kreativity či obětavosti, tak jakékoli asociální libovůle. Takzvané zlo je cena, kterou platíme za výsadu svobody. Moc se někdy pojí se sadismem. Na něm fascinuje zejména pocit být pánem nad životem a smrtí druhého. I zde jde však o kompenzaci strachu z možné vlastní závislosti, z vlastní smrtelnosti či o uspokojení latentních homosexuálních impulsů. Jindy jde o strach ze silné ženy – v tom případě se stává moc, respektive intimní styk, instrumentem agrese a pomsty. Pro sadistu je nesnesitelný pocit bezmoci a vydanosti. Brání se tomu tak, že převede svůj narcistický problém do sexuální sféry, ve které je jeho řešení (kompenzace) konkrétně (hmatatelněji) snazší, neboť poměrně snadno najde oběť – ženu (například na základě její poddajnosti či sebetrestajících tendencí), na níž si svoji převahu odreagovává. To se děje obdobně i v sociálních podmínkách: mocenským choutkám panujícího odpovídají potřeby ochrany, podřízení i obdivu ovládaných. Často však pozorujeme – či čteme v románech – že diktátoři končí tragicky. Důvod jsme již naznačili: poněvadž je kompenzace moci vždy jen náhražkou zdravého narcismu, je mocenskost ve své podstatě nenasytná. Mocipáni se obklopují stále více důkazy své vlastní důležitosti a lidmi, již jim pochlebují, tudíž ztrácí postupně kontakt se společenskou realitou. Kromě toho přispívá nenasytná touha po absolutní moci k jejímu neustálému budování, perfekci, jež se stává pro ovládané stále nesnesitelnější. Navíc vede nemožnost naprostého ovládání ostatních k podezírání, k pravidelným výměnám vlastních pohůnků, kteří se mohou spojit proti diktátorovi. Dalším společným rysem ovládajících a ovládaných je fakt, že oba působí tím silněji, čím více se to děje bez vědomé reflexe. Například jeden známý německý politik a angažovaný evangelík, Epler, kdysi prohlásil, že nejvíc zneužívají moc – a chovají se nadutě – lidé, kteří si onu skutečnost vlastní moci neuvědomují, to jest nehospodaří s mocí s náležitou opatrností. Ono poskytnutí a přijetí moci jaksi prochází do člověka bez zábran, představa vlastní velikosti a důležitosti je příjemná a pohodlná a málokdo se zabývá s tím spojeným nebezpečím, například fascinací mocí. A jak je tomu s druhou stranou? I různé formy poddanství jsou tím zhoubnější, čím nepozorovaněji vznikají, čím více pronikly do centra osobnosti bez předchozího přezkoumání, bez konfrontace s mocí. Existuje jistá podobnost s traumatickou implantací zla v případě nemožnosti obrany. Někdy ani nezbude čas na odhadnutí hrozby poddanství, zvláště vzniklo-li náhle. Oběť – jedinec či společnost – se nachází v jakémsi šoku, zprvu nevěří vlastním očím, neuvědomuje si dosah a trvalost možné ztráty svobody, jak tomu bylo
97 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS169097
v Německu po volbách v roce 1933 či u nás v roce 1948. Podobně může být zlo transportováno spolu se ztrátou svobody a sebeurčení, skrze ideologii, s využitím více či méně silné touhy lidí po oddanosti ideálům, po jasné vůdčí ideji. Tak u nás působily socialistické ideály s nutností revolučního přechodu ke komunismu; u mnohých na dlouhou dobu podryly vlastní kritičnost a reálné vnímání toho, co se dělo. Teprve při opětné změně režimu titíž lidé s údivem pozorovali, jak se bývalá nesvoboda a nešvary podepsaly na celém společenském vědomí a morálce. Podobně udivuje, jak je možné, že velké osobnosti antiky, které prosazovaly humanistické ideje, nezpochybňovaly otrokářství. Stejně tak se renesanční myslitelé příliš nezabývali feudálním útlakem. Tato kulturní samozřejmost hraje jistě roli i dnes, kdy určitě nevidíme mnohou nespravedlnost, neboť ji nechceme vidět, ať již proto, že bychom na ni nenalezli žádný lék, nebo že mnohým vyhovuje, či že by změna vyžadovala sebekritické přezkoumání vlastního chování, například co se týče násilí vůči přírodě. Je zvláštní (o tom přemýšlel již Sigmund Freud), že životní cíle typu bohatství, úspěchu a moci jsou stále atraktivní, i když nedělají člověka šťastným, a naopak důležité lidské hodnoty jsou opomíjeny. Moc je ve své kompenzatorní formě antagonistická lásce a koupená či vynucená láska není nikdy ta pravá. Nanejvýš vychází vstříc onomu takzvanému falešnému já, kdy se člověk obdařený úspěchem či bohatstvím opentlí atraktivním partnerem. Navíc, čím více je druhý zotročen nebo využíván, tím méně je vnímán jako lidský subjekt, to znamená čím méněcenněji je vnímána náklonnost či uznání ponižovaného partnera, tím více je to od něj vyžadováno. Narcisticky podmíněná moc i chronická narcistická nespokojenost, jež ústí do násilného chování, trvá i proto, že u takto podřízeného jedince je neustále aktivován pocit méněcennosti, a to již obecným faktem, že člověk je založen jako spolučlověk, všichni jsou vzájemně na sobě závislí, každý si přeje uznání od ostatních. Tato skutečnost, jež je pro narcistu nesnesitelná, je pro zralého vyrovnaného člověka zdrojem krásných mezilidských zážitků. Stupňování obdivu až ceremonie moci mají zastřít závislost mocného na přízni a vůli lidu a obrátit celou situaci k jeho prospěchu, když on jakoby prokazuje lidem čest tím, jak jim kyne či jak jim poskytuje svou přízeň. Aby moc odvrátila nebezpečí své ztráty, musí být absolutní. To může vést k dalšímu kvalitativnímu skoku, k paranoiditě a k diktatuře. Takový vládce se stane podezíravým i vůči těm, kteří mu pochlebují, a cítí se jistý jedině tehdy, když všechny kontroluje a šíří kolem sebe strach. Výslednou agresi svých podřízených odvrací tím, že jim nabídne nějakého vnitřního či vnějšího nepřítele. Jen tak se udrží u moci.
98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS169097
Předložením nepřítele nabídne masám identifikaci se sebou i volnou ventilaci agrese bez zábran a výčitek svědomí, neboť vůdce reprezentuje zákon. Sigmund Freud (1930) považoval vůli k moci za derivát agrese, Alfred Adler (1912) za samostatnou zvláštní sílu, jež kompenzuje pocit méněcennosti. Rank v návaznosti na Nietzscheho vidí ve vůli prosadit svůj názor a vliv původní antropologickou vlastnost, jež znamená schopnost svobodně se rozhodovat, jednat. K lidskému existování patří racionální zasahování do běhu přírody, prosazování vlastních i mezilidských potřeb, jakož i snaha o ovlivňování společenského vývoje. Tak častá hypertrofie moci má ve vínku nejen pocit méněcennosti v důsledku dřívějších traumat, která se za žádnou cenu nesmí opakovat, nýbrž jde i o zažehnání obecně lidského ohrožení našich jistot. Freud jmenuje tři narcistické rány, jež lidstvo v novověku utrpělo: Koperníkův důkaz, že Země není středem vesmíru, Darwinova teorie o původu člověka z opice a psychoanalytický poznatek, že člověk není „pánem ve vlastním domě“, že jeho názory i jednání determinuje z podstatné části jeho nevědomí. K tomu lze ještě dodat, že člověk, jenž si uvědomuje svou smrtelnost, se s ní nechce smířit; ohrožuje jej však i nynější způsob života, přelidnění, plundrování naší planety a do nedávné doby i hrozba jejího zničení jadernou válkou. Další ránu „pánu tvorstva“ uštědřuje soudobé psychoanalytické bádání poznáním, že i naše já je pouhým subjektivním výplodem sebevnímání, a že i pohled na dění ve světě je jen jeden z mnoha. Neexistuje naprostá jistota poznání a pravdy, o což se lidstvo tak dlouho snažilo. Člověk tudíž prahne po moci za účelem ovládnutí svých nejistot ze své podstaty svobodné a vědomé bytosti a za pomoci rozumu, předvídání, kontroly a moci, a s cílem dobrat se jediné pravdy. Obtížně se smiřuje se svou závislostí na spolužití a na uznání od ostatních, kterou zjišťuje již na počátku svého vědomého života. Dar vědomí, a tím možnost svobodné volby, mu umožňuje formovat vlastní osud. Na druhé straně trpí nejistotou v adekvátním posuzování svých možností a cílů; může se jak podceňovat, tak přeceňovat a ve svém životě selhat. Snaží se zasahovat do chodu věcí, disponovat určitými možnostmi (penězi, vlivem, chválou či kritikou, věděním, informacemi, vztahy, krásou, infrastrukturou), aby dosáhl výsledků, které odpovídají jeho zájmům. Náhražkou za svou vykořeněnost a existencionální nejistotu si člověk vytváří obraz sebe sama, představu své vlastní osobnosti, na které lpí a jejíž potvrzování vymáhá od svého okolí. K tomu vedou různé mezilidské strategie: Jedna záleží v získání dostatečné sociální prestiže, úcty, slávy, určitého místa na společenském žebříčku. Vliv člověka pak spočívá v tom, že část tohoto
99 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS169097