on, prezident; ten zas nemá velkou pravomoc. Má-li Václav Havel při záchraně demokracie uplatňovat své dávné záměry, musí být ostatní činitelé politického života slabší než on. Stíny sametového převratu Vlastnosti české politiky jsou ovlivněny polistopadovou situací Není to zas příliš nového pod sluncem. Řeč je o Havlově politice státnosti, založené na nepolitické politice, vůdcovském principu a existenciální revoluci. O tomto pozoruhodném konceptu tu již bylo napsáno dost. Je to přece jen dosti velký rozdíl proti Klausovu praktickému, to je pragmatickému pojetí státnosti. (Klausův pragmatismus se projevil uzavřením opoziční smlouvy, tedy něčím, co bylo a možná zůstane českou specialitou.) Mocenské záměry OF sice postupně selhaly, avšak občanský moloch i tak stačil vtisknout do rodící se svobodné společnosti mnohé zárodky nepěkných vlastností a aktivit. Z těch, nad nimiž se ve svém protiklausovském projevu Václav Havel tolik rozhořčoval a za které může raný polistopadový vývoj přinejmenším stejně jako další legislativa, lze uvést alespoň centralismus státní správy, institucionální pasivitu občanských spolků a pokračování v aktivitách zaměřených proti sudetským Němcům. Václav Havel se podílel na tom všem. Když opustil původní tolerantní postoj k sudetským Němcům, projevem v Karolinu 17. února 1995 zahájil a svou autoritou pokryl velké protisudetoněmecké tažení naší oficiální i opoziční politiky. Budeme se tu ještě zabývat tím, že jako hlava státu podpořil návrat české politiky o padesát let zpět, k revolučním dekretům založeným na principech kolektivní viny a msty. Měl si toho být vědom, když tolik odsuzoval rasismus. Přičleníme-li k tomu Havlův podíl na nedobrých vlastnostech našich politických stran (ODS a ODA vznikly z Občanského fóra), pochopíme, že Václav Havel má zásluhy jak na vzniku naší občanské společnosti, tak na jejích značných nedostatcích. A vůbec, neměli bychom si dělat iluze o tom, že před stranicky tvrdým Klausem jsme měli za prezidenta dobrotivého intelektuála. Václav Havel jako prezident poměrně často překračoval své pravomoci a dosahoval svých cílů účinným politickým nátlakem. Pokud já si pamatuji (je to pohled vysloveně osobní a dílčí), tedy: – ještě před zvolením prezidentem znemožnil činnost jakýchkoli demokratických politických stran a usnadnil tak aktivity KSČ a stran Národní fronty; – disponoval (pravděpodobně) značnými finančními prostředky, jimiž (sice nechtě, nicméně přesto) destabilizoval českou politickou scénu; 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS169085
– spolu s Janem Rumlem zlikvidoval těsně před volbami zdánlivě nebezpečného soka Občanského fóra, předsedu lidovců Bartončíka; – za pomoci českých politických špiček zařídil odstranění odbojného Vlada Mečiara z funkce předsedy slovenské vlády; – připojil se k odboji proti Václavu Klausovi a bez ohledu na rozložení politických sil v parlamentu vytvořil poloúřednickou vládu Tošovského; – jako prezident neučinil nic proti uvalení vazby na Miroslava Sládka, když šlo pouze o to, aby se změnil poměr hlasů při druhé volbě českého prezidenta. Paradoxní je, že nic z toho nemusel Václav Havel dělat. Všechny tyto činy a události jen zhoršily politickou situaci v Československu, popřípadě již v České republice.
DVOJE PREZIDENTSKÉ VOLBY Poslední volba Václava Havla prezidentem Prezidentské volby obrážejí neuspokojivou politickou situaci v ČR Při druhé volbě českého prezidenta (1998) byl již osvoboditelský mýtus hlavy státu vybledlý natolik, že otázku, zda bude Havel zvolen, nebylo zcela jednoduché zodpovědět. Při dostatku státnické moudrosti by si jistě Václav Havel řekl, že dvě funkční období prezidenta a část dalšího bohatě stačí. Postupoval opačným směrem. Nepochybně proto, že mu na dalším zvolení prezidentem neobyčejně záleželo. Přitom nejen zasvěcení političtí činitelé, dokonce i laici věděli, že zvolení Václava Havla závisí na jednom jediném poslanci. I stalo se pak, že právě poslanec, o kterém nemohlo být pochyb, že bude hlasovat proti Václavu Havlovi (vůdce republikánů Miroslav Sládek), byl „náhodou“ zatčen a uzavřen ve vazbě. Když byl Václav Havel zvolen prezidentem, zase Sládka propustili. Celý případ byl nesmírně křiklavý (Havel byl skutečně zvolen většinou jednoho poslance), ale příliš křiku nevyvolal. Výsledky prezidentské volby komentoval můj v text v MF DNES. Ten naopak měl za následek velký povyk. Známý advokát Tomáš Sokol se veřejně rozhorlil, jak mohl takový článek vyjít. Zde je tedy ten článek, nesoucí název Případ vazby šéfa republikánů z druhého břehu: O tom, zda je Miroslav Sládek „vinen“ či „nevinen“, se toho už napsalo dost. A také o důvodech proč byl ve vazbě právě ve dnech, kdy se konala volba prezidenta republiky. Komentátoři vyslovují nejčastěji domněnku, že ať už to má na svědomí kdokoli, účel celé akce spočíval v tom, aby se vůdce republikánů nemohl zúčastnit volby prezidenta. O tom se dá stěží pochybo99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS169085
vat. Lze ovšem pochybovat o jiném závěru, o němž se rovněž píše jako o samozřejmosti, že totiž kdyby byl při volbě prezidenta Sládek přítomen, Václav Havel by nebyl zvolen. To je jen méně důležitá část pravdy. Předpokládejme, že Sládek by byl volbě prezidenta přítomen, a že by tedy Václav Havel nebyl v druhém kole zvolen. Muselo by se uskutečnit třetí kolo a v něm by se na rozdíl od předchozích dvou kol hlasy poslanců a senátorů sčítaly. Vycházíme-li z toho, že počet a rozložení hlasů by byly stejné jako v druhém kole (každý jiný předpoklad je „metodicky“ pochybený), pak by byl výsledek třetího kola následující: Přítomných poslanců a senátorů – 279; potřebný počet hlasů pro zvolení prezidenta – 140; pro Václava Havla odevzdáno – 146 hlasů; proti – 134 hlasů. Prezident republiky by tedy byl zvolen až ve třetím kole, zato regulérní a zcela postačitelnou většinou dvanácti hlasů. Nikdo by nemohl říkat, že hlava státu byla zvolena nelegitimně. Přirozeně, že s takovými výsledky volby nemohli počítat ti, kdo vymysleli a zařídili, že Miroslav Sládek právě v době volby prezidenta republiky bezmocně odpočíval v pankrácké věznici. V zásadě existují dvě možnosti. Podle první z nich, nepravděpodobné a velmi neblahé, mají republikáni takový vliv v naší justici, že vše spáchali oni (aby veřejnost viděla, jaký je Miroslav Sládek mučedník). Druhá možnost – že Sládkovo zatčení a držení ve vazbě někdo spáchal v dobrém úmyslu, aby zabránil Sládkovi mařit důstojný průběh volby – je nepoměrně pravděpodobnější a o nic lepší než možnost první. Mohou-li soudy, ať už vedeny jakýmikoli úmysly, takto manipulovat se zákony, pak to znamená ohrožení demokratického provozu české společnosti… (MF DNES 3. 2. 1998) Je pozoruhodným znakem postkomunistické společnosti, že se na ostudnou druhou volbu českého prezidenta poměrně brzy úplně zapomnělo. Nemusíme přitom české společnosti křivdit (všude na světě národní i jiné komunity rády rychle zapomínají na vše možné – kromě křivd, které se staly jim samým), ale i tak to byla ostuda zcela mimořádná. Není divu, že reptavý Čechoameričan Ros Hedvicek napsal tehdy v textu, který rozesílal internetem i do Česka, tato rozhořčená slova: Během posledního prezidentského „znovuzvolení“ bylo nebezpečí, že by mohl prohrát volbu o JEDEN HLAS! Havlovi kamarádi z mokré čtvrti nemeškali a jednoho člena parlamentu (o kterém se čekalo, že odevzdá hlas proti Havlovi) nechali zatknout a zavřít pár hodin před volbou prezidenta. A co myslíte, že se stalo? Nic! Média byla potichu a Havel byl znovu zvolen 100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS169085