Běsova tvář
97
I když možná by to nebylo nejhorší, pomyslel si Anton, když scházel dolů do metra. Bylo by to východisko. Nemusel bych si hledat hotel, přespal bych na stanici a až by se vyjasnilo co a jak, pustili by mě. Chvíli váhal, ale pak vzal do ruky sluchátko v telefonní budce, která byla hned vedle divadelní pokladny, a ještě jednou zkusil zavolat Iljovi Pašinovi. Byl to jediný člověk, který mu mohl v dané situaci pomoct. Ale už několik dní nezvedal telefon. Záznamník Antonovi vždycky suše oznámil, že majitel je na služební cestě. I tentokrát si vyslechl to samé, ale když už chtěl sluchátko pověsit, najednou to v telefonu klaplo a ozval se Iljův hlas: „Slyším.“ Anton polkl a najednou nevěděl, co má říct. „Iljo?“ „Ano. Kdo volá?“ „To jsem já, Anton…“ „Gromov?! To jsem rád, že tě slyším. Serafim mi říkal, že jsi volal, ale byl jsem pryč, takže ses mi nemohl dovolat. Odkud voláš?“ „Z Tverské. Plácám se po Moskvě. Celý den.“ „Dobře. Adresu si pamatuješ? Vezmi si taxíka a přijeď. Budu na tebe čekat. Nebo tě mám vyzvednout?“ „Metrem tam budu rychleji.“ „O.K.“ Ilja se rozesmál. „Ani nevíš, jak jsem rád, že už jsi na svobodě. Makej, co ti síly stačí, strašně tě chci vidět. A mimochodem, zastav se cestou v pekárně a kup chleba, tady není nic.“ „Co? Ty ses ještě neoženil?“ „Ani náhodou. Pochop, dokud nepotkám tu jednu jedinou, za kterou bych šel na kraj světa… I když, myslím, že už jsem ji potkal… Až přijedeš, tak ti to povím.“
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS169101
98
Vasilij Golovačev
Anton s úsměvem zavěsil – cítil ohromné ulehčení. Namířil ke vchodu do metra. Známý cestovatel bydlel v Sokolnikách, na kraji Širjajevova pole. Dům, kde bydlel, stál na rohu Velké Tichonovské a Velké Širjajevské, s okny do parku. Anton v minulosti přítele mnohokrát navštívil v jeho bytě předělaném na cestovatelské muzeum a moc dobře si pamatoval, jak se do tohoto po všech stránkách příjemného zákoutí Moskvy dostane. Ilja na něj čekal na prahu, objal ho a několik vteřin mlčel. Pak se poplácali po zádech a Pašin zavedl svého přítele do bytu. Strčil Antona do koupelny, dal mu ručník a župan. Když se čistý, rozpařený a zrůžovělý Anton objevil v pokoji, Ilja už měl prostřený stůl. Velký, čtyřpokojový byt zdědil Ilja po svém otčímovi, generálovi KGB , který zemřel před deseti lety. Za ty čtyři roky, které Anton strávil v lágru se tu nic nezměnilo. Přibyly jen exponáty, které si Ilja přivezl z různých koutů světa. Všechny dostal od vůdců kmenů, prezidentů, králů těch zemí, kde Ilju brali jako čestného hosta, známého jeho riskantními expedicemi. Anton si všiml nového meče, byl to kampilan*. Také přibyly vzduchovka a soška z ebenu, představující černocha, jak škrtí hada, který se mu omotal kolem nohou. Na uvítanou vypili hlt vodky a potom si dali čínské nudle se sojovou omáčkou, které Ilja ohřál v mikrovlnce, zeleninové ragú a obložené chlebíčky s kaviárem. Pašin se nevyptával na život v lágru a Anton mu za to byl vděčný. Sám se rozhovořil o celé té neveselé historii, která skonči*kampilan – malajsko-indonézský jednobřitý meč s dlouhou zahnutou rukojetí
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS169101
Běsova tvář
99
la soudem a lágrem. Pak se rozpovídal Ilja, jemuž se chtělo hrozně moc podělit se se svými objevy a pocity. Anton s nedůvěrou vyslechl Iljovo vyprávění o výletu do vesnice Parfino a na břeh jezera Ilmeň. „Pohádky,“ zabručel, když Ilja dokončil své vyprávění. „Teď, když tu sedím doma na pohovce, ani mně se tomu nechce věřit,“ usmál se hostitel. „Ale v ložnici v polštáři ta díra pořád je, dárek od dědy Jevstigněje mám taky. Můžeš si na něj sáhnout, je na omak teplý a jakoby hedvábný, jako živé kotě.“ Anton vzal do ruky okrouhlý, bělavý kámen s otvorem uprostřed a překvapila ho jeho tíha. Oproti Iljovu tvrzení byl kámen chladný jako led a drsný. „To je divné…“ zabrumlal Ilja. Pohazoval si s ním a soustředil se na své pocity. „Mně se zdá, že je teplý a hladký. Možná, že není určený k předávání a je zaměřený jen na toho, koho chrání.“ Anton pokrčil rameny, zatím se ještě nerozhodl, co si má o Iljově vyprávění myslet. Znal však jeho střízlivý rozum a povahu odolávající jakémukoli nátlaku, takže byl nakloněný zachovat neutralitu. „Cos to říkal o ženách? Koho jsi to potkal? Jestli to tedy není tajemství… Za kým bys šel až na kraj světa?“ Ilja se rozzářil. Anton s překvapením zahlédl v přítelových očích rozpaky a nejistotu. „Už jsem ti o ní vyprávěl. Je to ta dívka z ostrova. Nebudeš mi věřit, ale zamiloval jsem se jako kluk!“ Ilja si prohrábl kštici. „Nejdřív jsem ji viděl ve snu.“ Povykládal Antonovi o svém věšteckém snu, v němž uslyšel nádherný hlas a také viděl jeho majitelku. „Pak jsem ji potkal na Nosu. Kdybys ji viděl, ztratil bys hlavu právě tak jako já.“
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS169101