ženě zafuněl a potom se plácnul do kolen: „Abych nezapomněl. Vzkázali mi, že se mnou pojede na lokomotivě nějakej mladej. Prý ho mám co nejrychleji zacvičit, aby mohl jezdit sám. To jsou věci.“ Rozi přikývla: „Máš pravdu, bylo to v rozkazu. Sal, nebo tak nějak se jmenuje.“ „Aby se nezbláznili,“ durdil se Hrapol, „já než se dostal na lokomotivu…, teď skřítek vychodí dopravní školu a šup, už by chtěl jezdit!“ Vtom odkudsi vyběhlo něco maličkého s chlupy až na zem a růžovou mašličkou na hlavě. Dorazilo to k Hrapolovi a zvědavě si ho očichávalo. „To je jorkšírský krtek,“ vykřikl nadšeně Hrapol a zvířátko pohladil, „nevěděl jsem, že máš jorkšírského krtka!“ „Jo, koupila jsem si jorkšíráka,“ přikývla Rozi, „je teď docela v módě. Je to nové plemeno, které vyšlechtilo Velké K z království Northstone. Livo pořád někde trajdá, tak jsem si pořídila společnost.“ Sáhla do kapsy, vyndala cosi růžového, natáhla ruku a zavolala: „Žiži, pojď si pro granulku!“ „Žiži? Jmenuje se Žiži?“ zeptal se se smíchem Hrapol. „Co by ne,“ odpověděla Rozi, „nejraději má žížalí granule, tak jí říkám Žiži.“ „Žížalí granule?“ podivil se Hrapol, „co je to za nesmysl?“ „Nesleduješ vývoj, Hrapole,“ řekla Rozi a jednu granuli mu podala. „To je nové papání pro domácí mazlíčky,“ poučovala jej, „na pytlíku se píše, že je to vyvážená strava pro drobné zvířectvo.“ „Vyvážená strava?“ zeptal se nevěřícně Hrapol, „co je to, pro všechno na světě, vyvážená strava? To že se nepřeváží nalevo ani napravo?“ „Ale ne, to znamená, že jsou v ní veškeré živiny, které zvířátko potřebuje,“ vysvětlovala Rozi s úsměvem, „jestli chceš, můžeš jednu ochutnat.“ Hrapol si jako odplivnul a zeptal se: „Kdo takovou hrůzu vymyslel?“ „Myslím, že Velké K z království Weststone,“ řekla Rozi, „ale nevím to úplně jistě.“
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS169050
Hrapol si bručel pod vousy, že takové starosti by chtěl mít, když do dopravní jeskyně vtrhnul mladý, nakrátko ostříhaný skřítek v drážním stejnokroji vonícím novotou. Usmíval se od ucha k uchu a zvědavě obhlížel místnost. Jeho zrak se zastavil na dvojici sedící za stolem. „Dobrý večer,“ pozdravil a lehce se uklonil, „jsem tady správně?“ „Pokud se jmenuješ Sal, tak jsi tady správně,“ oplatila mu úsměv Rozi. „Vy jste Rozi Rozinka a vy budete pan Hrapol,“ zazubil se skřítek. Hrapol se zvednul a podal mu ruku: „Vítej, nová posilo. Říkej mi Hrapole. A nezapomeň, na Železné cestě si všichni tykáme.“ Kapitola 21 Vdova Nesnášelová kráčela chladným říjnovým večerem ke Starému Kutštejnu na schůzku se sedlákem Kamenickým. Šla po louce na doslech od okraje lesa a sem tam koukla přes rameno, jestli jde sousedka Popeláková za ní. Ale nezaslechla ani šustnutí a nezahlédla ani stín. Zrychlila. Když dorazila pod Starý Kutštejn, bylo pár minut po desáté. Kolem bylo ticho, jen podzimní vítr se proháněl korunami stromů. Vdova se rozhlédla. V dálce zaštěkal toulavý pes. Cítila, jak se jí pod kůži dostává chlad. Trhla sebou, když se kdesi před ní ozval známý hlas: „Máte zpoždění, Nesnášelová.“ „Fuj, to jsem se lekla.“ „Nemáte čisté svědomí,“ řekl posměšně Kamenický a vystoupil z přítmí lesa. „Zato vy je máte jako křišťál,“ odsekla Nesnášelová. „Vyrazíme,“ řekl Kamenický, jako by ji neslyšel, „čeká nás pořádný kopec.“ Nesnášelová se zakoukala nahoru, kde se rýsovaly zbytky hradeb s věží Starého Kutštejna, a vyjekla: „To jako tam nahoru?“ „Chcete ke skřítkům, nebo ne?“ utrhl se na ni Kamenický. „V téhle tmě se budeme nahoru drápat nejmíň půl hodiny,“ řekla nespokojeně Nesnášelová.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS169050
„Správně. Nejvyšší čas vyrazit.“ Než se doplazili k hradbám Starého Kutštejna, bylo půl jedenácté. Měsíc a hvězdy se schovaly za mraky. Nebylo vidět na krok. „Hloupější cestu jste nemohl vymyslet,“ vrčela Nesnášelová a třela si poškrábaná zápěstí. „Chtěl jsem kvůli vám na Starý Kutštejn vydláždit cestu,“ odsekl Kamenický, „ale nestihnul jsem to.“ Prošli pobořenou branou na zarostlé nádvoří. „Doufám, že mě nechcete zavést někam do podzemí,“ řekla vdova a bedlivě sledovala sedlákovu siluetu po své levé ruce. „Kam jinam?“ odpověděl Kamenický, „myslíte, že skřítkové polehávají někde v trávě kolem nás?“ Nesnášelová neodpověděla, jen se nejistě rozhlédla. „Vy se bojíte,“ uchechtnul se Kamenický, „chcete ke skřítkům, mumláte něco o zlaťácích, a když přijde na věc, klepou se vám kolena!“ „Houby se mi klepou kolena,“ řekla rozzlobeně Nesnášelová, „jdeme! Třeba do samotného pekla!“ Kamenický ukázal rukou kamsi do pravého rohu nádvoří: „Tudy, Nesnášelová.“ Přišli k tmavému vchodu do bývalé hladomorny. Kamenický sáhnul kamsi ke stěně, nahmatal louč a zapálil ji. Beze slova vkročil dovnitř. Vdova Nesnášelová se otočila, jestli někde nezahlédne sousedku Popelákovou. Potom se vydala za Kamenickým. Šli minutu, dvě, tři... Ocitli se v rozlehlé místnosti. Světlo louče vrhalo na vlhké kamenné stěny prastarých chodeb strašidelné stíny. Vdova začala pečlivě sledovat, kudy jdou. Padesát kroků rovně, na rozcestí doleva. Sedmdesát kroků rovně, chodbou doprava dolů. Potom schodiště. Třicet schodů. Jeskyně. Nalevo napříč do úzké chodby. Další schodiště. Šedesát schodů dolů. Potom se Kamenický zastavil a otočil se k Nesnášelové: „Jsme na místě.“ Vdova udělala krok dozadu, kdyby na ni chtěl sedlák zaúto-
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS169050