Fenomenologie a daseinsanalytická perspektiva
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS169113
Léčebná metoda v Daseins-analýze, rozhovor Jiří Růžička Úvod Každá psychoterapeutická škola má svoje bazální léčebné metody. Daseinsanalýza (DA) považuje za stěžejní následující metody: rozumějící rozhovor, výklad snů, volnou imaginaci a práci s psychoterapeutickým společenstvím (skupinou, komunitou). Psychoterapie rodiny podle DA je na počátku. V našem pojednání se budeme věnovat rozumějícímu rozhovoru, který je východiskem pro metody ostatní. Pokaždé když je řeč o daseinsanalýze, tak se v duchu zapřísahám, že ušetřím posluchače i sebe často příliš složitého uvádění k ní. Věřte mi, že to moc nejde. Je třeba předložit několik argumentů a tvrzení.
Fenomenologie, vědecká metoda a daseinsanalytické souvislosti Daseinsanalýza považuje současné psychoterapeutické směry za odvozené z metodologie přírodních věd a tudíž za zredukované a redukci provádějící. Jejich pojetí jsoucna vychází z předpokladu jeho měřitelnosti, neboť každá věc, res extensa, má nějaký rozměr. Určující vlastnost věci, totiž předmětná měřitelnost, založila přírodovědecky definovaný svět včetně člověka a jeho bytí. Všechny objekty určené svojí rozlehlostí jsou fyzis, a to nezávisle na tom, zda jsou věcmi živými nebo neživými. Pokud se ovšem přírodovědné myšlení pokouší živé bytosti a také člověka jakkoli s ohledem na jeho jedinečnost a zvláštnost vyměřit objektivně, pak se dostává na pole redukce, která o jedinečném neřekne nic jedinečného, neboť vše je metodou sjednoceno. Další redukcí je čas. Pro přírodní vědu jsou prostor i čas homogenní abstrakce, které umožňují zavedení dalšího přírodovědeckého postulátu. Tím je kauzalita. Ta, vycházejíc z pojetí sice neustále ubíhajícího, avšak ve svých intervalech naprosto stejného času, zakládá vědecké zkoumání nejvyšší abstrakce, a tím je experiment. Vědecká metoda (stejně tak jako věda o ní) stojí a padá s podmínkou opakovatelnosti experimentálního postupu. Dvakrát se však v případě přirozeného života vstoupit do téže řeky nedá. Náš čas je vždy nový, původní a neopakovatelný.
98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS169113
Fenomenologie otevřela problém času radikálně. Věda zná pouze čas jdoucí od právě měřeného intervalu k intervalu dalšímu. Pohyb času je konstantní, od minulosti stále dopředu. Lidský pobyt je ovšem a především rozvržen neustále do tří směrů, bývalosti, přítomnosti a k budoucímu. Takto zároveň, ve vrženosti, rozvrhování a bytím v předstihu žijeme integrálně čas neustále. Jakmile čas homogenních intervalů určuje povahu věci, která má jinak svoje vlastní, o sobě přítomné jsoucno, přestává být sama sebou a stává se anonymním předmětem. Nikoli tedy jsoucnem o sobě jsoucím v bezprostředním významu, jak se nám svět objevuje ve vztahu, ale jako věcí abstraktně myšlenou, virtuální, skutečností zobrazenou. Svět již zde není rovnou, bezprostředně a cele, ale jen jako jeho myšlená reprezentace. Tímto krokem dochází k tomu, co daseinsanalýza pociťuje jako nejzávažnější a nejcitlivější problém psychoterapie, totiž k oddělení subjektu od jiného subjektu již na počátku jakéhokoli konkrétního vztahu, k oddělení apriornímu. Vztah již není stálou a nezbytnou součástí celku Já-Ty, ale je nahrazen mentální reprezentací, a tak jej lze kdykoli přerušit, změnit či kdykoli v myšlení navázat či zrušit, a to bez předcházejícího vědomí a jakékoli účasti i možnosti vlivu proti stojícího subjektu. Propast mezi subjektem a objektem je zde nezvratně a ve všech myslitelných modalitách vytvořena předem. Shora uvedenou abstrakcí je subjekt odtržen od druhého subjektu a vztah přenesen do objektového badatelského ústraní. Zkoumaný subjekt takto ztrácí svoji subjektivitu a stává se objektem. Poněvadž je metodou ego cogito res již jen myšlen, mění se ve virtuální věc, a proto např. lze vztah nazvat přenosem. Na této skutečnosti nic podstatného nemění ani pokusy o dodatečné opravy Kohuta, Kernberga či vztahově analytické snahy. Metoda totiž určuje pojetí a způsob myšlení. Proto také nemůže ani psychoanalytik zajistit skutečnou rovnost subjektů, protože ego cogitans rozvrhuje skutečnost svoji metodou předem a jednotlivé subjekty odsouvá do pozice objektu, tedy věci myšlené a vůči ego cogitans vždy odtažité. Tato nerovnost nemá nic do činění s osobními postoji, zásadami, motivacemi či hodnotami terapeuta. Nerovnost postavení, jak bylo ukázáno, je povahy ontologické, tedy týká se bytí jako takového, které předchází veškerý hovor o konkréciích. Tento poznatek se ovšem nevztahuje pouze na analytické směry, ale týká se psychoterapie obecně. Vztaženost je ovšem tím, co charakterizuje lidský život, zde-bytí, přičemž zde je myšlen svět, jak jej bezprostředně, tedy skutečně a neredukovaně, za-
99 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS169113