za božský úkol. Jenomže tato narcistická touha po absolutní kontrole a moci produkuje na druhé straně u tzv. nepřátel bezmoc; ti se snaží tím více v reaktivní hyperkompenzaci této bezmocnosti zasadit mocnému těžkou ránu atd. Podobně se snažilo náboženství projikovat zlo do pekla, do nevěřících pohanů, do lidí, kteří nežili podle tehdejších religiózních principů, což umožňovalo popustit uzdu agresi pod pláštíkem náboženské horoucnosti, spravedlivého odmítnutí určitých skupin lidí. Dokonce i generál z 2. světové války O. Breadley přirovnal USA k nukleárnímu obrovi a etickému trpaslíkovi. Zdá se – bohužel i díky Bohu – že jedinou institucí, jež se zabývá tím, co se „nevejde“ do dnešního racionálního a znivelizovaného světa, je církev (kterou suplují i psychoterapeuti) a (dobré) umění. Do těchto „kontejnerů“ odsouvá společnost své „odpadní produkty“, jako jsou neúspěchy, selhání, chvíle slabosti a krize, je zde prostor pro připuštění si studu či viny, pro pláč a úzkost. Zde se může člověk svěřit se svými strachy, klást otázky o dobrém, správném životě a jeho smyslu. Britský filozof Rorty se dokonce domnívá, že v současné době je nejaktuálnější „morální pokrok, jenž záleží v rozšiřování spolucítění“. Ale i náboženství podléhá civilizačním vlivům, a často i politickým tlakům, jak tomu bylo již u křížových výprav, upalování čarodějnic, posvěcování zbraní v nacistickém Německu či Jugoslávii; dokonce i první ponorka s jadernými zbraněmi byla pojmenována Corpus Christi. V důsledku maskulinizačního posunu v náboženství (papež je církevní otec, katolický klérus je uzavřen ženám) se otvírá na ženské straně prázdný prostor (který se někdy zaplňuje tzv. mariánským kultem). V průběhu dějin se zřejmě jednalo o rostoucí vliv racionality a práce během vývoje civilizace a ekonomiky proti orgiastické anarchii dionýských božstev, která v sobě nesou sémě rozvratu sociálního řádu. Bylo zapotřebí přetavení tohoto spíše ženského principu tajemných hloubek a emoční nespoutané životnosti do nové náboženské zkušenosti mystické povahy, odpovídající spíše mužskému principu duchovnosti, moci a vědění, navazujícímu na řeckou rozumovou tradici, na Platonovo „oko duše“, jež spojuje božské vidění s lidským; podmínkou tohoto nového mystického 97
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS169108
vytržení bylo očišťování intelektu askezí. Znamenalo to i přechod k jednomu – mužskému – Bohu a smlouvě s ním, od principu lásky (Kristus zosobňoval obojí) k principu autority a povinnosti, což zdůrazňuje zvláště přísnější židovská či protestantská etika. To vše vede k oné zmíněné ztrátě ženského, celostního principu, empatické morálky vyplývající z dialogu, k nebezpečí vítězství techné (například postmoderní účelovosti a praktičnosti) nad teorií (kontemplací, hledání příčin a zamyšlení se nad důsledky). Nebezpečí primátu racionality neušla ani psychoterapie ve formě jednoduchých příruček, manipulativních modulů a rad, jakož i ve formě nové biologizace ze strany mozkové činnosti.
4.3 LIDSKÉ POTŘEBY, VÍRA A NÁBOŽENSTVÍ Jinou strategií, jak překlenout onu závislost na milosti boží, vlastní bezmoc a ztracenost, nabízí ve svém díle již jmenovaný Erich Fromm. Vychází z toho, že se člověk vymanil nejen ze spjatosti s Bohem (i s církevním společenstvím), nýbrž i z instinktivní – tudíž determinující – nesvobodné spjatosti s přírodou již tím, že je obdařen vědomím, schopností promýšlet své činy a svobodně se rozhodovat. To je symbolizováno vyhnáním prvních lidí z ráje po pozření ovoce ze stromu poznání. Logickým následkem však je touha po znovunastolení ráje a opětného sepětí s přírodou, dosažení oceánického pocitu, který popsal Ferenczy, nirvány, rozpuštění či alespoň vydání se ve vztahu v zamilovanosti či během orgiastického aktu; náhražkou jsou samozřejmě drogy, prožitky slávy, vnoření se do hudebního zážitku, umělecké či vědecké vytržení. Je to i obdoba snad nikdy neutuchající touhy po splynutí s matkou, v jejímž lůně se člověk nemusel konfrontovat s břemenem svobody a odpovědnosti za svůj život. Odtud i podobné fantazie a přání, týkající se věčné harmonie, splynutí s absolutnem, s Bohem. Být částí celku. Útěk před pochybnostmi, existenciální nejistotou, vržeností do světa (Heidegger) vede k tendenci se
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS169108
něčeho přidržet, pokud možno pevných norem (ale i toho, co je běžné, co každý dělá, módy apod., což je jen náhražka). Takovýto orientační rámec, jenž poskytuje bezpečí a znovunastoluje jistotu, nabízí právě náboženství – a kdo se ho nedrží, bude věčně hledajícím tulákem jako Faust, anebo materialistou bez závazných etických norem chování. Náboženská etika je tudíž jednou odpovědí na odcizení, vyvržení do svobody. Pocit znovunabytí jistoty, jak si v životě vést, podporuje i kolektivní možnost, ba povinnost uctívat určitý vzor a ideál, což je opět jedna ze základních potřeb člověka, jak to vídáme i mimo církevní obřady ve formě oddanosti myšlence, ideji nebo vůdci. Potřeba společně vyjadřovat činností oddanost všemi sdíleným cílům je obsažena i v novodobých rituálech (okolo prezidentské funkce, olympiády, dokonce i v hierarchickém uspořádání vědeckého života, kde existují kardinálové a papežové, jakož i očekávané chování od kandidátů a noviců) a v kultech popových či filmových hvězd. Erich Fromm si samozřejmě položil otázku, zda lze tento problém vytrženosti člověka z přírodního či transcendentálního řádu vyřešit ryze lidským způsobem. Pakliže se Bůh (a Ježíš Kristus) stal symbolem spravedlnosti i lidské potřeby milovat, potřeby žít podle jasných zásad a zároveň mít svobodu, pakliže do něj projikujeme touhu po vedení a vědění o spravedlivém a správně prožitém životě, pak jsou tyto motivace v nás samých. Člověk se ovšem může snažit odstranit svou nejistotu i víceméně destruktivním způsobem, vynucováním harmonie, jistoty a pořádku skrze instalování dominance a závislosti, či různými způsoby více či méně zřejmé manipulace. Sociologové například zjistili, že se preference politických stran i prezidentských kandidátů zvyšují růstem popularity a nikoliv věcnými argumenty. Konstruktivní řešení za účelem znovunastolení jednoty vidí Fromm (1966) v lásce v širokém slova smyslu, ve spolupráci, v solidaritě a péči o sebe i o druhé. Zde je však možno namítnout, že nemůže být dosaženo naprosté jednoty; naprosté vcítění do světa druhého je pouze přibližné, vždy jen podle vlastních představ, vlastního chápání, na pozadí svých dosavadních zkušeností. Vždy zůstane něco nepoznaného, diference, o níž mluví filozofové Lacan, Derrida, Levinas a jiní. Obdobně 99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS169108