Nazítří jsem se rozpomněla, že mám jít do práce. Hodila jsem na sebe oblečení, zavolala si taxíka a v podstatě vyběhla z domu. Jako zázrakem mi naskočilo, co se ode mě u přepážky čeká. Bylo to jako přepnout na autopilota. Alison si mě celý den nevšímala a mně to vyhovovalo. Měla jsem pocit, že si mě nevšímá nikdo. Někdy odpoledne mi došlo, že to nejspíš bude tím, že jsem neviditelná. Nebo mě možná je vidět jen v určitém světle, jako ty světle hnědé můry, co vylétají z oblíbených svetříků. Postupně mě to začalo trápit, až jsem si došla pobrečet na záchod. Zatímco jsem tiše kvílela, někdo k mojí kabince přišel a zaklepal. Samozřejmě Alison. Poznala jsem její usedlé boty. Málem jsem na záchodě padla na kolena a zlíbala je. Pojď ven, řekla, musím ti něco říct. Umyla jsem si ruce a pobídla ji, ať to vybalí. Pojď ke mně, holka, odpověděla sladce a objala mě. Položila jsem jí hlavu na rameno. Kéž bys byla moje máma, řekla jsem. To s dovolením odmítnu, odpověděla a podívala se na mě trochu z odstupu. Jsi nejhorší potomek na světě. Vážně tvoje rodiče lituju. Bylo mi jedno, co říká, hlavně že na mě mluvila. Založila si ruce na hrudi. Víš, jak jsou rozhození? zeptala se. Jak je mně a Tomovi? Máš tušení, co to bylo za ostudu, takhle po tom pohřebním fiasku zmizet s tím sprosťákem? Těch upištěných kousavých otázek, a já na ně neměla co říct. Tvoje máma se z toho strachu roznemohla. Ta se dá do kupy, zamumlala jsem. Znám to. Na chvíli se odmlčela, jen na mě koukala a vrtěla hlavou. To tu budeš jen stát a hustit do mě, jaká jsem zrůda? fňukala jsem. To snad vím sama. Ale vždyť žádná zrůda nejsi, utěšovala mě, jen popletená, do sebe zahleděná holka. To platí odjakživa, jen si to přiznej. Do prdele, Alison, neudržela jsem se, ty jsi jak nějaká hnusná táborová vedoucí. Abych se z té tvojí litanie nepoblila. 96
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS169043
Cítila jsem, jak se ve mně něco provalilo. Když už s těmi nepříjemnými pravdami začala, tak co? pomyslela jsem si. Začalo mi docházet, jak se věci mají, jak se od začátku měly. Alison byla jedna z těch, co je baví přihlížet ze zámezí fascinujícím životům ostatních a pokřikovat na ně rady. Přiživovala se na mně a já ji nechala. Takovíhle lidé byli ještě nafrněnější, když mohli přihlížet, jak se někdo jiný s někým potýká. Když měli štěstí, dostal se z toho. Asi jsem to všechno říkala nahlas, protože se Alison zprudka nadechla a v slzách ze sebe vymáčkla: Jestli to vidíš takhle, tak už si nemáme co říct. Zněla jako druhořadá herečka v odpolední telenovele. Málem jsem se začala smát. Kdybys potřebovala, víš, kde mě najdeš, dodala ještě. Pak s fňukáním odešla. Prohrabala jsem kabelku, jestli nenajdu hřeben, ale měla jsem zamlženo. Cákla jsem si na obličej vodu a pečlivě ji osušila. V zrcadle mi přišlo, že jsem omládla. Vypadala jsem jako svá mladší sestra, až na to, že jsem naštěstí žádnou neměla. S Alison už nekamarádím, oznámila jsem nahlas ozvěnou znějícím záchodkům. Je úplná pravda, že už nemám žádné přátele. I vlastní rodiče mě nenávidí. V zrcadle jsem sledovala, jak mi pošetilý úsměv mizí z tváře. Při česání vlasů jsem si říkala, že to třeba patří k běhu světa. Někdy jsem musela dospět. Nikdo mi doopravdy nerozuměl. Všichni mysleli, že vědí, co je pro mě nejlepší. Načala jsem novou kapitolu. Svatá Ikeo, žila jsem přece s mužským. Vstoupila jsem do nové fáze. V mojí kuchyni se konečně vařilo. Někdo obsadil druhou půlku manželské postele. Přišlo mi, že všechno zvládám. Ale odněkud zpoza srdce jsem slyšela osamělý vánek, odnášející všechno, na čem mi záleželo.
97
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS169043
Má m vlastní svátky Nevracel se a nevracel se a nevracel. Za poslední týdny jsem utratila spoustu peněz za taxíky. Auto mi hodně chybělo. V práci mi všichni skočili na špek. Neuvěřitelné. Navenek jsem vypadala jako ta dřívější já, a taky jsem tak zněla. Jedla jsem to samé co ona. Nosila jsem její oblečení, i když ne všechno se mi líbilo. Dokonce jsem se líčila jako ona. Ale uvnitř jsem se všelijak přelévala. Pracovat při tom s počítačem a zvedat telefon byl porod, ale zvládla jsem to. Nevěděla jsem, jak dlouho to takhle vydržím. Přišlo mi, že mi do dutin něco nateklo. Snad krev, snad voda, prostě nějaká nechutná břečka. Překvapovalo mě, že ji ostatní neslyší šplouchat, když se plížím po chodbách. Dokonce bych řekla, že po mně zůstávaly loužičky. Vnitřní orgány mi něco vysálo. V lebce mi vězel mikročip a nějaké ty okruhy. V hrudi prázdno. Ani ta plechovka od coly. Po Alison nikde ani stopy. Zeptala jsem se na ni ženy s delfíním přívěškem, kterou jsem dřív schválně ignorovala. Uculovala se a divila, že zrovna já nevím, že je Alison na dovolené. Někde v zahraničí. Ale Alison to v zahraničí nemá ráda, namítla jsem. Nesnáší panini. Upřednostňuje Skegness a kbelíky čaje. Zívla a ometla si lupy z akrylové bundy. Víc ti toho neřeknu. Měla jsem chuť jí na ten tupý obličej jednu vlepit. Tos na mě zrovna dojem neudělala, vytasila jsem se s chabou urážkou. Koukám, že vůbec nevíš, která bije, odčvachtala jsem. Pohrávala jsem si s myšlenkou, že zavolám tomu Robovi ze schůzky naslepo. Nikoho dalšího už jsem neznala. Pak jsem si ale naše rande v duchu prošla a vzpomněla si na pár záležitostí: popíjení na zahrádce, jízdu po temných silnicích, zjizvené jezero, vrzající sedadlo v autě, 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS169043