D ě jin y Pan am y
98
považovala případ za další příklad amerického vměšování do vnitřních záležitostí Panamy. Černošští a mulatští přistěhovalci z karibských ostrovů přitom představovali paradoxně další třecí plochu mezi panamskou a washingtonskou vládou. Místní úřady opakovaně požadovaly, aby Američané po dokončení stavby průplavu karibské dělníky deportovaly. Velká část jich ovšem v Panamě přesto zůstala, někteří dostali práci v pásmu a žili zde, další se usadili v Panamě a v Colónu. Vytvořili zde izolované čtvrti, kde si uchovali jazyk i kulturu, a budili podezření místního hispánského obyvatelstva. To přičítalo „chombům“ (chombos) různé hříchy leností počínaje a náchylnosti ke zločinu konče. Lépe na tom byli v očích Panamců evropští přistěhovalci, zejména Španělé a Italové, v menší míře pak i Němci, Britové, Francouzi či Židé, kontrolující část peněžnictví a obchodu. V obchodu se prosazovali také Libanonci, zvláštní skupinu tvořili Číňané, známí jako zdatní obchodníčci, majitelé prádelen a levných restaurací. Třebaže si Číňané uchovávali také vlastní kulturu a s Panamci nijak nesplývali, přijímalo je místní obyvatelstvo mnohem lépe než karibské černochy. I oni se alespoň formálně s většinovou populací víc identifikovali a sledovali vývoj místních záležitostí. Porras zatím dosahoval dalších úspěchů. Sice pomalu, ale bez přestání rostl počet obyvatel, který dostoupil po první světové válce asi půl milionu. Od roku 1918 mohli navštěvovat studenti práv a politických věd první panamskou univerzitu, budoucí učitelé pak pedagogickou školu. Byl zřízen národní archiv, ustaven fiskální úřad a založeny nemocnice Panama a nemocnice Svatého Tomáše s velmi dobrou úrovní především v oblasti tropických chorob. Dále pokračovala výstavba sítě základních škol a moderních komunikací, především kvalitních silnic. Rok před skončením třetího administrativního období registroval Porras první úspěch v oblasti, jíž přikládal od počátku velký význam. Zatímco jeho výzvu z roku 1915 k jednání o změně Hay-Bunau-Varillovy dohody ve Washingtonu kategoricky odmítli s odvoláním na probíhající světový válečný konflikt a stejně reagovali na další Porrasovu nótu po skončení války, přišla v roce 1923 překvapivá odpověď na rozklad Ricar-
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS169040
99
Průpl avová repub l ika
da J. Alfara. Ten patřil stejně jako Porras k zásadním kritikům dokumentu z roku 1903 a už v roce 1921 připravil memorandum doplněné o dva roky později obsáhlým výkladem. Alfaro upozorňoval na dva fakty: smlouva nebyla v principu rovnoprávná (silně zvýhodňovala americkou stranu) a její praktické uplatňování Panamě nepřinášelo ani zdaleka takový prospěch jako Spojeným státům. Na konci roku 1923 začal o Alfarově dokumentu jednat panamský vyslanec na washingtonském ministerstvu zahraničních věcí. Podle názoru jeho vlády měla být uzavřena zcela nová panamsko-americká smlouva vycházející ze tří zásad: americká správa se měla omezit jen na provozování a ochranu průplavu bez jakýchkoli zásahů do panamské územní svrchovanosti, Panamě měla připadnout úplná jurisdikce v oblasti komunikace a měla se podílet i na ekonomických výhodách vodní cesty a konečně neměl dokument snižovat prestiž a rozvojové možnosti Panamy. Na začátku roku 1924 předložil vyslanec svým partnerům dokonce návrh nové dohody, který potom ohajovala celá delegace, včetně Ricarda Alfara a Eduarda Chiariho, bratra budoucího prezidenta Rodolfa Chiariho. Američané na jedné straně prohlašovali, že nemají v úmyslu udělat z průplavového pásma svou kolonii, na druhé straně zde však mají práva, jichž se nehodlají vzdát. Žádali také další území nutná podle jejich slov k výstavbě nových zařízení nezbytných pro provoz a bezpečnost komunikace. Panamská delegace zdůrazňovala na počátku jednání především potřebu vyřešit jednak otázku spojení mezi oběma částmi Panamy, přeťaté transoceánskou vodní cestou, vybudováním mostu s dostatečnou kapacitou, jednak problém obchodu v zóně. Po týdnech rozhovorů konstatovali jejich účastníci v polovině roku 1924, že stanoviska obou stran zůstávají velmi vzdálená a panamská delegace Washington opustila, znechucena navíc zrušením Taftova ujednání. K obnovení diskuse přikročili partneři až v roce 1925, ale jednání opět postupovala velmi pomalu. Dohodu prezentovanou jako dodatek ke smlouvě z roku 1903 podepsal nakonec ministr zahraničních věcí USA F. Kellog a Ricardo Alfaro. Znovu přinášela větší ústupky ze strany Panamy, která za americké sliby omezení počtu obyvatel zóny, zmenšení jejich ekonomic-
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS169040
D ě jin y Pan am y
100
kých aktivit a vyřešení stále palčivějšího problému ilegálního obchodu se zbožím dováženým z USA pro potřeby zaměstnanců průplavové společnosti (které ovšem bylo masově pašováno na území Panamy) poskytla Američanům další území, včetně přístavu Nuevo Cristóbal. Podle jedenáctého bodu dodatku byla také Panama považována za účastníka válečného konfliktu, kdykoli se do války dostaly Spojené státy. Ty pak okamžitě přebíraly kontrolu nad panamskými komunikacemi a v případě operací na panamském území i jejich řízení. Kellog-Alfarův dodatek našel v Panamě víc kritiků než stoupenců, a parlament ho proto neratifikoval. V té době vykonával úřad panamského prezidenta Rodolfo Chiari. Na rozdíl od mnoha jiných představitelů politického života nepocházel z vrstvy staré kreolské aristokracie. Jeho otec se přistěhoval z Itálie až v 19. století, ale brzy získal velký pozemkový majetek. Výnosy třtinových plantáží a dobytkářských statků umožnily rodině vstup do nejvyšších kruhů panamské společnosti a poznamenaly i názory Rodolfa Chiariho na úlohu státu. Právě během jeho prezidentského období zintenzivněly práce na výstavbě husté silniční sítě a stavební čety prodloužily Porrasovu železnici z Chiriquí do Armuelles, tichomořského přístavu s pravidelnou lodní linkou do Kalifornie. Banánovníkové plantáže tím získaly rychlejší a levnější spojení, které umožnilo masivní rozvoj pěstování banánů v celém regionu. Chiari také vyřešil hned na počátku svého administrativního období vážný konflikt na ostrovech San Blas, obývaných indiány kmene Kuna. I v koloniální době silně autonomní Kunové udržovali po roce 1903 užší kontakty s Kolumbií, kam prodávali svůj hlavní obchodní produkt kopru, než s Panamou. Až v roce 1915 souhlasili se zřízením vládní úřadovny a panamské policejní stanice na ostrovech. Další desetiletí pak rostla mezi indiány nespokojenost. Výuka ve španělštině na základních školách stejně jako snaha zavést na ostrovech administrativní normy kontinentální Panamy probouzela v indiánech obavu z plánovitého útoku na staré tradice a sporadické střety vyvrcholily v roce 1924, kdy do událostí zasáhl bývalý americký vyslanec v Panamě Richard Marsh. Sepsal pro Kuny vyhlášení nezávislosti a odvezl jejich delegaci do Washingtonu. Tady ovšem Marshovy aktivity odmítli a vyzvali panamskou
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS169040