ŠŤASTNÁ PAVLÍNA
Už je sotva slyším, tak jako kola se vzdaluje i bouřka, než se uhladí do pianissima, než z teplého hnízda vyletí pták, aby se se mnou rozdělil o zážitek, který by se mohl jmenovat psí. A protože vzpomínky jsou beze jména a přichází jen tak, ocitám se s Pavlínou v prázdné kavárně, vybíráme si pěkné místo, abychom viděly dobře na naše setkání, na naše vyprávění. Probraly jsme všechno, od osudů vlastních prožitých, literárních, napsaných i zfilmovaných, příběhy lidí skutečných i vymyšlených, pochválily jsme si svetry i kostým a účes. Před námi je vypitá káva, vrchní se uklání a smete neviditelné smítko, hledáme lístek od šatny. − jo, a ráno jdeme s Josefem na trh − Můj lístek od šatny má číslo třináct. Chci říct, že − − zbyla nám dvě štěňata, tak je jdeme udat − Osudy lidí vymyšlených, literárních i skutečných ztrácejí svou důležitost, v mém sluchu zakraluje výraz štěně − pes. Dívám se na Pavlínu a kymácím se v základech jako stará věž. − Ale Pavlíno, komu je prodáš − jak víš, že ty lidi − − Neblázni, to už je mi jedno, kdo si je vezme, třeba za dvacku nebo zadarmo, no bóže − 97
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS169202
Pavlíniny oči zasvítily jako po činzánu, odčítám činzáno z pohoršených panenek a dívám se znova jako poprvé, jako na začátku, na tuhle Pavlínu, tak vnímavou, tak citlivou, tak účastnou i se smyšlenými osudy vymyšlených literárních psů − Je příští deštivý den, je příští studené ráno. Pár desítek metrů vzdušnou čarou ode mne je mokrý trh s květinami, domácím chlebem a drobným zvířectvem. Ve studené tašce na zemi mezi lhostejnýma nohama se k sobě krčí dvě teplé hlavy za dvacku. Až se rozloučí, bude němá psí zima každé z nich, bude je krutě zábst bezmocná štěněcí žalost, kterou jarmareční nohy neuslyší. Zbytečně budou žalovat zvířecímu nebi, jako já, jako já, jako já − Šťastná Pavlína.
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS169202
LÁSKA POD PSA
Telefon, který zazvonil po desáté večer, byl od něho. Znávala jsem i jiná zvonění a cinkání, ale tenhle sladký večerní tón dokázala zhudebnit jen jeho ruka. Smetla jsem z klína dvě rezavá klubka, nerozsvítila v předsíni, hmátla po paměti po telefonním sluchátku a řekla ANO − Chtěla jsem vyslovit slovo docela jiné, aby odpovídalo všemu, co telefon řekne. Aby se popěvek po nočních drátech v noční předsíni vznesl do omamného vysoka, kde se octnu, kde se octneme zase spolu s mladými prsty na telefonním sluchátku. Křestní jméno, kterým jsem ho nikdy nepojmenovala, zaznělo temně temnou chodbičkou. Řekla jsem znovu ANO. Slovo se přilíplo na pazvuk mužského jména. A další mužské věty se za ním hrnuly, jako by chtěly polekat tmu. Byly křiklavé a hřmotné, jako když chlap boxuje s chlapem v mém cizím kvartýře. Začalo mne zábst ze všech stran. Řekla jsem zase ANO. Nemohl vidět mladou studentku, která na televizní obrazovce právě kopírovala mé vlastní včerejší vlání, mé studentské mládí s ním − Tak se měj − 99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS169202