ZAJIŠŤOVACÍ SMLOUVA S RUSKEM
i vzniku možné protiněmecké rusko-francouzské koalice. Německo se nyní netajilo svým zájmem na zachování územní integrity svého rakouského spojence, ale zároveň ujistilo Rusko, že nebude podporovat případné aktivity Vídně směrované proti sférám jeho vlivu v jihovýchodní Evropě. Lze samozřejmě poukázat na nepříliš morální charakter Zajiš´ovací smlouvy, nebo´ její ustanovení byla nejen v rozporu s Trojspolkem, ale i se Středomořskými dohodami, ale Bismarck neposuzoval mezinárodní vztahy „měřítky, která platí pro studentské souboje“, a smyslem jeho reálpolitiky bylo udržení kontinentální rovnováhy sil, a tím i – přes demonstrativní válečné výstrahy na adresu Francie – zachování evropského míru.
97
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS169167
Bismarckův pád Dne 9. března 1888 skonal v požehnaném věku jednadevadesáti let německý císař Vilém I. Jeho nástupcem se stal korunní princ Fridrich Vilém (1831–1888). Svůj mužný věk prožil v Bismarckově stínu, nebo´ kancléř liberálně orientovaného anglofilského následníka trůnu zcela vyřadil z rozhodování o státních záležitostech. Oboustrannou averzi ještě prohloubila princova ctižádostivá a s německým prostředím nepříliš srostlá manželka Viktorie, dcera stejnojmenné britské královny. Bismarck v této souvislosti s otevřeností jemu vlastní poznamenal, že „starý pán alespoň věděl, že je pod pantoflem, s jeho synem je to horší, ten o tom neví“. Fridrich Vilém ovšem v květnu 1887 onemocněl zhoubnou rakovinou hrtanu, po operaci v únoru následujícího roku zcela ztratil hlas a v okamžiku, kdy se ujímal zděděného trůnu Hohenzollernů, měl již sjednanou schůzku se smrtí. Zemřel 15. června 1888 a ještě téhož dne převzal atributy panovnické moci jeho devětadvacetiletý syn, nyní již císař Vilém II. (1859–1941). Emočně nevyrovnaný narcis se sklonem k teatrálním gestům, pohrdající občanskou společností, jehož intelektuální obzor zformovalo prostředí gardových důstojníků postupimské posádky. Bylo jen otázkou času, kdy se tento ambiciózní mladík střetne s kancléřovým odhodláním řídit i nadále státní záležitosti. První spory, které se týkaly především sociálních problémů, Bismarck ještě bagatelizoval poznámkou o císařově „dědičném sklonu k potrhlosti“ a nereagoval ani na změnu vnitropolitického klimatu, kdy 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS169167
BISMARCKŮV PÁD
ve volbách do říšského sněmu dne 20. února 1890 výrazně ztratil jeho kartel pravicových stran a naopak velký úspěch zaznamenala sociální demokracie. Napětí mezi oběma muži vyvrcholilo v polovině března ostrou hádkou o výši vojenské předlohy – císař knížeti vyčetl zaslepenost vůči „hroznému“ ruskému nebezpečí – a kancléř Viléma smrtelně urazil poznámkou, že „císařské prerogativy končí u salonu kněžny Bismarckové“. Panovník poté vyzval svého protivníka k podání demise a Bismarck této kategoricky formulované žádosti 18. března 1890 vyhověl. Odebral se na svůj severoněmecký statek ve Friedrichsruhe a až do konce svého života, dne 30. července 1898, byl nelítostným – a většinou i oprávněným – kritikem Vilémovy vnitřní a zahraniční politiky. Císař také Bismarcka nazval „vzpurným poddaným, který perfidním způsobem proti nám válčí“. Novým říšským kancléřem, pruským ministerským předsedou a ministrem zahraničí byl jmenován šedesátiletý generál hrabě Georg Leo Caprivi (1831–1899). Bismarckův nástupce se příliš nevyznal v diplomacii – podle vlastního výroku nebyl „schopen žonglovat s pěti skleněnými koulemi najednou“ –, a tak se klíčovou osobností německého ministerstva zahraničí v následujících letech stal – až do svého pádu v roce 1906 – obratný manipulátor baron Friedrich Holstein, jehož vlivu podlehl i nový státní tajemník Adolf Marschall von Bieberstein (1842–1912). Holstein byl skutečnou šedou eminencí zahraničního úřadu, která z „přítmí Wilhelmstrasse, bez jakéhokoliv kontaktu se skutečným tempem souvěkého života, určovala tahy a protitahy říšské politiky“.
99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS169167