vil). Prošel tím, čemu se říká „duchovní krize“, která může nastat po duchovním setkání a transformaci (Grof a Grof, 1989). Ego se svým významovým kontextem může být skutečně na nějakou dobu zničeno, což může vyvolat nebývalý děs. Je-li to možné, mělo by se duchovní vědomí rozvíjet postupně pod vedením a s určitou zdrženlivostí. Já musí mít čas na inkorporaci „Boží přítomnosti“ do svých struktur vědomí a významu. Náhlé zážitky připomínající psychotickou epizodu nebo stavy navozené halucinogeny jsou riskantními zkratkami a nelze je snadno začlenit do každodenní zkušenosti; dokonce mohou vyvolat nežádoucí změny v osobnosti, jako je chronická psychotická porucha. „Úzkost ze setkání s Bohem“ je zážitek intenzivní bezhraničnosti, který vychází z neasimilované zkušenosti s nekonečným Druhým. Jeho součástí bývají perzekuční pocity a ztráta self, ale souhlasím s jungiánským názorem, že taková úzkost je současně odrazem vrozené existence archetypálního Boha (či bohů/bohyní), kterého může vědomé ego integrovat pomalu a postupně. Taková „zkušenost s Božstvím“ si zaslouží být součástí našeho chápání psychologické struktury a pomáhá nám vysvětlit radikální transformaci a restrukturaci vědomí, k nimž dochází při duchovním probuzení a dalších hluboce transformujících zkušenostech. Pokud se však Bůh vyjeví systému self, který na něj není připraven, může jeho drtivá síla rozbít významový kontext ega a vyvolat silnou úzkost, jež se může mísit s pocity studu, viny a dalšími pocity, které ego dezintegrují. Závěrem můžeme říci, že britská nezávislá škola studia self a jeho akutní zranitelnosti v kontextu mezilidských vztahů doplnila pojetí internalizovaných objektních vztahů Melanie Kleinové. V díle Heinze Kohuta (Strozier, 2001), rakouského rodáka a psychoanalytika, který žil a pracoval v Chicagu, psychologie self vyvinula kompletní referenční rámec pro teorii i praxi. Kohut za základní jednotku psychologie člověka považoval subjektivní self, a ne „vnitřní objekt“, jak tvrdila Kleinová, a zdůrazňoval náchylnost self k tomu, co nazýval „narcistickým zraněním“, bolestí či opovržením, které člověk cítí, je-li zostuzen či odmítnut. Mitchell (1988), Storolow a kol. (1994) a další zdůrazňovali spojitost takové náchylnosti s intersubjektivním a vztahovým základem. 97
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS169135
Z hlediska duchovně založené psychologie nyní pojednám o závěrech psychologie self a příbuzných směrů, jejichž formulace zapadá do teorie objektních vztahů stejně jako do nenáboženského humanistického a přírodně vědeckého kontextu. Závěrečná poznámka: 1 Popis duševního stavu malých dětí nemůže být pochopitelně nikdy ověřen slovní výpovědí. Proto jsou ve skutečnosti epické archetypální „mýty“ o našem původu využívány psychoanalytiky a těmi, kteří studují lidskou povahu, v metaforickém, a ne v doslovném významu k pochopení pozdější zkušenosti již mluvícího dítěte a dospělého. Naopak některé zkušenosti dospělých umožňují vyvození závěrů o vnitřním světě nemluvněte.
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS169135
K A P I TO L A S E D M Á
S E L F V E V Z TA H U
Zranitelnost a vzájemnost j a ko b r á n y k u z d r a v e n í Teorie objektních vztahů vždy postulovala komplementární „psychologii self“, ale self vnímala především jako skladiště „objektů“ (reprezentací významných druhých osob a identifikací s nimi), tedy ne jako entitu, která má vlastní dimenze a dynamiku. Navíc když britská teorie objektních vztahů zdůrazňovala interpersonální vztahy, zanedbávala reciproční vzájemnost interakcí – například vliv dítěte na rodiče a vliv zkušenosti terapeutova self na self pacientovo. Příchodem britské teorie objektních vztahů do Spojených států se „self ve vztahu“ dostalo větší pozornosti, což vedlo k chápání vztahů jako dvousměrných cest vzájemného ovlivňování. Protože v následující kapitole budu podrobněji hovořit o svém hlavním paradigmatickém konceptu psychospirituálního self, je na tomto místě důležité připomenout, čím psychologie self, intersubjektivita a vztahová psychologie přispěly k porozumění self a jak mohou prohloubit naše chápání lidské spirituality.
Kohutova psychologie self Heinz Kohut (1971, 1977) byl prvním psychoanalytikem, který považoval narcismus, vrozené zabývání se svým self a lásku k němu, za vpravdě vývojový proces. Freud, Kleinová a teoretici britské školy objektních vztahů považovali narcismus za normální osobnostní rys, avšak s tím předpokladem, že taková sebeláska se v normálním vývoji transformuje do náklonnosti, společenského a altruistického zájmu o ostatní. Pro99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS169135