Ukázalo se, že jsem si spletl, kdo koho drží na řetízku. Chovatelé i prodavači stojící kolem se rozesmáli, pták se urazil a klovl mě dlouhým zobákem do hlavy. Pospíchal jsem pryč, protože pták se rozhněval a připravoval se k dalšímu úderu. „Tati,“ ozvala se najednou Alenka, „pojď sem. Podívej, to je zajímavé.“
Přestal jsem si prohlížet krystalové chrobáky, které jsme už dávno chtěli získat pro zoo, a obrátil jsem se k ní. Alenka stála před velkým, prázdným akváriem. Vedle stála židlička a na ní seděl trpaslík. „Podívej se, tati, jaké zajímavé živočichy prodává.“ „Nic nevidím,“ přiznal jsem se. „Akvárium je prázdné.“ Trpaslík smutně vzdychl a utřel si slzu. „Nejste první, opravdu nejste první.“ „Co máte v tom akváriu?“ otázal jsem se zdvořile. „Mikroorganismy?“ „To je hrozné!“ zvolal trpaslík. „Končím. Definitivně končím.“ „Tati,“ zašeptala mi Alenka tak hlasitě, že to bylo slyšet nejmíň na deset metrů, „má tam neviditelné vzdušné ryby. Sám mi to řekl.“ „Děvčátko má pravdu,“ potvrdil trpaslík. „Jsou tam obyčejné neviditelné ryby.“ „Velice zajímavé,“ prohlásil jsem. „A jak je lovíte?“ „Sítěmi,“ vysvětloval trpaslík. „Neviditelnými sítěmi. Ryby poletují, vletí do neviditelné sítě a už si je vezu domů.“ „Mohu si na nějakou sáhnout?“ „Sáhnout?“ podivil se trpaslík. „Jak ji chcete udržet?“ „Rukama.“
97 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS169099
„Tu neudržíte.“ „Proč?“ „Protože tyto vzdušné ryby jsou velice kluzké. Jak se jich dotknete, hned vyklouznou. Nevěříte mi?“ Neodpověděl jsem. Trpaslík zatřepal rukama a zvolal: „Prosím, sáhněte si, chytněte, pusťte je na svobodu! Dělejte si co chcete! Ponižujte mě! Urážejte!“ Trpaslík sundal z akvária velký hadr, pevně mě uchopil za ruku a strčil ji dovnitř. „Nuže?“ volal. „Nuže? Chytil jste ji? Nechytil jste nic!“ Nenahmatal jsem nic. Akvárium bylo prázdné. „Nic tam není,“ konstatoval jsem. „Vidíte?“ obrátil se trpaslík k okolostojícím zvědavcům. „Přesvědčil se, že ryby jsou kluzké a nedají se chytit, ale nechce to přiznat.“ Zakvedlal jsem rukou v prázdném akváriu, a když jsem ji vytáhl, trpaslík se opět rozkřičel: „Vypustil všechny moje ryby! Rozehnal je! Neupozorňoval jsem ho, že rukou nesmí v akváriu šplouchat? Jsem ožebračen! Jsem zničen!“ Diváci nespokojeně reptali ve dvaceti řečech a nepřátelsky na mě hleděli. I Alenka řekla: „Proč jsi to udělal, tati?“ „Copak opravdu nechápete,“ obrátil jsem se k přihlížejícím, „že v akváriu nic nebylo?“ „Jak to máme vědět?“ odpověděl mi otázkou obyvatel planety Ikes, pruhovaný jako tygr a s bílými vousy. „Co když má pravdu? Co když jsou ryby neviditelné a nelze je chytit? Jak si můžeme ověřit, že lhal?“ „Správně,“ podpořil ho Ušan. „Proč by letěl z jiné planety a vezl prázdné akvárium?“ „Aby ho každý den prodal znovu,“ řekl jsem. Nikdo mě však neposlouchal. Musel jsem hořekujícímu trpaslíkovi zaplatit za deset vzácných ryb. Trpaslík zřejmě nečekal, že se tak rychle vzdám, byl dojatý, děkoval mi a sliboval, že mi určitě přinese neviditelnou rybu, až ji chytí. Když jsme se chystali odejít, ještě nás zadržel: „Děvčátko, rád bych ti dal malý dárek.“ „Děkuji, budu moc ráda,“ řekla Alenka. „Tu máš.“ Trpaslík zašátral rukou v kapse a vytáhl
98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS169099
prázdnou dlaň. Sevřel ji tak, jako by v ní něco držel, a podával to Alence. „Je to kouzelná čepice,“ řekl. „Vezmi si ji, nestyď se. Rád dávám dobrým lidem drahocenné dary. Ale buď opatrná. Je utkaná z tak tenké látky, že nic neváží a nedá se nahmatat.“ Alenka podvodníkovi poděkovala, zatvářila se, že dárek schovává do tašky, a šli jsme dál. Najednou nám pod nohama proběhlo neznámé stvoření. Připomínalo huňatou kuličku na paličkách a sahalo nám po kolena. Nejpodivnější bylo jeho zbarvení – jasně červené s bílými tečkami – jako muchomůrka. „Chyť ho, tati!“ vyzvala mě Alenka. „Někomu utekl.“ „Ani mě nenapadne,“ odmítl jsem a strčil do kapsy poloprázdnou peněženku. „Třeba to není zvíře, ale chovatel, který honí uprchlé zvířátko. Chytím ho a on zavolá policii, protože jsem ho urazil tím, že jsem nerozeznal jeho inteligenci.“ Tu jsme spatřili, jak se za červenou kuličkou žene tlustý dvouhlavý had v lesklém měňavém skafandru a volá:
„Pomóc! Indikátor utekl!“ Červená kulička se pokusila skrýt za mýma nohama, ale had natáhl jednu ze stovky tenkých nožek, které se mu klátily u boku, a uprchlíka chytil. Ten hned změnil barvu z červené na žlutou a zatáhl nožky. „Dovolte,“ oslovil jsem tlustého hada, „jaké je to zvíře?“ „Nic zvláštního,“ řekl had. „Takových je na naší planetě spousta. Říkáme jim indikátory. Neumějí mluvit, ale zato mění barvu podle své nálady. A dokáží vytvořit nádherné barvy. Nemáte kousek cukru?“ „Ne,“ řekl jsem. „Škoda,“ řekl had a někdo mu podal kousek cukru. Při pohledu na cukr začala kulička fialovět. „Těší se,“ vysvětlil had. „Že je to pěkné?“
99 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS169099