme o tom mluvili výše, a zjevují se v „rozepsaném“ příběhu našeho života. 2. Životní čas je charakterizován nejen kvantitativně, ale především kvalitativně. O tom jsme mluvili v kapitole II.3, ale také v souvislosti s jednotlivými zážitky (kapitola IV.1). 3. Životní čas je konečný, má svůj počátek (byť mlhavý a nejasný) a svůj konec, který leží vždy před námi. 4. Vzhledem k tomu, že jsme součástí lidského společenství, stává se běh času našeho životního světa součástí běhu dějinného času celého společenství.
97
V této kapitole se chceme zaměřit především na třetí a čtvrtý bod výše uvedeného výčtu, protože prvním dvěma jsme se již věnovali. Nejdříve se soustřeďme na otázku lidské konečnosti. Ta bývá obvykle spojována se smrtí. Druhý konec lidského života, tedy jeho počátek, bývá často přehlížen. Tyto dvě meze spolu souvisí. Podobně, jako je nejistý okamžik jisté smrti ležící před námi, je nám v mlhách zahalen počátek naší subjektivity. Nejde teď o naše fyzické zrození, které lze poměrně přesně určit v proudu historického času, ale o duševní zrození, smíme-li to tak nazvat. Naše probouzení se k subjektivní existenci bylo procesem, ovšem v zása-
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS169212
HUDLIČKA / PROŽÍVÁNÍ – ZKUŠENOST – ŽIVOTNÍ SVĚT
Prožívání – Zkušenost – Životní svět
98
dě bylo tím procesem, jehož pokračováním jsme i my dnes. V jeho průběhu se však postupně rodila nová struktura, která se sebou přinesla novou formu strukturace – vědomí. Právě tato provázanost (proces vytváří strukturu, struktura formuje proces) je zodpovědná za to, že zrození vědomí není otázkou nějakého přesně vymezitelného okamžiku, ale postupného vynořování se. Druhým pólem našeho života je smrt. Smrt je jedním z témat, kolem kterých se točí lidské myšlení odnepaměti. Je hlavním tématem jednoho z nejstarších literárních děl – Eposu o Gilgamešovi. Gilgameš běduje nad svým mrtvým přítelem Enkiduem a říká: „Bolest vstoupila do mého srdce, mám strach ze smrti.“ (Podle Chorona, 1969, str. 13.) Celý jeho příběh se pak odvíjí od nenaplněné touhy získat nesmrtelnost. Člověka netrápí to, že se jednoho dne zrodil, ale to, že jednoho dne musí zemřít. Schopenhauer označil smrt za „múzu a inspirujícího ducha“ filosofie (tamtéž, str. 7). Otázka smrti je spojena s lidskou individualitou. Tak jak člověk začíná chápat sám sebe jako individuum (ať už v průběhu fylogeneze, nebo ontogeneze), vynořuje se před ním otázka jeho vlastní konečnosti. Proto je obzvláště problematická v naší individualistické kultuře. Pokud si člověk svoji smrtelnost připustí a neschovává se před ní až do okamžiku, kdy si jej sama najde, stojí před ním nelehký úkol – dát svému životu smysl jakožto konečnému. Právě tudy se dostává do životního světa transcendentální rozměr – konečné bytí nemůže hledat svůj smysl samo v sobě. Krásně to vyjádřil bývalý
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS169212
Životní svět HUDLIČKA / PROŽÍVÁNÍ – ZKUŠENOST – ŽIVOTNÍ SVĚT
francouzský prezident Franćois Mitterrand v předmluvě ke knize psychoterapeutky a své přítelkyně Marie de Hennezel: „Ve chvíli největší osamocenosti, kdy utrmácené tělo je na cestě k nekonečnu, nastává jiné měření času. V průběhu několika dní, za přispění a přítomnosti osoby, která pomůže, aby beznaděj a bolest byly vysloveny, nemocní berou svůj život do svých rukou, přisvojují si ho, odhalují jeho pravdu. Objevují svobodu přihlásit se sám k sobě. Ve chvíli, kdy vše končí, jako by se všechno konečně dostávalo ze změti trápení a iluzí, které zabraňují, aby si člověk patřil. Tajemství existence a smrti není vůbec objasněno, ale je plně prožíváno. [Zdůraznil PH.] Toto je možná nejkrásnější poučení z knihy: smrt může způsobit, že bytost se stane tím, čím byla povolána se stát, může být v plném smyslu slova naplněním.“ (Mitterrand, 1997, str. 6.) A tak se může stát smrt darem, nikoliv darem ve smyslu vysvobození, ale darem jakožto naplněním, nejzazší možností, jak o ní mluví Heidegger. Lidské bytí je bytím k smrti a životní svět musí být rámcem pro smysluplné uchopení takového bytí.48 Existují pouze dvě jiné alternativy, ale ani jedna z nich není trvale udržitelná: pštrosí taktika popírání smrtelnosti, jenže ať se před ní skrýváme jakkoli, smrt si nás nakonec najde, ať už v podobě smrti někoho blízkého, nebo blížící se smrti naší vlastní; druhou variantou je zpříma hledět do očí nesmyslnosti lidské existence, avšak v takovém světě nemohou lidé trvale pobývat. Obraťme se na chvíli k problematice souvislosti času jedince a času společenství. Na úvod si připomeň-
99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS169212