je sladěna s dogmaty zjevení. Tomistický psycholog si nemusí klást otázku po smyslu lidského života, protože na tu odpovídá tomistická etika, klade-li si otázku po smyslu individuálního jednání, činí totéž co klinický psycholog jiného ideového zaměření, jen k tomu přistupuje s jinou terminologickou výbavou. Ví, že rozum zaměřuje vůli k tomu, co je dobré, a ví, že to může být i subjektivně chtěné, ale eticky nepřístojné nerozumné zlo; klinický psycholog to bude vysvětlovat v termínech motivace. Z dnešního obecně psychologického hlediska se bude fungování vůle jevit v podstatě ve stejných principech, ale fenomenalisticky je struktura volního („volitivního“) aktu dnes složitější, než jak ji popisovala tomistická psychologie. Těmito úvahami jsme dospěli do konečné fáze našeho pojednání, totiž k závěru o životnosti klasické tomistické psychologie. Objektivní znaky (absence hesla tomistická psychologie i ve velkých slovnících a encyklopediích psychologie), zánik kdysi velmi aktivních center tomistické psychologie, snad jen s výjimkou Lovaně a washingtonské katolické univerzity, nedostatek, nikoli katolicky směrované, ale na klasických tomistických základech postavené literatury učebnicového i monografického druhu a dalších příznaků, zejména také vyslovené kritiky klíčových pojmů a tezí Tomášovy metafyziky, svědčí o tom, že klasická tomistická psychologie trvá již jen jako exkluzivní psychologický směr, avšak to neznamená, že se stala už jen historickým fenoménem. Každá tematizace lidské duše se musí vracet a vyrovnávat s Tomášovou metafyzikou lidské duše. Téma duše je současně neuralgický bod současné teoretické psychologie, neboť kolem pojmu duše se soustředily základní rozdíly v přístupu k předmětu psychologie. V současné empirické psychologii se příležitostně používá pojem „duševní život“, ale pojem duše je používán spíše v metaforickém významu. V těch směrech, kde je pojem duše odmítán, například v evolucionisticky orientované psychologii, se rovněž uplatňuje metafyzická pozice, byť nepřiznávaná – co jiného je Dawkinsův „sobecký gen“, než metafyzický konstrukt, stejně jako Freudovo libido nebo „pud smrti“. Pojem duše a jeho chápání byl v minulosti a je i v současnosti ústředním tématem filosofické, resp. teoretické psychologie. Existují ovšem i jiná, než jen tomistická pojetí lidské duše, od čistě popisného přístupu, jímž je míněn lidský duševní život (E. Kretschmer, 1963), který píše: „Duše je svět jako zážitek. Summa všech věcí, nahlížených z určitého hlediska“.162 Významný psychologický fenomenolog A. Pfänder (1933) vyvozuje z fenomenů duševního života koncept 162) Kretschmer E.: Medizinische Psychologie, 12. vyd. Stuttgart 1963; s. 5.
97 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS169107
duše spíše jen ve smyslu abstraktní „empirické duše“, obsahově zobecňující seberozvíjení prapudu seberealizace; Pfänderův výrok: „Smyslem prapudu lidské duše není ,Chci se stát, kým se vůbec mohu stát‘, nýbrž ,Chci zplodit to, čím již v jádru jsem‘“, poukazuje na biologicky orientovanou metapsychologii, jejímž základem je jakési nutkavé „sebeplození duše“ („Selbstauszeugung der Seele“); duše „neplodí samu sebe, nýbrž žene se („sie drängt“) samozřejmým způsobem vyplodit to, co již ve svém jádru je („was sie kaimhaft schon ist“).163 Mohli bychom pokračovat, ale chtěli jsme zde jen naznačit, že metafyzika lidské duše může mít řadu odlišných forem. Tomášova metafyzika lidské duše je ovšem velmi specifická zejména v tom, že má křesťansko-náboženský spirituální základ, který má dalekosáhlé důsledky nejen pro filosofii křesťanské etiky, ale také pro praxi, pastorální činností počínaje a psychoterapeutickou konče. Jsou to především ony tři podstatné atributy duše, které činí tuto metafyzickou psychologii tím, čím je: duchovost, nesmrtelnost a svoboda. Filosofická obhajoba těchto tří atributů je ve světě postmoderního relativismu pravd, institucionalizovaného evolucionismu a psychologie zamořené náporem neurovědy nelehká, je však stěžejním úkolem, jehož splnění či plnění je podmínkou přežívání tomistické psychologie nejen v rovině abstraktní metafyziky, ale i v rovině výše uvedené praxe. Nemůže být pochyb o tom, že pomoc s hledáním smyslu života má jiný obsah a jiné formy, jde-li o vazbu tohoto životního smyslu na tomisticky pojatou lidskou duši, než na jakýkoli jiný vztažný bod, definovaný v termínech hodnotově nezávislé psychohygieny. Je zřejmě nepochybné, jak to ukázala řada kritických přístupů k některým tezím Tomášovy metafyziky duše a metafyziky vůbec (z nichž některé zde byly naznačeny), že klasický tomismus zřejmě vyžaduje řadu filosofických korekcí a vzniká ovšem otázka, zda by takové korekce zachovaly smysluplné základy pro další vývoj metafyzické psychologie, nebo zda by tyto korekce byly tak podstatné, že klasický tomismus by byl již jen záležitostí historickou. Odpovědi na to jsou ovšem různé a nebudeme je zde uvádět a analyzovat, již jsme se vyjádřili, že klasická tomistická psychologie má trvalé metafyzické základy. Stejný stav stagnace tomistické psychologie, který je ve světě, jak jsme výše naznačili, panuje i u nás, kde tomistická metafyzická psychologie je předmětem tvrdé věcné kritiky (J. Fuchs, 1999 a další).164 Neméně 163) Pfänder A.: Die Seele des Menschen. Versuch einer verstehenden Psychologie, Halle a. S. 1933; s. 217. 164) Fuchs J.: Filosofie. 5. Problém duše, Praha 1999.
98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS169107
závažnou otázkou je integrace řady nových a zásadních empiricko-psychologických poznatků a nutnost vytvoření nového systému empirické části tomistické psychologie a přepracování její nepochybně věcně zastaralé terminologie. Nicméně přes řadu oprávněných výhrad vůči empirickému i metafyzickému systému tomistické psychologie, jak byl vytvářen na přelomu 19. a 20. století, lze říci, že Tomášem postavený metafyzický základ tomistické psychologie vytváří i s určitými kritickými výhradami a nutnostmi korekcí solidní rámec spiritualisticky pojaté filosofické psychologie. Aniž bychom se pouštěli do podrobnějšího nástinu nutných korekcí Tomášových základů metafyzické psychologie, chceme zde stručně poukázat na jeden aspekt tvořivého vývoje a tím i perspektivy tomistické psychologie. Je jím téma osoby a její vztažnosti (vztažnost jako součást substanciality lidské osoby). W. N. Clarke (2007) zdůraznil ve svém vztahovém pojetí osoby, že Tomáš toto téma „sám explicitně nerozpracoval“ a dále připomněl, že: „druhá polovina dvacátého století přinesla ohromný rozvoj promýšlení vztahových aspektů osoby – existencialisté, fenomenologové a personalisté různých škol, stejně jako psychologie a psychodiagnostika“ a dále uvedl důležitý fakt, že: „na jedné straně máme bohatou starší metafyzickou tradici osoby, která vztahový charakter osoby plně nepromyslela, a na druhé straně mladší fenomenologickou tradici, která silně rozvinula vztahový charakter osoby, ale ztratila jeho metafyzický základ. Proto je tak naléhavě potřebná tvořivá integrace těchto dvou hodnotných, ale neúplných myšlenkových proudů do filosofie osoby, která bude úplnější a přitom dobře metafyzicky založená“.165 Také P. Volek (2003)166 soudí, že Tomáš se zabýval tématem osoby „trochu staticky“ a spíše v teologickém kontextu (viz Sum. Th. I., q. 29, q. 30). V souvislosti s pojmem osoby pak vystupuje téma individuace (viz E. D. Jindráček, 2001).167 Metafyzické problémy osoby, jak vystoupily v aristotelsko-tomistické tradici pozoruhodným způsobem nastínil, analyzoval a shrnul již starší český katolický filosof J. Matocha (1924) v následujícím schématu: 168 165) Clarke W. N.: Osoba a bytí, Kostelní Vydří 2007; s. 8–10 (angl. orig. Person and Being, Milwaukee1993). 166) Volek P.: Filozófia človeka podĺa Tomáša Akvinského, Ružomberok 2003; s. 360. 167) Jindráček E. D.: Princip individuace v Tomášově traktátu De esse et essentia, in: Studia theologica, 4/2001; s. 21–35. 168) Matocha J.: Problém osoby (Filosofická úvaha), část I.: Vývoj problému osoby v dějinách filosofie, Olomouc 1924; s. 13.
99 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS169107