Zpočátku užíval pojem archetypu u statických „motivů“, které bylo možné vyjádřit v obrazech, jindy přirovnával archetypy k nevědomí. Jung: „(…) výstupy pocházející z nevědomí mají blízko k mytickému. Na základě všech těchto znaků lze soudit, že duše se vrství do určité míry historicky, přičemž vrstva nejstarší odpovídá nevědomí.“16 Postupně Jung rozšířil definici archetypů na statické reprezentace, dynamické procesy a rovněž na psychoidní faktory. V roce 1919 Jung píše: „Ačkoli dítě nemá žádné vrozené ideje, má nicméně mimořádně vyvinutý mozek. (…) Tento mozek dědí po svých předcích; jde o úložiště psychického prožívání celého lidského pokolení. V mozku působí jak instinkty, tak praobrazy, které byly vždy základnou lidského myšlení – hotová pokladnice mytologických motivů.“17 V roce 1917 upřesnil funkci vztahu archetypu a instinktu a doplnil ji o dynamický aspekt: „(…) archetypy jsou zkrátka formy, kterých instinkty nabývají. Z živého pramene instinktu proudí vše, co je tvořivé; a proto nevědomí není pouze podmíněné historicky, nýbrž je samo zdrojem tvořivých podnětů.“18 Jung varuje před tím, aby byly archetypy chápány jako konkrétní obsahy či obrazy: „Setkávám se stále znovu s nedorozuměním, že archetypy jsou určeny obsahově, tj. že jsou jakýmsi druhem nevědomých ‚představ‘. Je proto nutno znovu zdůraznit, že archetypy nejsou určeny obsahově, nýbrž pouze formálně, a to nakonec jen velmi podmíněným způsobem. Obsahově je určen praobraz prokazatelně jen tehdy, je-li vědomý, a tudíž naplněn malatine possumus vel formas, vel species dicere, ut verbum e verbo transferre videamur. Si autem rationes eas vocemus, ab interpretandi quidem proprietate discedimus: rationes enim graece λόγοι appellantur, non ideae: sed tamen quisquis hoc vocabulo uti voluerit, re ipsa non errabit. Sunt namque Ideae principales formae quaedam vel rationes rerum, stabiles atque incommutabiles, quae ipsae formatae non sunt, ac per hoc aeternae, ac semper eodem modo se habentes, quae in divina intelligentia continentur. Et cum ipsae neque oriantur, neque intereant, secundum eas tamen formari dicitur omne quod oriri et interire potest et omne quod oritur et interit... Tanta vis in his constituitur, ut nisi iis intellectis nemo sapiens esse possit... Has autem rationes ubi arbitrandum est esse nisi in mente Creatoris? Non enim extra se quidquam positum intuebatur, ut secundum id constitueret quod constituebat: hoc namque opinari sacrilegum est..... Sed anima rationalis Deo proxima est quando pura est; eique in quantum caritate cohaeserit, in tantum ab eo lumine illo intelligibili perfusa quodam modo et illustrata, cernit non per corporeos oculos, sed per ipsius sui principale quo excellit, id est per intelligentiam suam, istas rationes, quarum visione fit beatissima. Libro de diversis quaest. 83, q. 46. 16) 1916, p. 37 17) 1919b 18) 1927
97
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS169100
teriálem vědomé zkušenosti. Jeho formu naproti tomu lze … srovnat se systémem os krystalů, který do jisté míry preformuje utváření krystalů v matečném roztoku, aniž sám má hmotnou existenci. Ta se projevuje teprve ve způsobu ukládání iontů a pak molekul. Archetyp sám o sobě je prázdný, formální prvek, který je jen jakási facultas praeformandi, jakási a priori daná možnost formy představy. Nedědí se představy, nýbrž formy, které v tomto ohledu přesně odpovídají rovněž formálně určeným instinktům. Právě tak málo jako existence archetypů o sobě se dá též dokázat existence instinktů, pokud se tyto instinkty neprojeví in concreto.“19 Nebo jinde: „Archetypy jsou ony faktory a motivy, které řadí psychické elementy do určitých obrazů. Existují ,předvědomě‘ a tvoří nejvlastnější strukturu lidské duše jako takové. Je možné je přirovnat k nenázorné, potenciální existenci krystalové mřížky v mateřském roztoku. Obsahy kolektivního nevědomí jsou tak ve vědomí zastoupeny jako typické sklony a způsoby vnímání a chápání. Jedinec je zpravidla pojímá jako závislé na objektu, a to v podstatě nesprávně, neboť pocházejí z nevědomí a působením objektů jsou jen vybavovány.“20 Archetypy jsou tak živými orgány duše: „Nástroji, které jsou přítomné v každé psýché, jsou nevědomé, přesto však jde o aktivní a živé dispozice, (…) které vykonávají a neustále ovlivňují naše myšlení, pocity a konání“.21 Archetypy jsou „systémy připravenosti konat a současně obrazy a emoce,“ píše Jung v roce 1931. Jungovy archetypy jsou též jistým druhem Kantových kategorií, neomezující se na poznávání, ale zahrnující také city (emoce). V této době Jung zdůrazňuje nejen jejich apriorní povahu, ale rovněž jejich biologický základ. Archetypy možná „(…) existují i u zvířat, neboť spočívají ve zvláštnostech živého organismu jako takového.“22 Zatímco kategorie byly jen formální struktury a čisté koncepty poznávání, Jungův archetyp je „dynamismem, který dává pocítit svůj vliv v numinóznu a fascinující moci archetypálního obrazu (…) archetyp je duchovní cíl, k němuž se upíná veškerá přirozenost člověka“.23 Jung postuluje jejich numinózní povahu jako „spirituální“ funkci archetypů: „(…) když se objeví, provází je charakteristická numinózní povaha,
19) 20) 21) 22) 23)
C. G. Jung: Duše moderního člověka, Atlantis 1994. Ibid. 1938 1931, p. 69 1947, kurzíva autor.
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS169100
kterou lze jedině popsat slovem ,duchovní‘.“24 V téže eseji Jung zpochybňuje jejich ,psychickou‘ esencialitu a hovoří o archetypech jakožto o organizátorech obrazů a myšlenek, „a to je vždy nevědomý proces, který lze rozpoznat teprve zpětně. Tím, že asimilují ideační materiál, jehož původ ve fenomenálním světě nelze popřít, stávají se viditelnými a psychickými. Jsou proto zpočátku rozpoznány jako psychické entity a takto jsou také brány, stejným právem, s jakým u fyzikálních jevů bezprostředního vnímání vycházíme z euklidovského prostoru. Máme-li ovšem vysvětlit duševní jevy s minimálním stupněm jasnosti, jsme nuceni předpokládat, že archetypy musí mít i svoji nepsychickou stránku“.25 A konečně, archetyp je psychoidní; v dopise W. Paulimu píše Jung: „Svoji existenci dává najevo nejen v poloze duševní-subjektivní, ale rovněž poloze fyzické-objektivní; jinými slovy, je možné, že lze prokázat, že jde jak o psychickou vnitřní událost, tak i fyzickou vnější událost (…) fyzická a psychická matrice jsou totožné.“26
Literatura 1. Adler, G., „C. G. Jung, Letters, 1906–1950“, Princeton University Press, 1961. 2. Areopagita, Dionysios, „Listy o mystické theologii“, Praha, Oikoymenh, 2005. 3. Augustin sv., De div. quaest. 83, qu. 46; 2, M.L. 40: 30 / Peemans, V.,J.,: Synopsis Theoriae Philosophicae, Ex SS, Patribus Libro de diversis quaest. 83, q. 46. 4. Bourke, V. J., The Essential Augustine, Hackett Publishing Co., 1981. 5. Burckhardt, J., Briefe an Albert Brenner, Basel, 1918. 6. Hermetica, ed. Scott, I., s. 140/ Dionysius, On the Divine Names (pr. C. E. Rolt), s. 62, 72. 7. Irenaeus, Adversus haereses II., 7, 5. 8. Jacobi, J., Complex/Archetype/Symbol: in the Psychology of C. G. Jung, Princeton University Press, 1959. 9. Jacobi, J., Psychologie C. G. Junga , Psychoanalytické nakladatelství, 1997. 10. Jung, C. G., A Psychological Approach to the Dogma of the Trinity, Princeton University Press, New York, 1948. 11. Jung, C. G., Concerning Rebirth, in The Archetypes and the Collective Unconscious, CW 9i, Princeton University Press, 1973. 24) CW 8, par. 405 25) ibid. par. 440 26) Adler, 1961, dopis 23, říjen 1953
99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS169100