lidí, kteří se tam za ty roky přijeli zastavit. Na tom místě vnímáte energii větru a slunce. Protože ji chcete vnímat. Tchyně večer dorazila, jak bylo dohodnuto. Vzala jsem si spacák, tašku a nasedla do auta. Když jsem po čtyřech hodinách dojela na místo, byla už tma. U statku, kde jsem za okny uviděla skupinku lidí tančit a zpívat v kruhu, jsem se na chvíli posadila na lavici přede dveřmi. Z oken jsem slyšela zpěv. Najednou mi na klín vyskočila rezavá kočka. „Naše kočka,“ napadlo mne hned. „Přesně taková, jaká se drží nás a našeho domu.“ „To, co žiju, si nesu stále s sebou, ať chci, nebo ne. Nepomůže odjet tři sta kilometrů daleko,“ říkám si v duchu. Zdálo se mi, že víkend proběhl docela obyčejně a nic zvláštního se mi nepřihodilo. Dokonce jsem ho neprobrečela, jak jsem předpokládala. Meditovali jsme, tančili, roztáčeli čakry, potili se v indiánské chýši. Tišili jsme mysl. Když jsem přijela domů, otevřela jsem dveře a uslyšela manžela, jak křičí unaveně na Jindru: „Cos to zase udělal? Ty ses počůral!“ Křičí jako já, pomyslela jsem si. S láskou a radostí jsem objímala děti, jako bych je neviděla dva měsíce, a uvědomila si, že jsem si opravdu odpočinula. Dva dny po mém návratu jsem se rozplývala kamarádce, že jsem po volném víkendu jak znovuzrozená. Že mám zase spoustu energie. „A jak dlouho ti to vydrží?“ ušklíbla se skepticky. „Tři dny?“ Přivezla jsem si knihu, kterou napsala buddhistická mniška a která mne hned zaujala svým názvem – ‚Když ztrácíme půdu pod nohama – rady od srdce pro těžké chvíle‘. Měla jsem pocit, že tam byla nachystaná pro mne. O buddhismu nic nevím, ale v knížce je dost zajímavých myšlenek. Jako třeba tohle: Teď je ten jediný čas, který máme. Tím, jak se stavíme k přítomnosti, vytváříme svou budoucnost. Jinými slovy, máme-li být v budoucnu veselejší, pak jedině díky svému odhodlání a snaze být veselí již nyní. Vše, co děláme, se ukládá. Budoucnost je výsledkem našeho přítomného jednání. Nevím, jak dlouho mi vydrží energie z odpočinkového víkendu, ale ještě to stále trvá. Věřím, že jsem na cestě ke smíření. Chci přijmout život se všemi jeho proměnami. Už dnes. 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS169051
99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS169051
Jmenoval se Kuky
To by bylo, aby se můj autistický syn, který miluje reklamy všeho druhu, nezamiloval do Kukyho. Trailer na dětský film „Kuky se vrací“ se opravdu povedl, ne nadarmo si udělal režisér výbornou praxi při natáčení reklam. Ríšovi stačilo jen několik zhlédnutí a hned uměl texty upoutávky nazpaměť. Donesla jsem domů časopis, kde na obálce místo dlouhonohé modelky nebo nějaké jiné celebrity pózoval se svým lehce provinilým úsměvem růžový Kuky. Malý růžový plyšový medvídek, který je hlavní postavou celého filmu. Ríša po obrázku okamžitě natahoval ruce. Kdyby Ríša mluvil jako zdravé pětileté dítě, jistě by zavolal něco jako: „Jé, maminko! To je Kuky!“ Nebo něco podobného. Ale Ríša samozřejmě pronesl zasněně, s dikcí herce, který namluvil komentář v upoutávce na film, echolalicky to, co už slyšel mockrát z televize: „Jmenoval se Kuky,“ řekl a napodobil přednes herce zcela přesně, jen na konci věty se mu údivem a nadšením z obrázku medvídka sevřelo hrdlo. V té chvíli jsem věděla, že přichází jedno Ríšovo „poprvé“. Vezmeme ho poprvé do kina. Za pár dnů byla premiéra, a tak jsme se tam vypravili. První půlhodinu přestál statečně, při scénách s Kukym ho to moc bavilo. Když zrovna Kuky nebyl v záběru, ošíval se a dožadoval se promítání upoutávky, kterou zná zpaměti. Nakonec ale vydržel až do konce filmu. Děj asi moc nechápal, byly tam dost složité dialogy a hlavně těžko rozlišitelné dva tábory postaviček. Jedni byli vyrobení z odpadků a různých pytlíků ze skládky, druzí z plodů lesa. Ríša by však potřeboval něco jasnějšího, nejlépe barevné trikoty jako ve fotbale. Ale bavil se. Dokonce se i smál. Ríša nám to nepoví, ale myslím si, že to byl velký zážitek. Malý kluk v rozlehlém sále před obrovským plátnem. A Kuky teď v žebříčku „To bych fakt moc chtěl“ předhonil plyšo100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS169051